Zákaznická podpora:+420 724 191 052
    Domů / Slovník pojmů / Nominální hodnota

    Nominální hodnota

    Česká korunaNominální hodnota (také označovaná jako face value) je úředně stanovená číselná hodnota vyznačená na minci nebo bankovce, která určuje její oficiální kupní sílu v rámci měnového systému. Tato hodnota je garantována emisní autoritou (obvykle centrální bankou nebo mincovnou daného státu) a představuje částku, za kterou je platidlo možné použít v ekonomických transakcích. U běžných oběžných mincí a bankovek bývá nominální hodnota blízká výrobním nákladům a odpovídá kupní síle v ekonomice. U sběratelských, pamětních a investičních ražeb, zejména z drahých kovů, však může být nominální hodnota výrazně nižší než hodnota obsaženého kovu nebo sběratelská hodnota. V numismatice má pochopení vztahu mezi nominální hodnotou a skutečnou tržní cenou mince zásadní význam pro investory i sběratele.

    Historie

    Historie konceptu nominální hodnoty je úzce spjata s vývojem mincovních systémů. V nejranějších fázích mincovnictví, ve starověkém Lýdijském království a řeckých městských státech (7.-6. století př. n. l.), mince nenesly vyznačenou hodnotu. Jejich kupní síla byla určena hmotností a ryzostí obsaženého drahého kovu, obvykle zlata nebo stříbra. Římská říše zavedla propracovaný systém mincí různých nominálních hodnot (denarius, sestertius, as), kde vztah mezi mincemi byl pevně stanoven, i když na mincích samotných číselná hodnota obvykle nebyla uvedena. Středověké mincovnictví pokračovalo v této tradici, kdy hodnota mincí byla určena primárně obsahem drahého kovu a byla všeobecně známa, ačkoli nebyla přímo vyznačena na minci. Přelomový moment nastal v době renesance, kdy italské městské státy začaly na některých mincích uvádět jejich nominální hodnotu v místním měnovém systému. Tento trend se postupně rozšířil po celé Evropě. S nástupem průmyslové revoluce a modernizací mincovnictví v 18. a 19. století se vyznačování nominální hodnoty stalo standardem. Současně se začal projevovat rozdíl mezi nominální hodnotou a hodnotou kovu – například britské měděné penny měly nominální hodnotu vyšší než hodnota obsaženého kovu. Tento rozdíl, známý jako ražebné (seigniorage), představoval zisk pro emitenta a stal se běžnou praxí. 20. století přineslo postupný přechod od mincí z drahých kovů k levnějším slitinám, čímž se rozdíl mezi nominální hodnotou a hodnotou materiálu dále zvýšil. V současné době je nominální hodnota oběžných mincí převážně symbolická a výrazně převyšuje cenu použitých materiálů. Paralelně s tímto trendem se od 70. let 20. století začaly objevovat investiční a pamětní mince z drahých kovů, které mají naopak nominální hodnotu mnohem nižší než hodnota obsaženého kovu. Tato praxe umožňuje jejich klasifikaci jako zákonné platidlo, což přináší daňové a právní výhody, přestože se ve skutečnosti používají primárně jako investiční nástroj nebo sběratelský předmět.

    Z praktického hlediska má nominální hodnota několik klíčových funkcí v měnovém systému. V první řadě stanovuje oficiální kupní sílu dané mince nebo bankovky, což umožňuje její použití jako zákonného platidla. Dále definuje vztahy mezi různými nominály v rámci měnového systému (například vztah mezi centy a dolary, nebo korunami a haléři). V moderním mincovnictví rozlišujeme několik kategorií platidel s odlišným vztahem nominální hodnoty k jiným typům hodnoty. Oběžné mince mají nominální hodnotu obvykle vyšší než hodnota obsaženého kovu, ale blízkou výrobním nákladům. Jsou určeny primárně pro běžné transakce a cirkulaci v ekonomice. Pamětní a sběratelské mince z běžných kovů mají nominální hodnotu blízkou výrobním nákladům, ale jejich tržní cena může být vyšší díky sběratelské prémii. Investiční a pamětní mince z drahých kovů mají nominální hodnotu výrazně nižší než hodnota obsaženého kovu. Například zlatá investiční mince o hmotnosti jedné unce (31,1 g) může mít nominální hodnotu 50 dolarů nebo podobnou částku, zatímco hodnota obsaženého zlata může být 1800-2000 dolarů nebo více, v závislosti na aktuální ceně zlata. Tato diskrepance je záměrná a má několik důvodů: 1) Umožňuje klasifikaci mince jako zákonného platidla, což může přinášet daňové výhody (v mnoha jurisdikcích jsou investiční mince osvobozeny od DPH, na rozdíl od slitků); 2) Poskytuje určitou minimální garantovanou hodnotu, i když je nižší než hodnota kovu; 3) Chrání vydávající autoritu před povinností vykupovat mince za cenu kovu v případě prudkého nárůstu cen drahých kovů. Numismatická (sběratelská) hodnota mince může být výrazně vyšší než nominální hodnota i hodnota obsaženého kovu díky faktorům jako vzácnost, historický význam, stav zachovalosti, estetická hodnota nebo poptávka sběratelů. V extrémních případech, jako jsou některé historické nebo raritní mince, může numismatická hodnota dosáhnout stovek tisíc nebo milionů dolarů, bez ohledu na nominální hodnotu nebo obsah drahého kovu.

