Lankrabě

Lankrabě neboli landkrabě (německy Landgraf, latinsky lantgravius) byl šlechtický titul vládce lankrabství ve Svaté říši římské, postavením mezi knížetem a hrabětem. Lankrabí patřili mezi říšská knížata; nejvýznamnější byli lankrabí durynští a hesenští.

Význam šlechtický titul vládce lankrabství
Německy, latinsky Landgraf; lantgravius, comes provinciae, comes patriae
Postavení mezi knížetem a hrabětem; lankrabí zasedali v kurii říšských knížat
První doložení 1086, lankrabě brabantský
Durynští lankrabí od 1131, rod Ludovingů, po roce 1264 Wettinové
Hesenští lankrabí od 1264, prvním byl Jindřich I. Hesenský
Ražby lankrabat brakteáty durynských lankrabat ve 12. století, hesenské albusy a tolary

Historie

Titul lankraběte je poprvé doložen roku 1086 u lankraběte brabantského. Původně šlo o vysokého královského úředníka, který držel vrchní soudní pravomoc přímo od panovníka jako léno; lankrabství vznikala mimo jiné proto, aby omezila moc kmenových vévodů a zachovala královská práva. Vedle Brabantska vznikla lankrabství například ve Švábsku, Alsasku, Durynsku, Hesensku či v Leuchtenbergu. V pozdním středověku patřili lankrabí ke stavu říšských knížat a byli fakticky na úrovni vévodů.

Nejvýznamnějším lankrabstvím vrcholného středověku bylo Durynsko. Roku 1131 se lankrabětem durynským stal Ludvík I. z rodu Ludovingů, spojenec krále Lothara III. Sídlem rodu byl hrad Wartburg. Lankraběnkou byla i svatá Alžběta Durynská, manželka Ludvíka IV. Po smrti posledního Ludovinga Jindřicha Raspeho roku 1247 vypukla válka o durynské dědictví. Roku 1264 získal většinu Durynska míšeňský markrabě Jindřich III. z rodu Wettinů, kdežto hesenské državy připadly Jindřichovi, synovi Žofie Durynské, dcery svaté Alžběty.

Tím vzniklo lankrabství Hesensko. Jindřich I. Hesenský byl roku 1292 povýšen na říšského knížete; sídlem byl nejprve Marburg, od roku 1277 Kassel. Filip I. Hesenský (vládl 1509–1567) přijal reformaci, roku 1527 založil univerzitu v Marburgu a patřil k vůdcům Šmalkaldského spolku. Roku 1540 se oženil s Markétou von der Saale, ačkoli jeho první manželka Kristina Saská žila; bigamie vyvolala skandál. Po jeho smrti si Hesensko rozdělili čtyři synové na Hesensko-Kasselsko, Hesensko-Marbursko, Hesensko-Rheinfelsko a Hesensko-Darmstadtsko.

Za třicetileté války stálo Hesensko-Kasselsko na protestantské straně a spojilo se se Švédskem, Hesensko-Darmstadtsko podporovalo císaře. Lankraběnka Amálie Alžběta vládla Hesensku-Kasselsku jako regentka od roku 1637 a vestfálským mírem 1648 získala většinu hrabství Schaumburg a opatství Hersfeld. Habsburkové byli lankrabaty v Alsasku, které v letech 1639–1648 ztratili ve prospěch Francie.

Roku 1803 se lankrabě hesensko-kasselský stal kurfiřtem a roku 1806 bylo Hesensko-Darmstadtsko povýšeno na velkovévodství. Jako vládnoucí titul se pak udržel v Hesensku-Homburku, které bylo od roku 1817 samostatným členem Německého spolku a roku 1866 připadlo Prusku; jinak přežíval jako vedlejší, například u velkovévodů sasko-výmarských jako lankrabat durynských.

Lankrabí a mincovnictví

Lankrabí měli mincovní právo. Durynští lankrabí Ludvík II. a Ludvík III. razili ve 12. století stříbrné brakteáty. Hesenští lankrabí razili v 15. století i později albusy – stříbrnou minci, kterou kolem poloviny 14. století zavedl trevírský arcibiskup Kuno II. z Falkensteinu a kterou převzal Rýnský mincovní spolek.

Fridrich II. Hesensko-Kasselský (vládl 1760–1785) dal v Kasselu razit tolary s osmicípou hvězdou domácího řádu Zlatého lva a heslem VIRTUTE ET FIDELITATE („Statečností a věrností“), zvané Sterntaler. Exempláře berlínského mincovního kabinetu z let 1776 a 1778 váží 23,3 g. Přezdívá se jim také „krvavé tolary“: podle tradice byly raženy ze stříbra, které Fridrich II. dostal od Británie za vojáky pronajaté pro válku proti americkým osadníkům.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet