Brakteát

Brakteát je jednostranně ražená mince z tenkého plechu stříbra nebo zlata, která byla rozšířená především ve střední Evropě od 12. do 14. století. Název pochází z latinského bractea označujícího tenký plech a tyto mince představují vrchol středověkého mincovního umění díky své jedinečné technice výroby.

Historie

První brakteáty vznikly v německých zemích kolem roku 1130 jako reakce na nedostatek stříbra a potřebu častější obměny mincí. Saský vévoda Jindřich Lev začal kolem roku 1140 razit tenké stříbrné mince s reliéfním obrazem pouze z jedné strany. Technika se rychle rozšířila do Durynska, Míšně a Braniborska. Výhodou brakteátů byla úspora kovu - z jedné hřivny stříbra se vyrobilo dvojnásobné množství mincí než klasických denárů.

Do Čech přinesla brakteáty pravděpodobně manželka Vladislava II., Judita Durynská, kolem roku 1160. První české brakteáty razil Soběslav II. v letech 1173 až 1178. Zobrazovaly knížete na trůnu nebo lva, který se stal symbolem českého státu. Technika ražby vyžadovala speciální nástroje - spodní razidlo s pozitivním reliéfem a kožený nebo olověný polštářek, na který se pokládal stříbrný plíšek.

Zlatý věk českých brakteátů nastal za Václava I. (1230-1253). Jeho brakteáty patří k umělecky nejzdařilejším v Evropě. Zobrazení trůnícího krále s insigniemi nebo heraldických zvířat dosahovalo mimořádné plasticity. Průměr českých brakteátů se pohyboval mezi 22 až 35 milimetry při tloušťce pouhých 0,1 až 0,2 milimetru. Díky velké ploše mohly nést detailní obrazy a delší nápisy než běžné denáry.

Na Moravě se brakteáty razily od vlády Přemysla Otakara I. Moravské brakteáty se vyznačovaly specifickou ikonografií - často zobrazovaly moravskou orlici nebo markraběte s kopím. Centrum ražby bylo v Brně a Olomouci. Přemysl Otakar II. razil brakteáty mimořádné kvality s vlastním vyobrazením jako rytíře v plné zbroji, což bylo v evropském kontextu unikátní.

V Polsku dosáhly brakteáty největšího rozšíření. Boleslav IV. Kadeřavý zavedl kolem roku 1166 systém výhradní ražby brakteátů. Polské brakteáty byly menší než české, průměr 15 až 20 milimetrů, ale vynikaly rozmanitostí motivů. Ražba probíhala decentralizovaně v desítkách mincoven, každá s charakteristickým stylem. Slezské brakteáty knížat z rodu Piastovců patří k nejpočetnějším středověkým ražbám.

Německé brakteáty 13. století dosahovaly extrémních rozměrů. Míšeňské brakteáty markraběte Oty Bohatého měly průměr až 45 milimetrů. Zobrazovaly složité scény - turnaje, lovy, městské slavnosti. Erfurtské brakteáty s obrazem svatého Martina dělícího se o plášť patří k ikonograficky nejzajímavějším. Halberštadtské biskupské brakteáty nesly obrazy světců a biblických scén s pozoruhodným detailem.

Úpadek brakteátů začal koncem 13. století s návratem k oboustranně raženým mincím. V Čechách ukončila éru brakteátů grošová reforma Václava II. v roce 1300. Poslední české brakteáty razil Jan Lucemburský do roku 1327. V německých zemích se brakteáty udržely déle, v některých oblastech až do 16. století jako lokální platidlo malé hodnoty zvané hohlpfennig.

Zvláštní kategorii tvoří zlaté brakteáty, které nebyly platidlem, ale šperkařskými výrobky. Skandinávské zlaté brakteáty z 5. až 7. století napodobovaly římské medailony a sloužily jako amulety. Nesly runové nápisy a germánskou mytologickou symboliku. Tyto brakteáty představují důležitý pramen pro studium předkřesťanské severské kultury.

Technologie výroby a typy

Výroba brakteátů vyžadovala specifickou techniku. Stříbrný plech se vytepával na tloušťku 0,1 až 0,3 milimetru. Razidlo bylo pouze jedno, zpravidla s negativním reliéfem. Plíšek se pokládal na měkkou podložku z kůže, olova nebo vosku. Úderem kladiva se obraz vytlačil, přičemž na rubu vznikl negativní otisk. Okraje se zastřihávaly nůžkami do kruhu.

Rozlišujeme několik typů brakteátů podle techniky ražby. Klasické brakteáty měly reliéf pouze z líce. Polubrakteáty byly raženy na silnějším plechu s mělkým reliéfem. Dutopfennig byly duté mince ražené ze dvou spojených plechů. Podle velikosti se dělily na celé brakteáty (20-40 mm), půlbrakteáty (15-20 mm) a čtvrťbrakteáty (10-15 mm).

Ikonografie brakteátů byla nesmírně pestrá. Panovnické brakteáty zobrazovaly vladaře s insigniemi, církevní nesly obrazy svatých a biblické výjevy. Městské brakteáty měly heraldické motivy, znaky cechů nebo městskou architekturu. Zvláštní skupinu tvoří obrazové brakteáty se světskými výjevy - turnaji, lovy, řemeslnými činnostmi.

Systém renovatio monetae byl s brakteáty úzce spojen. Tenké mince se rychle opotřebovávaly, což ospravedlňovalo častou výměnu. Při renovaci se 3 až 4 staré brakteáty vyměňovaly za 2 až 3 nové, což přinášelo zisk panovníkovi. V některých oblastech probíhala výměna až čtyřikrát ročně.

Zajímavosti

• Největší středověký brakteát měl průměr 55 milimetrů - erfurtský brakteát z roku 1250
• V nálezu z Freibergu bylo objeveno přes 20 000 brakteátů svázaných do ruliček po 50 kusech
• Některé brakteáty byly tak tenké, že se používaly jako stříbrná fólie na pozlacení
• Husité používali brakteáty s kalichem jako propagandistické letáky rozhazované před bitvami
• Nejdražší český brakteát - Soběslava II. s lvem - se vydražil za 3,5 milionu korun