Knížectví
Knížectví je feudální územní celek v čele s knížetem nebo kněžnou, představující středně vysoký stupeň v hierarchii šlechtických titulů mezi hrabstvím a vévodstvím. Tento státní útvar byl typický zejména pro Svatou říši římskou a východní Evropu, kde často tvořil autonomní nebo polo-nezávislé území s vlastní správou a právem ražby mincí. V numismatice mají knížecí mince významné postavení, neboť mnoho knížectví využívalo mincovní regál jako symbol své suverenity.
Historie
Knížecí titul se vyvinul z různých tradic. V germánském prostředí vycházel z označení princeps pro vojenské vůdce kmenů. Ve slovanských zemích titul kníže označoval vládce samostatných území již od raného středověku. První česká knížata z rodu Přemyslovců vládla od 9. století Čechám jako relativně samostatnému útvaru v rámci Východofrancké, později Svaté říše římské. Svatý Václav, zavražděný roku 935, se stal věčným knížetem a patronem české země.
Velkomoravská říše představovala první významný slovanský knížecí stát. Mojmír I., Rostislav a Svatopluk vybudovali mocnou říši zahrnující území dnešního Slovenska, Moravy, Čech a části Polska a Maďarska. Po jejím rozpadu vznikla samostatná knížectví - české, polské, uherské. Kyjevská Rus se skládala z množství knížectví pod svrchovaným velikým knížetem kyjevským. Toto uspořádání vytvářelo složitý systém vazalských vztahů a dynastických sporů.
Ve Svaté říši římské došlo během 12. a 13. století k významné transformaci. Císař Fridrich Barbarossa povýšil v roce 1156 rakouské markrabství na vévodství a v roce 1180 vytvořil říšská knížectví podléhající přímo císaři. Vznikla kategorie říšských knížat s právem účasti na říšském sněmu. Světská knížectví jako Anhaltsko, Lichtenštejnsko či Schwarzburg existovala vedle církevních knížectví - biskupství a opatství s knížecím statutem.
České země měly specifické postavení. Přestože český panovník získal v roce 1198 královský titul, moravská markrabství si zachovala knížecí charakter. Slezská knížectví - těšínské, opolské, ratibořské a další - tvořila zvláštní kategorii lenních knížectví české koruny. Tato knížectví měla vlastní sněmy, právo ražby mincí a značnou autonomii. Po roce 1335 přešla pod českou korunu jako dědičná léna, zachovávajíc si vnitřní samostatnost až do 18. století.
V raném novověku vznikala nová knížectví jako výraz panovnické milosti. Albrecht z Valdštejna získal od císaře Ferdinanda II. titul vévody frýdlantského a knížete zaháňského. Lichtenštejnové spojením panství Vaduz a Schellenberg vytvořili v roce 1719 knížectví, které jako jediné ze Svaté říše přežilo dodnes jako suverénní stát. Italská knížectví - Monako, San Marino, Lucca - představovala městské státy s knížecí vládou.
Napoleonské války přinesly radikální změny. Rýnský spolek 1806-1813 povýšil mnoho drobných států na knížectví pod francouzským protektorátem. Po Vídeňském kongresu 1815 byla většina knížectví mediatizována - začleněna do větších států při zachování některých privilegií. V Německém spolku zůstala suverénní knížectví Lichtenštejnsko, Schwarzburg, Reuss, Lippe a další. Sjednocení Německa 1871 znamenalo konec jejich nezávislosti, ačkoliv knížecí rody si zachovaly tituly a část majetku do roku 1918.
Knížecí práva a správa
Knížecí moc zahrnovala různý rozsah pravomocí podle statutu knížectví. Říšská bezprostřední knížectví podléhala pouze císaři a měla právo účasti na říšském sněmu. Disponovala vysokou jurisdikcí včetně hrdelního soudnictví, právem stanovovat daně a vydávat zákony. Mincovní regál umožňoval ražbu vlastních mincí, což bylo ekonomicky výnosné i prestižní. Knížecí tolary, dukáty a groše cirkulovaly v širším regionu.
Správní struktura knížectví napodobovala větší státy. Knížecí dvorská kancelář řídila administrativu a diplomatickou korespondenci. Hofmistr spravoval knížecí dvůr a ceremoniál. Zemský hejtman vykonával správu v knížecí nepřítomnosti. Ve větších knížectvích fungoval zemský sněm reprezentující stavy - šlechtu, duchovenstvo a města. Menší knížectví často spojovala správu s hospodářským managementem dominií.
Ekonomická základna knížectví spočívala v příjmech z kamerálních statků, cel, mýt a monopolů. Slezská knížectví těžila z hornictví - železné rudy, uhlí a v některých případech stříbra. Anhaltské knížectví profitovalo ze solných dolů. Italská knížectví jako Lucca nebo Modena bohatla z obchodu a řemesel. Církevní knížectví čerpala příjmy z desátků a poutních míst. Menší knížectví často závisela na subsidiích mocnějších sousedů nebo na službě knížete v cizích armádách.
Zajímavosti
- Monacké knížectví s rozlohou 2 km² je druhým nejmenším státem světa, ale razí euromince s portrétem knížete
- Lichtenštejnsko je jediné německy mluvící knížectví, které si zachovalo plnou suverenitu dodnes
- Slezské knížectví těšínské razilo vlastní mince až do roku 1789, déle než většina říšských knížectví
- Andorrské knížectví má unikátně dva knížata - francouzského prezidenta a španělského biskupa z Urgelu
- Církevní knížectví Salcburk bylo bohatší než mnoho království díky solnému monopolu a stříbrným dolům
- Sedmihradské knížectví volilo knížete třemi národy - Maďary, Sasy a Sekely, každý národ měl stejný hlas