Mohučská mincovna

Mohučská mincovna označuje mincovní provozy spojené s Mohučí (Mainz) a s mohučským arcibiskupstvím, které patřilo mezi nejvýznamnější církevní státy Svaté říše římské. Razily se zde (a v některých obdobích i v okolních mohučských mincovních místech) mince od středověkých denárů a feniků až po tolary a zlaté guldeny, často s erbem Mohuče a s titulaturou arcibiskupa-kurfiřta.

Historie

Mohuč (latinsky Mogontiacum) patřila už od antiky k důležitým centrům na Rýně a ve středověku se stala jedním z nejvýznamnějších církevních a politických uzlů říše. Postavení mohučského arcibiskupa bylo mimořádné: byl nejen hlavou mocného arcibiskupství, ale také kurfiřtem, tedy jedním z volitelů římského krále. S takovou rolí souvisela i potřeba spolehlivého oběživa, protože církevní stát spravoval města, vybíral poplatky a podílel se na dálkovém obchodu podél Rýna. Mincování nebylo jen hospodářskou činností – bylo i projevem suverenity a „viditelným podpisem“ vládce na penězích, které se šířily po regionu.

Ve středověku se mince mohučských arcibiskupů razily v různých místech jejich panství. V některých obdobích není mincovní produkce soustředěná přímo do Mohuče, ale do blízkých mincovních měst, která mohla být pro výrobu praktičtější nebo bezpečnější. Z numismatického hlediska je velmi známá etapa 14. století, kdy mohučští arcibiskupové začali razit zlaté guldeny s vlastním, jasně rozpoznatelným mincovním obrazem. Takové ražby navazovaly na mezinárodní význam zlatých mincí v obchodě a zároveň ukazují, že Mohuč chtěla vystupovat jako sebevědomý emitent, nikoli jen jako napodobitel cizích typů.

V raném novověku se mohučská mincovní produkce rozšiřovala o stříbrné a později i velké tolarové nominály. Období 16.–18. století je typické tím, že německý prostor měl velmi členitou mincovní mapu: vedle císařských a zemských standardů existovala řada regionálních praxí a drobné rozdíly v ražbách byly běžné. Mohuč jako církevní stát s významnou správní rolí potřebovala jak drobné mince pro běžné platby, tak reprezentativní stříbrné kusy pro větší transakce. Na mincích se často objevuje mohučský znak (kolo) a církevní i světská titulatura arcibiskupa, někdy doplněná o motivy světců nebo personifikací, které měly vyjadřovat legitimitu a ochranu země.

Konec tradičního mohučského mincovnictví souvisí s velkými politickými změnami na přelomu 18. a 19. století. Napoleonská éra a následná přestavba německých zemí znamenaly zánik mnoha církevních států včetně mohučského kurfiřtství. S tím zanikla i samostatná mincovní politika, protože právo razit mince se přesunulo do nových státních celků. Mohučská mincovna tak dnes žije především jako historický pojem: v numismatice označuje široký okruh mincí mohučských arcibiskupů a jejich mincovních míst, které byly po staletí důležitou součástí peněžního života Porýní.

Značky, motivy a numismatický význam

Pro mohučské ražby je typická kombinace dvou „jazyků“ symboliky: církevní a státní. Vedle erbů a církevních insignií se často objevují jasné znaky územní identity – především mohučské kolo. U zlatých guldenů a tolarových ražeb je důležitá i identifikace konkrétního mincovního místa (ne vždy šlo o samotnou Mohuč), což se pozná podle značek, opisů a typologie. U některých emisí se navíc setkáte s velmi podobným obrazem napříč více státy, protože říšská mincovní praxe směřovala ke srozumitelným standardům; právě v detailech opisu, značek a erbů se proto rozhoduje o správném určení.

Mohučské mince jsou pro sběratele atraktivní tím, že spojují dlouhé trvání, bohatou heraldiku a výrazný politický kontext. Na jedné straně jde o „peníze z oběhu“, které sloužily běžné ekonomice Porýní, na straně druhé o hmotné doklady moci církevního státu, který patřil k nejvlivnějším v celé říši. Proto se při popisu mohučských ražeb vyplatí uvádět nejen nominál a ročník, ale i jméno arcibiskupa, mincovní místo a charakteristické znaky, které rozhodují o variantě a někdy i o vzácnosti.