Měď
Měď je jeden z nejstarších a nejvýznamnějších kovů v historii lidstva, který díky svým vlastnostem sehrál klíčovou roli ve vývoji mincovnictví a peněžních systémů. Tento načervenalý kov s vynikající elektrickou a tepelnou vodivostí patří mezi první kovy, které člověk začal zpracovávat (již kolem roku 8000 př. n. l.), a položil základy metalurgie. V numismatice představuje měď důležitý materiál používaný pro ražbu mincí od starověku až po současnost, a to buď v čisté formě, nebo častěji jako součást slitin, zejména bronzu (slitina mědi a cínu) a mosazi (slitina mědi a zinku). Měděné mince byly tradičně používány pro nejnižší nominální hodnoty, což z nich činilo běžné oběživo dostupné všem vrstvám společnosti.
Historie
Historie mědi v mincovnictví sahá do starověku. První známé použití mědi jako platidla pochází z Mezopotámie a starověkého Egypta kolem roku 3000 př. n. l., kde byly používány měděné ingoty standardizované hmotnosti. První skutečné měděné mince se objevily v Lýdii (dnešní Turecko) v 7. století př. n. l., souběžně s mincemi z elektra (přirozené slitiny zlata a stříbra). Ve starověkém Římě dosáhlo měděné mincovnictví vysoké úrovně standardizace – římský měnový systém zahrnoval měděný as a jeho díly (semis, triens, quadrans), později doplněné bronzovými sesterci a dupondii. Po pádu Římské říše pokračovalo používání mědi a bronzu v byzantském mincovnictví, zatímco v západní Evropě nastal úpadek, neboť raně středověké ekonomiky se spoléhaly především na stříbrné mince. Renesance měděných mincí přišla s rozvojem měst a obchodu ve vrcholném středověku, kdy rostla potřeba drobných nominálů pro každodenní transakce. Významným milníkem bylo 16. a 17. století, kdy evropské státy začaly systematicky razit měděné mince pro místní oběh. Průmyslová revoluce v 18. a 19. století přinesla mechanizaci produkce měděných mincí, což vedlo k vyšší kvalitě a konzistenci ražeb. V této době se měděné mince staly pilířem peněžních systémů mnoha zemí, včetně britského farthingu a penny nebo amerických centů. Postupně však inflace snižovala kupní sílu měděných mincí, což vedlo k jejich nahrazování levnějšími materiály nebo slitinami. V současnosti je čistá měď v mincovnictví používána především pro sběratelské a pamětní účely, zatímco oběžné "měděné" mince jsou obvykle vyráběny z oceli s měděným povlakem nebo z různých slitin s nižším obsahem mědi.
Z metalurgického hlediska má měď několik vlastností, které ji činí ideální pro mincovnictví. Je relativně měkká a tažná, což umožňuje snadné formování a ražbu, ale zároveň dostatečně odolná pro běžné používání. Má charakteristickou načervenalou barvu, která ji snadno odlišuje od jiných kovů. Její odolnost vůči korozi je relativně dobrá – při vystavení vzduchu a vlhkosti se na povrchu mědi vytváří ochranná vrstva patiny (uhličitan měďnatý), která dále chrání kov před degradací. To vysvětluje, proč mnoho měděných mincí přežilo staletí v archeologických nalezištích v poměrně dobrém stavu. V mincovnictví se měď používá v několika formách: Čistá měď (značená jako Cu) byla používána především v raných obdobích a dnes pro některé sběratelské ražby; Bronz – tradiční slitina obsahující typicky 95% mědi a 5% cínu, která je tvrdší a odolnější než čistá měď; Mosaz – slitina mědi a zinku (typicky 67% Cu a 33% Zn), která má zlatavou barvu a dobrou odolnost; Nordic Gold – moderní slitina obsahující 89% mědi, 5% hliníku, 5% zinku a 1% cínu, používaná pro euromince; Měděný plátovaný kov – ocelové jádro potažené vrstvou mědi, používané pro mnoho současných "měděných" mincí, včetně amerických penny od roku 1982. Mince z mědi a jejích slitin procházejí charakteristickým procesem stárnutí a patinace – nové mince mají jasný, lesklý povrch, který postupně tmavne a získává hnědavou barvu. Po delším čase se může vytvořit zelená patina (zejména ve vlhkém prostředí) nebo hnědočerná patina (v sušších podmínkách).
Význam pro investory a sběratele
Pro numismatické sběratele představují měděné mince významnou a dostupnou oblast sběratelského zájmu. Oproti mincím z drahých kovů jsou historické měděné ražby cenově dostupnější, což umožňuje sestavit reprezentativní sbírku i s omezeným rozpočtem. Zvláště ceněné jsou rané římské asy, velké měděné mince (jako britské "cartwheel" penny nebo ruské pětikopějky) a koloniální měděné ražby. Pro začínající sběratele jsou výborným vstupním bodem staré měděné mince z 18. a 19. století, které nabízejí bohatou historii za rozumnou cenu. Pro investory má měď jako komodita hodnotu, ale měděné numismatické předměty nejsou obvykle považovány za investiční instrumenty – jejich hodnota je dána především sběratelskou prémií, nikoli hodnotou kovu. Výjimkou mohou být vzácné a vysoce ceněné měděné ražby, které dlouhodobě udržují a zvyšují svou hodnotu díky omezenému počtu dochovaných exemplářů.
Příklady
Mezi významné příklady měděných mincí v historii patří římský as a jeho díly (3.-1. století př. n. l.), byzantský follis ze 4.-12. století, středověký denár z měděných slitin, britský cartwheel penny z roku 1797, charakteristický svou velikostí a hmotností (28,3 g), ruský pjatakopějka (pětikopějka) z 18. století, americký large cent (1793-1857) a jeho nástupce flying eagle cent a indian head cent. Z moderních ražeb jsou zajímavé americký lincoln cent (od 1909), který je nejdéle vyráběnou mincí bez zásadní změny designu, a euromince 1, 2 a 5 centů z oceli pokryté mědí.
Zajímavosti
- V mnoha mincovních systémech existovala záměrná diskrepance mezi nominální hodnotou měděných mincí a skutečnou hodnotou obsaženého kovu – tento rozdíl, známý jako ražebné (seigniorage), představoval zisk pro vydavatele mince.
- Během historie docházelo k epizodám, kdy hodnota mědi obsažené v mincích převýšila jejich nominální hodnotu, což vedlo k hromadnému tavení mincí pro zisk z kovu – například v 70. letech 20. století, kdy cena mědi prudce vzrostla, bylo v USA tavení penny zakázáno zákonem.
- Některé historické měděné mince byly tak velké a těžké, že se používaly spíše jako ukázka bohatství než jako praktické oběživo – příkladem jsou švédské platmynty, měděné "deskové mince" vážící až 20 kg.
- Mnoho sběratelů oceňuje na měděných mincích jejich přirozenou patinu, která se vyvíjí desítky let – na rozdíl od mincí z drahých kovů není čištění starých měděných mincí do vysokého lesku považováno za žádoucí, neboť může snížit jejich hodnotu.
- Americký Lincoln cent je nejdéle nepřetržitě vyráběná mince na světě se stejným základním designem – avšak od roku 1982 se vyrábí z oceli potažené mědí namísto původního měděného složení (95% mědi, 5% zinku a cínu), neboť hodnota mědi překročila nominální hodnotu mince.