Království Sardinie
Království Sardinie bylo státem, který vznikl roku 1297 jako papežské léno pro aragonského krále a zanikl 17. března 1861 přeměnou v Italské království. Od roku 1720 patřil Savojské dynastii, jež vládla z Turína. Jeho lira o 100 centesimech, zavedená roku 1816, přešla v italskou liru v poměru 1 : 1.
| Trvání | 1297–1861 |
|---|---|
| Vládnoucí rody | aragonští a španělští králové, 1708–1717 rakouští Habsburkové, 1717–1720 opět Španělsko, od 1720 Savojská dynastie |
| Sídlo vlády od 1720 | Turín, úředně hlavní město od 1847 |
| Měna od 1816 | sardinská lira = 100 centesimů, rovná francouzskému franku |
| Hlavní mincovny liry | Turín, Janov |
| Nástupce | Italské království, 17. března 1861 |
Historie
Království Sardinie a Korsiky vytvořil papež Bonifác VIII. roku 1297 jako papežské léno a nabídl je aragonskému králi Jakubovi II. podle tajných ujednání míru z Anagni, v němž se Aragonie zřekla Sicílie. Skutečně ostrov Aragonci dobývali až od let 1323–1324, kdy obsadili državy Pisy. Nejdéle odolávalo soudcovství Arborea: jeho vojsko porazil u Sanluri roku 1409 Martin I. Sicilský, zbylá území koupil roku 1420 Alfons V. Aragonský. Ostrov pak zůstal pod aragonskou a později španělskou korunou do počátku 18. století.
Za války o španělské dědictví obsadili Sardinii roku 1708 rakouští Habsburkové a mír z Utrechtu ji roku 1713 přiřkl císaři Karlu VI. Po krátkém španělském znovudobytí roku 1717 ji Rakousko vyměnilo se Savojskem za Sicílii; výměnu potvrdila Haagská smlouva ze 17. února 1720. Viktor Amadeus II. Savojský se tak stal prvním savojským králem Sardinie. Úředním hlavním městem zůstalo Cagliari, panovníci však sídlili v Turíně, který se hlavním městem stal i formálně roku 1847.
Za Karla Alberta (1831–1849) se království stalo centrem italského národního hnutí. Karel Albert vydal roku 1848 ústavu Statuto Albertino a vedl první válku za nezávislost proti Rakousku; po porážce u Novary roku 1849 abdikoval ve prospěch syna Viktora Emanuela II. Ten s ministrem Camillem Cavourem vedl ve spojenectví s Francií druhou válku za nezávislost. Roku 1859 Sardinie získala Lombardii, roku 1860 státy střední Itálie, mezi nimi Toskánsko, Parmu a Modenu, a Turínskou smlouvou postoupila Francii Savojsko a Nice.
Roku 1860 dobyla výprava Giuseppa Garibaldiho Království obojí Sicílie, které pak bylo připojeno k Sardinii. Zákonem ze 17. března 1861 byl Viktor Emanuel II. prohlášen králem Itálie a Sardinské království se přeměnilo v Italské království, které převzalo jeho ústavu i instituce. Hlavním městem sjednocené Itálie byl nejprve Turín, poté Florencie a od roku 1871 Řím.
Mincovnictví Sardinského království
Do počátku 19. století měly ostrov a pevninské državy odlišné měny. V Piemontu se počítalo na piemontský scudo dělený na 6 lir po 20 soldech, na ostrově platil sardinský scudo. Za francouzské okupace Piemontu v letech 1800–1814 tam obíhal francouzský frank.
Viktor Emanuel I. zavedl 6. srpna 1816 liru dělenou na 100 centesimů a rovnou francouzskému franku, takže sardinské a francouzské mince mohly obíhat v obou zemích. Jako první vyšly stříbrná pětilira a zlatá dvacetilira, před abdikací roku 1821 přibyla zlatá osmdesátilira. Karel Felix rozšířil liru i na ostrov Sardinii a doplnil zlaté 40 lir a stříbrné i měděné drobné nominály, Karel Albert roku 1832 zlaté 10, 50 a 100 lir. Mince se razily hlavně v Turíně a Janově. Roku 1861 nahradila sardinskou liru v poměru 1 : 1 italská lira.
