Opis

Opisy na mincích představují text umístěný v kruhu kolem obvodu mince, který obsahuje jméno panovníka, titul, název mincovny, nominální hodnotu nebo hesla. Tyto nápisy mohou probíhat v jednom či více soustředných kruzích a jsou orientovány různými směry podle typu opisu. Opisy tvoří nezbytnou součást mincovního designu od antiky po současnost a poskytují klíčové informace pro identifikaci a dataci mincí.

Historie

První opisy na mincích se objevily již na nejstarších ražbách v Lýdii a řeckých městských státech v 7. století př. n. l. Tyto rané nápisy byly jednoduché - obvykle obsahovaly pouze zkratku názvu města nebo jméno vládce. Athénské tetradrachmy nesly nápis ΑΘΕ jako zkratku názvu města, což se stalo vzorem pro ostatní řecké polis. Římské republiky rozvinuly systém opisů s komplexními titulaturami a zkratkami magistrátů.

V raném středověku byly opisy na evropských mincích výhradně latinské. Karolinské denáry 8.-9. století nesly jednoduché nápisy typu CARLVS REX FR (Karel, král Franků) uspořádané kolem centrálního kříže. Tato tradice latinských opisů přetrvala v západní Evropě až do novověku, zatímco byzantské mince používaly řecké nápisy a arabské země kúfické písmo.

České denáry 10. a 11. století vykazovaly značnou rozmanitost opisových legend. Podle směru průběhu textu rozlišujeme tři základní typy: běžný opis (ve směru hodinových ručiček počínaje od středu nahoře), excentrický (začínající mimo střed horní části) a zrcadlový (psaný proti směru hodinových ručiček). Kombinace těchto typů vytvářela zrcadlově excentrický opis, kde byla písmena obrácená a text probíhal proti směru hodinových ručiček.

Na přemyslovských denárech se objevovaly všechny čtyři typy opisů. Od 12. století postupně převládl opis běžný, který se stal standardem pro grošové období. Pražský groš Václava II. z roku 1300 nesl majuskulní latinský opis WENCEZLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE, který obíhal celý obvod mince. Tato praxe dlouhých titulatur se udržela po celé středověké a novověké období.

Významnou změnu přinesla habsburská mincovní reforma v 16. století. Opisy na tolarech a dukátech se prodloužily natolik, že musely být rozděleny rozdělovacími znaménky. Nejčastějšími separátory byly kroužky, křížky, hvězdičky nebo heraldické prvky. Výběr a umístění těchto značek mělo často chronologický význam - umožňovalo dataci nedatovaných ražeb podle známých variant.

Od konce 17. století se na českých mincích objevují první české nápisy, zpočátku pouze na medailích a žetonech. Běžné oběžné mince si zachovaly latinské opisy až do konce habsburské monarchie. Výjimkou byly malé groše z grošového období, kde se sporadicky objevovaly české zkratky. Německé opisy se vyskytovaly na některých slezských a moravských regionálních ražbách 18. a 19. století.

Zlomovým okamžikem byl vznik Československa v roce 1918. Nové mince nesly výhradně české opisy (s výjimkou státního hesla e pluribus unum na některých návrzích). Zajímavostí je příbramský zlatník - medaile s českým opisem ražená jako regionální platidlo. Za protektorátu Čechy a Morava (1940-1944) nesly oběžné mince dvojjazyčné česko-německé opisy, což symbolizovalo okupační režim.

Poválečné období přineslo návrat k českým opisům, které od roku 1993 používá i samostatná Česká republika. Moderní české mince nesou minimalistické opisy - obvykle jen název státu a nominální hodnotu. Pamětní mince a medaile však zachovávají tradici rozvinutých opisů s citáty, hesly nebo jmény osobností.

Typologie a význam opisů

Opisy plní několik základních funkcí. Identifikační funkce určuje emitenta (panovník, stát, město), autorizační potvrzuje zákonnost platidla, informační sděluje nominál a ročník, propagandistická šíří politická hesla nebo náboženské formule. Ochranná funkce opisů spočívá v tom, že jejich přesné znění a provedení ztěžuje padělání.

Z technického hlediska rozlišujeme vnitřní a vnější opisy podle umístění v mincovním poli. Podle orientace textu máme opisy stojící (písmena kolmo k okraji), ležící (písmena rovnoběžně s okrajem) nebo kombinované. Zvláštním typem jsou opisy přerušované, kde text pokračuje z lícní strany na rub, což bylo časté u brakteátů.

Jazyk opisů má chronologický a geografický význam. Latina dominovala od antiky do 19. století jako univerzální jazyk vzdělané Evropy. Národní jazyky se prosazovaly postupně - nejdříve na regionálních emisích, později na státních mincích. Použití konkrétního jazyka často signalizovalo politické změny nebo územní nároky.

Zajímavosti

• Nejdelší opis na české minci má svatováclavský pětidukát z roku 1629 s více než 150 znaky
• Některé středověké mince měly záměrně nečitelné "pseudoopisy" napodobující arabské či hebrejské písmo
• Chyby v opisech (překlepy) paradoxně zvyšují sběratelskou hodnotu mincí
• Kryptické opisy s tajnými zprávami používali alchymisté na svých medailích
• Palindromické opisy čitelné oběma směry byly oblíbené v barokním období
• Moderní euromince mají opis EURO v latince a cyrilici kvůli Bulharsku