Uherské království

Uherské království bylo středoevropské království existující v letech 1000-1918, které založil sv. Štěpán I. a stalo se významnou mocností ovládající území dnešního Maďarska, Slovenska, Transilvánie a dalších oblastí středního Podunají. Uherské království je v numismatice proslulé svými zlatými ducháty, uherskými denáry a pozdějšími tolary s charakteristickými motivy uherského znaku a svatoštěpánské koruny.

Historie

Uherské království vzniklo roku 1000 korunovací maďarského velkoknížete Štěpána I., který přijal křesťanství a získal královskou korunu od papeže Silvestra II. Štěpán dokončil sjednocení maďarských kmenů, které se usadily v Karpatské kotlině koncem 9. století pod vedením Arpáda. Svatý Štěpán zavedl křesťanství jako státní náboženství, rozdělil zemi na župa spravované královskými úředníky a položil základy středověkého uherského státu.

Za vlády arpádovské dynastie (1000-1301) se Uhersko rozšířilo na rozsáhlé území zahrnující nejen dnešní Maďarsko, ale i Slovensko, Chorvatsko, Transilvánnii a části dnešní Rumunska. Králové jako Ladislav I. Svatý a Koloman Knihomilný upevnili královskou moc, rozšířili území a podporovali rozvoj měst a obchodu. Uhersko se stalo důležitým křižovatkou mezi Západem a Východem.

Zásadní krizí prošlo království během mongolské invaze 1241-1242, kdy mongolská vojska pod vedením Batu chána zpustošila většinu země. Král Bela IV. musel uprchnout k Jaderskému moři, ale po odchodu Mongolů zahájil rozsáhlou obnovu země. Nechal postavit kamenné hrady, podporoval kolonizaci a přesídlování obyvatelstva, čímž položil základy budoucího rozkvětu království.

Po vymření arpádovské dynastie nastoupili na uherský trůn Anjouovci. Karel Robert z Anjou (1308-1342) a jeho syn Ludvík I. Veliký (1342-1382) přeměnili Uhersko ve významnou středoevropskou mocnost. Ludvík ovládal současně Uhersko a Polsko, rozšířil uherské panství na Balkán a jeho dvůr v Budě se stal jedním z nejskvělejších v Evropě.

15. století přineslo nová nebezpečí v podobě osmanské expanze. Uhersko se stalo předními obrannou linií křesťanské Evropy proti turkému postupu. Jan Hunydai a jeho syn Matyáš Korvin (1458-1490) vedli úspěšný odpor a dočasně zastavili osmanský postup. Matyášova vláda představovala renesanční zlatý věk Uherska s rozkvětem kultury, věd a umění.

Katastrofa přišla roku 1526 v bitvě u Moháče, kde osmanské vojsko porazilo uherskou armádu a král Ludvík II. Jagellonský zahynul na útěku. Země se rozdělila na tři části: střední území ovládli Turci, západ připadl Habsburkům jako "Královské Uhersko" a východ se stal nezávislým Transilvánskím knížectvím. Toto rozdělení trvalo více než 150 let.

Po vyhnání Turků koncem 17. století se Uhersko stalo součástí habsburské monarchie. Habsburkové postupně obnovili uherské království v jeho historických hranicích, ale uherská šlechta si vydobyla zachování tradičních práv a privilegií. Vznikl specifický systém, kdy Uhersko bylo formálně samostatným královstvím v personální unii s Rakouskem.

19. století bylo charakterizováno rostoucím maďarským nacionalismem a snahami o větší autonomii. Revoluci 1848-1849 vedenou Lajosem Kossutem sice potlačila rakouská armáda s ruskou pomocí, ale národní probuzení už nebylo možné zastavit. Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 vytvořilo dualistické uspořádání, kde Uhersko získalo širokou autonomii.

Rakousko-uherská monarchie (1867-1918) představovala poslední fázi existence Uherského království. Ačkoliv došlo k hospodářskému rozkvětu a modernizaci, narůstaly národnostní problémy s nemaďarskými národy. První světová válka a porážka Ústředních mocností znamenaly konec tisíciletého Uherského království. Trianonská mírová smlouva z roku 1920 rozdělila historické Uhersko mezi nástupnické státy.

Uherské královské mincovnictví

Uherské mincovnictví začalo za sv. Štěpána I. kolem roku 1000 razením stříbrných denárů podle západoevropských vzorů. První uherské mince měly na líci královskou korunu nebo kříž s nápisem "STEPHANUS REX" a na rubu často církevní motivy. Tyto rané mince byly technicky jednoduché, ale symbolicky důležité jako projev suverenity nového křesťanského království.

Za arpádovských králů se vyvinul charakteristický systém uherských denárů s typickými motivy včetně uherského štítu, dvojitého kříže, královských portrétů a svatých patronů. Zvláště významné byly mince Bely III. a Bely IV. s precizně provedenými královskými podobizny. Po mongolské invazi došlo k dočasné degradaci kvality, ale Bela IV. rychle obnovil standardy.

Anjouovské období přineslo zavedení zlatých mincí - dukátů a florénů vysoké kvality. Karel Robert zavedl uherský zlatý florén podle florentského vzoru, který se stal jednou z nejstabilnějších evropských mincí. Ludvík Veliký razil nádherné zlaté dukáty s vlastním portrétem, které patřily mezi nejkrásnější gotické mince Evropy.

Vrcholem uherského středověkého mincovnictví byly mince Matyáše Korvína, které odrážely renesanční ducha jeho vlády. Matyáš razil zlaté dukáty s humanistickými nápisy, portréty podle antických vzorů a alegorickými motivy. Jeho stříbrné denáry a groše měly vysokou kvalitu a razily se ve významných mincovnách v Budě, Kremnici a Nagybáně.

Habsburské období přineslo modernizaci mincovního systému. Uherské tolary z 16.-18. století s motivy svatoštěpánské koruny, uherského znaku a královských portrétů patřily mezi nejkrásnější habsburské ražby. Zvláště oceňované jsou tolary Marie Terezie a Josefa II. s detailními portréty a heraldickými symboly. Moderní uherské mincovnictví pokračovalo až do zániku monarchie roku 1918.

Zajímavosti

• Svatoštěpánská koruna se podle tradice používá dodnes při inauguracích maďarských prezidentů jako symbol státní kontinuity.
• Uherská šlechta si udržela právo nosit meč a klobouk v přítomnosti krále, což bylo výjimečné privilegium v Evropě.
• Corvina - knihovna Matyáše Korvína byla druhá největší v Evropě po Vatikánské knihovně s více než 3000 svazky.
• Hussitské války zasáhly i Uhersko, kde Jan Jiskra z Brandýsa několik let úspěšně bránil severní oblasti proti královským vojskům.
• Rákócziho povstání (1703-1711) bylo posledním velkým pokusem o uherskou nezávislost před národním probuzením 19. století.