    Význam pro investory a sběratele

    Pro numismatické sběratele má nominální hodnota primárně historický a katalogizační význam. Pomáhá identifikovat a zařadit minci v rámci měnového systému dané země a období. U historických mincí slouží nominální hodnota jako důležitý kontext pro pochopení ekonomických podmínek doby. U raritních sběratelských kusů je skutečná tržní hodnota určena zejména vzácností, stavem zachovalosti a poptávkou sběratelů, přičemž nominální hodnota má minimální vliv na cenu. Pro investory do drahých kovů je důležité pochopit, že u investičních mincí slouží nominální hodnota především k zajištění statusu zákonného platidla se všemi výhodami, které to přináší. Při rozhodování o nákupu by se investoři měli řídit primárně hodnotou obsaženého kovu, nikoli nominální hodnotou. V některých jurisdikcích může nominální hodnota mince ovlivňovat její daňové zatížení – například v mnoha evropských zemích jsou zlaté mince se statusem zákonného platidla osvobozeny od DPH, zatímco zlaté slitky DPH podléhají.

    Příklady

    Zajímavé příklady vztahu mezi nominální hodnotou a skutečnou hodnotou mincí zahrnují americký zlatý Eagle s nominální hodnotou 50 USD, ale hodnotou zlata kolem 1800-2000 USD (při současných cenách zlata), kanadský zlatý Maple Leaf s nominální hodnotou 50 CAD a podobnou hodnotou zlata jako u Eagle, britský Sovereign, který má nominální hodnotu 1 libra, ale hodnotu zlata kolem 400-450 liber, a českou zlatou pamětní minci 10000 Kč, která obsahuje zlato v hodnotě přibližně 30000-35000 Kč. Na opačném konci spektra jsou raritní historické mince jako Flowing Hair Dollar z roku 1794 (první americký stříbrný dolar) s nominální hodnotou 1 USD, který byl na aukci prodán za více než 10 milionů dolarů, a Double Eagle z roku 1933 s nominální hodnotou 20 USD, který se v roce 2021 prodal za 18,9 milionu dolarů, což z něj činí nejdražší minci na světě.

    Zajímavosti

    • V některých zemích existují zákony, které limitují platby v mincích určité nominální hodnoty – například ve Velké Británii jsou mince s hodnotou 50 pencí a nižší zákonným platidlem pouze do částky 10 liber v jedné transakci.
    • Existuje fenomén zvaný "face value redemption paradox", kdy centrální banky jsou teoreticky povinny přijímat investiční mince za jejich nominální hodnotu, ale prakticky by to nikdo neudělal, protože tržní hodnota je mnohonásobně vyšší.
    • Některé země jako Kanada a Austrálie vydaly v posledních letech obří zlaté mince s extrémně vysokými nominálními hodnotami – například kanadská mince s nominální hodnotou 1 milion dolarů obsahující 100 kg zlata, jejíž skutečná hodnota se pohybuje kolem 5-6 milionů dolarů.
    • V době hyperinflace může nominální hodnota mincí klesat tak rychle, že hodnota kovu převýší nominální hodnotu – to vedlo k masovému tavení mincí například v Německu v roce 1923 nebo v Zimbabwe v letech 2007-2008.
    • Moderní bimetalické mince představují zajímavý případ, kdy nominální hodnota je obvykle nižší než výrobní náklady, ale vyšší než hodnota obsažených kovů, což vytváří určitou rovnováhu mezi užitnou a vnitřní hodnotou mince.