Potin

Potin je bronzová slitina s vysokým obsahem cínu a často i s příměsí olova, používaná zejména k výrobě a odlévání drobných mincí v antickém světě. Typicky má šedavou barvu, je poměrně křehká a umožňovala rychlou výrobu levného oběživa tam, kde chybělo kvalitní stříbro.

Historie

Potin se do dějin mincovnictví zapsal především jako materiál spojený s drobným oběživem v pozdní době železné a na pomezí antiky, zejména v prostředí keltských kmenů západní a střední Evropy. Zatímco řecké a římské mincovnictví stavělo prestižní platební prostředky hlavně na stříbře a zlatě, v mnoha regionech existovala trvalá poptávka po „malých penězích“ pro každodenní směnu. Právě zde se uplatnily slitiny na bázi mědi, mezi nimiž potin vyniká vysokým podílem cínu a častou příměsí olova, které zlepšovalo tekutost kovu při zpracování.

Pro rozšíření potinových mincí byl důležitý ekonomický kontext. V oblastech s omezeným přístupem ke stříbru bylo nákladné udržet stabilní drobnou minci z dražšího kovu. Zároveň se v období rostoucího obchodu a specializace řemesel zvyšovala potřeba menších nominálů. Potin umožňoval vytvářet velké množství mincí s relativně nízkými náklady, což napomáhalo místním trhům a výměně zboží. Mincovní produkce tak nebyla jen reprezentací moci, ale i praktickým nástrojem pro fungování každodenní ekonomiky.

Potinové mince jsou často spojovány s keltským prostředím, kde se vedle ražených mincí rozšířily také mince odlévané. Odlévání je v tomto kontextu podstatné: potin se díky svému složení dobře hodil pro odlévání do forem, což mohlo být v některých situacích rychlejší než klasická ražba razidly. Proto se u potinu setkáme s typy, které mají vzhled a detaily odlišné od „čistě ražených“ mincí – hrany, povrch i kresba mohou působit měkčeji, někdy až „rozpitě“, protože výsledek závisel na kvalitě formy a na průběhu odlití.

V antickém peněžním prostředí se potin neuplatňoval jako kov pro velké nominály, ale spíše jako lokální, regionálně omezená odpověď na potřebu drobného oběživa. To je důvod, proč se s ním numismatika setkává hlavně u konkrétních oblastí a kmenových či městských okruhů. Zároveň platí, že stejné slovo se v moderní literatuře někdy používá i obecněji pro „šedé bronzy“ s vyšším cínem, takže vždy záleží na tom, jak je pojem definován v daném katalogu nebo odborném popisu.

Složení, vlastnosti a použití u mincí

Potin je slitina na bázi mědi, v níž je cín zastoupen ve vyšším podílu než u běžných bronzů, a velmi často je přítomno také olovo. Vyšší cín dává slitině světlejší, šedavý až stříbřitě působící odstín, ale současně zvyšuje křehkost. Příměs olova naopak zlepšuje slévatelnost a usnadňuje vyplnění detailů formy, což je výhodné právě u odlévaných mincí. Na druhé straně může olovo přispívat k měkčímu povrchu a k horší odolnosti při dlouhodobém oběhu.

V praxi se potin nejčastěji pojí s odléváním: mince se vyráběly ve formách, kde bylo více odlitků napojených na společný nálitek, který se po vyjmutí odlamoval a zabrušoval. Typickými znaky mohou být stopy po oddělení nálitku, méně pravidelné hrany a kolísání hmotnosti. U potinu se také často setkáme s povrchovou korozí a s křehkými lomy, proto je u těchto mincí důležitá šetrná manipulace. Barva bývá šedá až tmavě šedá, někdy se zelenými či hnědými korozními produkty podle podmínek uložení v zemi.

Z numismatického hlediska je potin důležitý jako doklad technologické i ekonomické adaptace. Ukazuje, že mince nemusí být vždy ražena ze „standardních“ drahých kovů, ale může vzniknout i jako místní řešení, které klade důraz na dostupnost materiálu a rychlost výroby. Při určování potinových ražeb je proto klíčové sledovat nejen motiv a typ, ale i technologii výroby (odlévání versus ražba) a charakter slitiny, protože právě tyto faktory pomáhají správně zařadit minci do konkrétního regionu a období.