Opis

Opis je text na minci nebo medaili, který bývá umístěn v kruhu podél obvodu a slouží k identifikaci vydavatele, titulu, místa ražby či hodnoty. Na starších ražbách je zpravidla latinský, často ve zkratkách a oddělený drobnými znaménky.

Historie

Opis (také legenda) patří k nejdůležitějším prvkům mince už od počátků mincovnictví. Zatímco obraz na minci dokáže sdělit symbol či portrét, opis nese „čitelné“ informace: jméno a titul panovníka, označení země nebo města, někdy i hodnotu či náboženské formule. V raném a vrcholném středověku byl opis zároveň právním sdělením – potvrzením, že mince vychází z uznávané autority a má být v oběhu přijímána. Proto se text umísťoval viditelně do okruží kolem motivu, kde byl chráněn okrajem střížku a zároveň se dal snadno „obečíst“ po obvodu.

Opis může být proveden v jednom, méně často ve více soustředných kroužcích. Pokud je textu více, mluví se o vnějším a vnitřním opisu. U drobných raně středověkých mincí je však prostor omezený, a proto bývá text krátký, často zjednodušený nebo zkrácený. Právě u nejstarších ražeb se navíc setkáváme s tím, že opis může být hůře čitelný: razidla byla rytá ručně, písmena nebyla vždy jednotná a opakovaná ražba vedla k opotřebení. U některých českých denárů 10.–11. století jsou opisy dokonce částečně „porušené“ či zkomolené, což může být důsledek chyb rytce, nedokonalé ražby i postupné ztráty orientace v původní podobě textu.

V českém mincovnictví se u denárových ražeb rozlišuje i způsob, jakým opis obíhá kolem mince. Podle směru průběhu a orientace písmen se v odborné typologii uvádějí čtyři základní druhy: běžný opis (text běží ve směru hodinových ručiček a „patky“ písmen míří ke středu), excentrický (také ve směru hodinových ručiček, ale patky písmen směřují k okraji), zrcadlový (písmena mají patky ke středu, ale směr opisu je proti směru hodinových ručiček) a zrcadlový excentrický (patky písmen k okraji a směr proti směru hodinových ručiček). Na ražbách 10. a 11. století lze narazit na všechny čtyři způsoby, zatímco ve 12. století už zpravidla převládá opis běžný. Od doby grošové se v praxi setkáváme téměř výhradně s běžným opisem, protože se ustálily zvyklosti čtení i výroby razidel.

U mincí s portrétem panovníka se v české tradici často uvádí, že opis na líci obvykle začíná vpravo nahoře u hlavy a pokračuje po obvodu; na rubu pak navazuje od obdobného místa. Pokud na minci portrét není (často u menších nominálů), může se počátek opisu vztahovat k zemskému znaku (například lvu) nebo ke koruně, zejména u ražeb stavovského typu. Je-li na minci letopočet, bývá umístěn na konci opisu, případně rozdělen do jeho závěru tak, aby kompozičně vyvážil zbytek textu a motivu.

Obsah opisu se v čase měnil podle toho, co bylo potřeba na minci sdělit. U denárů se často objevuje jméno knížete a někdy také název mincovny či jméno mincovního úředníka (monetáře). V grošovém a tolarovém období se texty rozšiřují o delší tituly a formule, což vedlo k častému používání zkratek. Aby se text dal číst a neztrácel se v souvislé řadě písmen, odděloval se rozdělovacími znaménky – nejčastěji kroužky, dvojicí či trojicí kroužků nad sebou, různými typy křížků (včetně šikmých „ondřejských“), dále čtyřlístky, růžicemi a dalšími značkami. Volba těchto znamének může mít v některých případech i chronologický význam, zejména u nedatovaných ražeb.

Z hlediska jazyka se v našich zemích dlouho prosazovala latina: od počátků mincovnictví až do konce vlády Habsburků je na mincích typická, přičemž po roce 1868 se v rakousko-uherském rámci objevuje také maďarština. Český text se na starších mincích objevoval spíše výjimečně (a ještě k tomu často jen v nápisové podobě), zatímco na československých mincích je už standardem čeština. Zvláštní kapitolu tvoří období Protektorátu Čechy a Morava, kdy oběžné ražby z let 1940–1944 nesly opis český i německý. To vše ukazuje, že opis není jen „text“, ale citlivý pramen k politické moci, jazykovým poměrům i mincovní praxi konkrétní doby.

Podoba opisu a jak se čte

Opis se obvykle čte po směru jeho vedení kolem okraje mince. U většiny novověkých a moderních ražeb je text „běžný“, takže písmena stojí patkami ke středu a opis obíhá ve směru hodinových ručiček. U raně středověkých mincí je však dobré vnímat dvě věci: směr (po či proti směru hodinových ručiček) a orientaci písmen (k centru nebo k okraji). Právě kombinace těchto znaků může pomoci při určování typu denáru, a někdy i při odlišení razidel v rámci jedné emise.

V praxi se opisy často skládají ze zkratek, zejména když je na minci dlouhá titulatura. Typické jsou zkrácené tvary jmen a titulů, z nichž část může být oddělena značkami. Rozdělovací znaménka nejsou pouhá dekorace: pomáhají členit text, zvyšují čitelnost a u některých emisí mohou být vodítkem pro dataci či pro odlišení variant. U nedatovaných mincí se proto sleduje nejen samotný obsah opisu, ale i tvar písmen, pořadí zkratek a právě typ oddělovačů (kroužky, křížky, růžice apod.).

Opis může být také „problematičtější“ tam, kde je mince malá nebo kde se razidlo rychle opotřebovalo. U nejstarších denárů se proto setkáte s porušenými či zkomolenými legendami a u brakteátů je výskyt souvislých opisů spíše výjimečný. Přesto právě opis často rozhoduje o tom, zda dokážeme minci bezpečně přiřadit k panovníkovi, mincovně nebo období. V numismatice tak platí jednoduché pravidlo: obraz napoví, ale opis většinou „potvrdí“.