Brněnská mincovna

Brněnská mincovna byla mincovna působící v Brně, která se podle numismatické tradice začala uplatňovat už v letech 1055–1061 a v různých etapách se vracela do hry až do 17. století. Její ražby zahrnují denáry, drobné peníze i pozdější městské mince.

Historie

Počátky brněnské mincovny se kladou do doby, kdy Břetislav I. ještě před smrtí rozdělil Moravu a její správu svěřil svým synům Otovi I. a Konrádovi I.. Těžištěm brněnského údělu se stal brněnský hrad a právě zde měla vzniknout i mincovní dílna. Nejstarší brněnskou ražbou je společný denár těchto knížat, který je v numismatice uváděn jako první jasně spojitelný doklad brněnské produkce v 11. století. Když se Ota I. později ujal vlády v Olomouci, zůstalo brněnské knížectví v rukou Konráda I. a jeho mince už nesou lokální symboliku výrazněji spojenou s Brnem.

Pro Konrádovu mincovní tvorbu je typické propojení s církevním motivem: na některých ražbách se objevuje obraz kostela a patrona sv. Petra s opisem SC PETRVS. Vysvětlení se tradičně váže ke kostelu sv. Petra na brněnském hradě, který mohl fungovat jako důležitý duchovní i reprezentativní bod údělu. Konrád navíc rozdělil knížectví mezi své syny Oldřicha a Lutolda, čímž vznikla brněnská a znojemská větev. Po Konrádovi pokračoval v ražbě Oldřich, ale do mincovní kontinuity zasáhl i český kníže Břetislav II., který v českém prostoru pokračoval v denárové tradici a jeho období se promítá i do moravského mincovního prostředí.

Po smrti Oldřicha se situace opět zkomplikovala. V některých fázích vystupuje jako klíčový aktér Soběslav I., který jednal i jako poručník nezletilých dědiců. Roku 1123 se vlády nad brněnským údělem ujal olomoucký kníže Ota II. Černý, a z této doby jsou známy denáry nesoucí jména Oty i Spytihněva. Následně se brněnského údělu ujal Vratislav (Oldřichův syn), který vládl ve dvou etapách; právě zde se ale ukazuje typický problém středověké numismatiky – ne každá ražba z tohoto období je bezpečně přiřaditelná konkrétní osobě. Podobná nejistota se objevuje i u dalších knížat, jejichž jména se v brněnské tradici připomínají.

Ve 13. století se brněnská mincovna nepochybně podílela na rozsáhlejší mincovní produkci na Moravě: objevují se denáry fenikového typu i malé a střední brakteáty. Přesnější zprávy o institucionálním zázemí jsou připomínány až rokem 1234, kdy markrabě Přemysl vystavil listinu v domě královského mincmistra – a současně se uvádí, že mincovna už tehdy nepůsobila na knížecím hradě, ale spíše v tzv. markrabském domě. S nástupem grošové měny a s centralizací mincovnictví do Kutné Hory se brněnská ražba přerušila, ale k obnovení došlo nejpozději ve druhé polovině 14. století, kdy se Brno stalo politickým a hospodářským centrem Moravy.

Z lucemburské éry se uvádí ražby spojené s markrabětem Janem Jindřichem, včetně dukátové mince se šachovanou orlicí. Základy nového systému se kladou do doby markraběte Jošta, u něhož jsou doloženy denárové peníze a haléře s iniciálou IO a později mince fenikového okruhu, které výrazně pronikaly z Rakous a jižního Německa. Po Joštově smrti došlo k přechodnému uzavření mincovny, ale Zikmund Lucemburský ji znovu uvedl do provozu. Od roku 1423 se zmiňuje ražba za vlády Albrechta II. Habsburského, a v 15. století se objevují i městské ražby a contramarkování pražských grošů na Moravě. S „kruhovou“ městskou mincí se pojí privilegium Ladislava Pohrobka z roku 1457 a za Jiřího z Poděbrad se uvádí peníz s orlicí a písmenem g kladený do Brna. Středověké mincovnictví na Moravě pak v zásadě doznívá během posledního desetiletí 15. století.

V 16. století se přes snahy moravských stavů mincovnictví obnovit nedařilo, a to ani po královském svolení z roku 1540. K otevření brněnské mincovny moravskými stavy došlo až roku 1619, kdy se mincmistrem stal H. Pecz a mincovna měla fungovat v mincovním domě v Mečové ulici nebo v Dietrichsteinském paláci. Za konsorcia De Witteho se uvádějí ražby bez značek a po událostech roku 1623 byla mincovna pronajímána (například B. Zwirnerovi), přičemž se zmiňuje také mincmistr K. Wohnsiedler. Po přerušení byla činnost obnovena roku 1646 a mincmistrem byl jmenován J. K. Richthausen; jeho odchod do Vídně roku 1648 znamenal ukončení brněnské mincovny i „vládního“ mincovnictví na Moravě. Pozdější záměry obnovy už zůstaly bez výsledku.

Typy ražeb, motivy a určování

Brněnská mincovna je sběratelsky atraktivní tím, že nabízí dlouhý příběh od raně středověkých denárů až po raně novověké ražby stavovského prostředí. U nejstarších mincí se vyplatí sledovat především ikonografii a opisy: společný denár Oty I. a Konráda I. se váže k počátku mincovny, zatímco konrádovské ražby s kostelem a opisem SC PETRVS představují výraznou lokální identitu. V těchto obdobích je běžná excentricita úderu a neúplné legendy, takže hodnotu často určuje právě „určitelnost“ – zda je možné panovníka a typ bezpečně přiřadit.

Ve 13. století se do obrazu promítá širší moravská produkce s brakteáty a fenikovým okruhem. U lucemburských a pozdně středověkých ražeb je naopak důležité rozlišit, zda jde o markraběcí, nebo městskou minci, a zda se nevyskytují znaky související s contramarkováním (u pražských grošů na Moravě se uvádí brněnské razidlo s orlicí a prsním štítkem). U novověkých ražeb z doby stavovské mincovny pak hraje velkou roli dokumentace mincmistrů a organizačních změn – právě to umožňuje odlišit Brno od jiných současných mincoven v zemích Koruny české.

Prakticky se vyplatí budovat sbírku „po vrstvách“: nejprve bezpečně určené typy (Konrádovy denáry, pozdně středověké peníze, případně ročníkové a značkové novověké ražby), a teprve potom doplňovat spornější kusy. U cennějších exemplářů je klíčová provenience a odborný popis, protože část moravských ražeb má blízké paralely a bez typologie se snadno zamění. Brněnská mincovna je tak ideální téma pro sběratele, kteří chtějí spojit moravské dějiny s konkrétními mincemi „z místa“.

a