Lankrabě
Lankrabě neboli landkrabě (německy Landgraf, latinsky lantgravius) byl šlechtický titul vládce lankrabství ve Svaté říši římské, postavením mezi knížetem a hrabětem. Lankrabí patřili mezi říšská knížata; nejvýznamnější byli lankrabí durynští a hesenští.
| Význam | šlechtický titul vládce lankrabství |
|---|---|
| Německy, latinsky | Landgraf; lantgravius, comes provinciae, comes patriae |
| Postavení | mezi knížetem a hrabětem; lankrabí zasedali v kurii říšských knížat |
| První doložení | 1086, lankrabě brabantský |
| Durynští lankrabí | od 1131, rod Ludovingů, po roce 1264 Wettinové |
| Hesenští lankrabí | od 1264, prvním byl Jindřich I. Hesenský |
| Ražby lankrabat | brakteáty durynských lankrabat ve 12. století, hesenské albusy a tolary |
Historie
Titul lankraběte je poprvé doložen roku 1086 u lankraběte brabantského. Původně šlo o vysokého královského úředníka, který držel vrchní soudní pravomoc přímo od panovníka jako léno; lankrabství vznikala mimo jiné proto, aby omezila moc kmenových vévodů a zachovala královská práva. Vedle Brabantska vznikla lankrabství například ve Švábsku, Alsasku, Durynsku, Hesensku či v Leuchtenbergu. V pozdním středověku patřili lankrabí ke stavu říšských knížat a byli fakticky na úrovni vévodů.
Nejvýznamnějším lankrabstvím vrcholného středověku bylo Durynsko. Roku 1131 se lankrabětem durynským stal Ludvík I. z rodu Ludovingů, spojenec krále Lothara III. Sídlem rodu byl hrad Wartburg. Lankraběnkou byla i svatá Alžběta Durynská, manželka Ludvíka IV. Po smrti posledního Ludovinga Jindřicha Raspeho roku 1247 vypukla válka o durynské dědictví. Roku 1264 získal většinu Durynska míšeňský markrabě Jindřich III. z rodu Wettinů, kdežto hesenské državy připadly Jindřichovi, synovi Žofie Durynské, dcery svaté Alžběty.
Tím vzniklo lankrabství Hesensko. Jindřich I. Hesenský byl roku 1292 povýšen na říšského knížete; sídlem byl nejprve Marburg, od roku 1277 Kassel. Filip I. Hesenský (vládl 1509–1567) přijal reformaci, roku 1527 založil univerzitu v Marburgu a patřil k vůdcům Šmalkaldského spolku. Roku 1540 se oženil s Markétou von der Saale, ačkoli jeho první manželka Kristina Saská žila; bigamie vyvolala skandál. Po jeho smrti si Hesensko rozdělili čtyři synové na Hesensko-Kasselsko, Hesensko-Marbursko, Hesensko-Rheinfelsko a Hesensko-Darmstadtsko.
Za třicetileté války stálo Hesensko-Kasselsko na protestantské straně a spojilo se se Švédskem, Hesensko-Darmstadtsko podporovalo císaře. Lankraběnka Amálie Alžběta vládla Hesensku-Kasselsku jako regentka od roku 1637 a vestfálským mírem 1648 získala většinu hrabství Schaumburg a opatství Hersfeld. Habsburkové byli lankrabaty v Alsasku, které v letech 1639–1648 ztratili ve prospěch Francie.
Roku 1803 se lankrabě hesensko-kasselský stal kurfiřtem a roku 1806 bylo Hesensko-Darmstadtsko povýšeno na velkovévodství. Jako vládnoucí titul se pak udržel v Hesensku-Homburku, které bylo od roku 1817 samostatným členem Německého spolku a roku 1866 připadlo Prusku; jinak přežíval jako vedlejší, například u velkovévodů sasko-výmarských jako lankrabat durynských.
Lankrabí a mincovnictví
Lankrabí měli mincovní právo. Durynští lankrabí Ludvík II. a Ludvík III. razili ve 12. století stříbrné brakteáty. Hesenští lankrabí razili v 15. století i později albusy – stříbrnou minci, kterou kolem poloviny 14. století zavedl trevírský arcibiskup Kuno II. z Falkensteinu a kterou převzal Rýnský mincovní spolek.
Fridrich II. Hesensko-Kasselský (vládl 1760–1785) dal v Kasselu razit tolary s osmicípou hvězdou domácího řádu Zlatého lva a heslem VIRTUTE ET FIDELITATE („Statečností a věrností“), zvané Sterntaler. Exempláře berlínského mincovního kabinetu z let 1776 a 1778 váží 23,3 g. Přezdívá se jim také „krvavé tolary“: podle tradice byly raženy ze stříbra, které Fridrich II. dostal od Británie za vojáky pronajaté pro válku proti americkým osadníkům.
