Hrabství

Hrabství je feudální územní a správní jednotka v čele s hrabětem nebo hraběnkou, představující základní stupeň vyšší šlechty ve středověké hierarchii. Tento územní celek původně vznikl jako administrativní obvod spravovaný královským úředníkem, který se postupně změnil v dědičný šlechtický titul a panství. V numismatice představují hraběcí mince důležitou kategorii regionálních ražeb, zejména ve Svaté říši římské, kde mnoho hrabství disponovalo mincovním právem.

Historie

Instituce hrabství má kořeny v pozdně římské správě, kde comes označoval císařského dvořana nebo správce. Ve francké říši Merovejců a Karlovců se hrabě (comes, graf) stal klíčovým prvkem územní správy. Karel Veliký rozdělil říši na hrabství (pagi), v jejichž čele stáli hrabata jako královští úředníci odpovědní za soudnictví, výběr daní a vojenskou mobilizaci. Původně jmenovaná a odvolatelná funkce se během 9. století postupně měnila na dědičný úřad.

Rozpad karolinské říše v 9. století urychlil patrimoniální přeměnu hrabství. Kapitulária Karla Lysého z roku 877 uznala dědičnost hraběcích úřadů, čímž se hrabství transformovala z administrativních obvodů na šlechtická panství. Ve Francii vznikla mocná hrabství jako Champagne, Toulouse nebo Flandry, která soupeřila s královskou mocí. Anglická hrabství (shires) pod normanskými králi zachovala charakter správních jednotek s šerifem jako královským úředníkem.

Ve Svaté říši římské existovaly stovky hrabství různé velikosti a významu. Některá získala status říšských hrabství podléhajících přímo císaři s právem účasti na říšském sněmu. Jiná byla začleněna jako léna do větších územních celků. Falcké hrabství při Rýně se vyvinulo v kurfiřtství, Nassau a Hannover postupně získaly vévodský status. Drobná hrabství v Porýní, Vestfálsku a Švábsku často zahrnovala jen několik vesnic.

V českých zemích nemělo hrabství jako územní jednotka tradici. Přemyslovský stát byl organizován na hradské soustavě s kastelány, nikoliv hrabaty. Titul hraběte se objevuje až ve 13. století jako čestná hodnost udělovaná panovníkem. Hrabata z Hardeka, z Bogenu nebo ze Schaumburgu držela rozsáhlá panství, ale bez suverénních práv typických pro říšská hrabství. Na Moravě a ve Slezsku existovalo několik svobodných panství s quasi-hraběcím statutem.

Raný novověk přinesl inflaci hraběcích titulů. Panovníci udělovali hraběcí hodnost jako odměnu za vojenské nebo diplomatické služby, často bez územního základu. Rudolf II. povýšil desítky českých a moravských šlechtických rodů do hraběcího stavu. Po Bílé hoře 1620 získala nová katolická šlechta hraběcí tituly jako součást rekatolizačních reforem. Rozlišovalo se mezi říšskými hrabaty s hlasem na sněmu a prostými hrabaty pouze s titulem.

Osvícenský absolutismus a napoleonské války znamenaly konec tradičních hrabství. Reichsdeputationshauptschluss 1803 mediatizoval většinu drobných hrabství ve prospěch větších států. Vídeňský kongres 1815 potvrdil tuto změnu, ponechávaje bývalým vládnoucím hrabatům pouze čestné tituly a část majetku. V habsburské monarchii přetrvala hrabství jako administrativní jednotky až do roku 1918. Britská hrabství fungují jako správní celky dodnes, ačkoliv titul earl má pouze ceremoniální význam.

Hraběcí správa a ekonomika

Rozsah hraběcích pravomocí se značně lišil podle statusu hrabství. Říšská hrabství disponovala plnou suverenitou včetně práva zákonodárství, soudnictví a správy. Hrabě vykonával vysokou i nízkou justici, tedy včetně hrdelního práva. Zemská hrabství podléhající vévodovi nebo králi měla omezenější pravomoci. Patrimoniální hrabství představovala v podstatě velká panství s rozšířenými právy.

Mincovní právo náleželo pouze některým hrabstvím, obvykle těm s tradicí nebo ekonomickým významem. Hrabství Mark, Berg nebo Ravensberg v Porýní razila vlastní tolary a groše. Tyrolské hrabství proslulo kvalitními stříbrnými ražbami z halského stříbra. Východofríská hrabství vydávala specifické stübery pro regionální oběh. Kvalita a hodnota hraběcích mincí často zaostávala za knížecími či biskupskými ražbami.

Ekonomická základna hrabství spočívala v dominikálním hospodářství, výnosech z patrimoniálního soudnictví a různých regálií. Větší hrabství vlastnila desítky panství s pivovary, mlýny a lesy. Holandské hrabství bohatlo z námořního obchodu a rybolovu. Vlámské hrabství těžilo z textilní výroby v Gentu a Bruggách. Horská hrabství v Harcu profitovala z těžby stříbra a mědi. Menší hrabství často závisela na službě hraběte v cizích armádách nebo na sňatkové politice.

Zajímavosti

• Hrabství Monte Christo proslavené Dumasovým románem skutečně existuje jako skalnatý ostrůvek u Elby
• Nejmenší říšské hrabství Herrschaft Jever měřilo pouhých 300 km², ale razilo vlastní tolary až do roku 1793
• Hrabství Holland se vyvinulo z malého území kolem Haarlemu na jednu z nejmocnějších evropských republik
• Britský systém rozlišuje earl pro anglické a count pro kontinentální hraběcí tituly
• Hrabství Kladsko bylo jediným českým územím s hraběcím statusem, od 1459 až do pruského záboru 1742
• Francouzské revoluční války zrušily přes 300 hrabství jen v oblasti Porýní během jediného roku 1797