Potin

Potin byla bronzová slitina s vysokým obsahem cínu a často příměsí olova používaná pro ražbu drobných mincí v antickém světě, zejména v keltské Galii, ptolemaiovském Egyptě a pozdní římské říši. V numismatice představuje potin důležitý mincovní kov antiky a raného středověku, přičemž keltské potinové mince a alexandrijské tetradrachmy z potinu patří mezi významné doklady monetárních systémů starověkých civilizací.

Historie

Potin se objevil v mincovnictví během 3. století před naším letopočtem jako levná alternativa ke stříbru a bronzu pro drobné nominály. Název pochází pravděpodobně z galského jazyka a původně označoval slitinu používanou keltskými kmeny v Galii pro výrobu šperků a nástrojů. První potinové mince razili Keltové v oblasti dnešní Francie a Švýcarska kolem roku 250 před naším letopočtem. Tyto primitivní lité mince často napodobovaly řecké a římské vzory, ale s charakteristickým abstraktním keltským stylem zobrazení.

V ptolemaiovském Egyptě se potin stal standardním materiálem pro ražbu velkých bronzových mincí od 2. století před naším letopočtem. Ptolemaiovci využívali místní zdroje cínu z východní pouště a vytvořili specifickou slitinu obsahující až 30 procent cínu s příměsí olova. Potinové tetradrachmy z Alexandrie byly nominálně stříbrné mince, ale ve skutečnosti obsahovaly pouze stopu stříbra nebo žádné. Tato měnová politika umožnila ptolemaiovským panovníkům financovat nákladné války a stavební projekty bez vyčerpání rezerv drahých kovů.

Římská říše adoptovala potin během krize 3. století našeho letopočtu, kdy inflace a nedostatek stříbra vedly k degradaci mincovního kovu. Takzvané antoniniány původně obsahovaly 50 procent stříbra, ale postupně se staly potinovými mincemi s pouhým postříbřením povrchu. Za vlády Galliena kolem roku 260 našeho letopočtu obsahovaly římské "stříbrné" mince méně než 5 procent stříbra a byly fakticky potinovými ražbami. Diocletianovy reformy na konci 3. století zavedly nové potinové nominály jako follis, které se staly základem pozdně římského měnového systému.

Používání potinu pokračovalo až do raného středověku, zejména v barbarských královstvích, která převzala římské mincovní tradice. Vizigótské, vandalské a burgundské mince často používaly potinové slitiny pro drobné nominály. Postupný zánik potinu souvisel s rozpadem mezinárodního obchodu a návratem k naturální ekonomice. V západní Evropě potin prakticky zmizel v 7. století, zatímco v Byzanci se podobné slitiny používaly až do 11. století pro folles a další bronzové nominály.

Složení a technické aspekty

Složení potinu se značně lišilo podle oblasti a období, ale typicky obsahoval 60-75 procent mědi, 15-30 procent cínu a 5-15 procent olova. Vysoký obsah cínu dával slitině charakteristickou šedobílou barvu, která připomínala stříbro, což byl záměr pro oklamání uživatelů. Olovo snižovalo bod tání a usnadňovalo odlévání, ale činilo mince křehčími.

Výroba potinových mincí byla technologicky jednodušší než ražba - mnoho keltských a raně středověkých emisí bylo odléváno do hliněných forem. Ražené potinové mince měly často nekvalitní reliéf kvůli tvrdosti slitiny. Povrch mincí rychle tmavl oxidací, což vedlo k pokusům o postříbření nebo pocínování pro zachování stříbrného vzhledu.

Zajímavosti

• Keltské potinové mince často obsahovaly rituální symboly a byly záměrně lámány nebo ohýbány jako obětiny bohům
• Chemická analýza ukázala, že některé potinové mince obsahují stopy zlata, pravděpodobně z recyklovaných šperků
• Alexandrijské potinové tetradrachmy byly tak velké, že se používaly jako talismany a často se nosily jako přívěsky
• Římští falšovatelé vyráběli potinové napodobeniny stříbrných denárů, které jsou dnes cennější než originály
• Středověcí alchymisté věřili, že potin obsahuje magické vlastnosti a používali roztavené mince v pokusech o transmutaci
• Největší známý poklad potinových mincí obsahující přes 50 000 kusů byl nalezen v roce 1999 ve francouzském Loiret