Obnovování mince
Obnovování mince, latinsky renovatio monetae, byla středověká praxe, při níž panovník pravidelně prohlašoval obíhající mince za neplatné a nařizoval jejich výměnu za nové se srážkou ve svůj prospěch. Fungovalo jako skrytá daň. V Čechách ho ukončila mincovní reforma Václava II. roku 1300.
| Latinský název | renovatio monetae |
|---|---|
| Princip | povinná výměna starých mincí za nové se srážkou |
| Vrchol v Čechách | 12. století; za knížete Bedřicha denáry 0,70 g o ryzosti 100/1000 |
| Četnost v Čechách | nájemní smlouvy mincoven ve 13. století: nejméně dvakrát ročně |
| Konec v Čechách | 1300, zavedení pražského groše |
Historie
Obnovování mince bylo možné tam, kde panovník ovládal uzavřené měnové území a mohl v něm vynutit oběh jen své vlastní mince. Po uplynutí stanovené lhůty stará mince ztrácela platnost a placení jí se trestalo jako padělání. Obyvatelé ji museli vyměnit za novou ražbu, dostali však méně, než odevzdali. Rozdíl připadl panovníkovi nebo nájemci mincovny.
V Čechách se česká mince v průběhu 11. století uzavřela v hranicích státu, což vydavatelům umožnilo ze svého mincovního práva těžit na úkor obyvatelstva. Od konce 11. století do 20. let 13. století se jakost denárů postupně zhoršovala a nucená výměna nekvalitní mince za novou, ještě horší, vyvrcholila za knížete Bedřicha, kdy z mincovny vycházely denáry o hmotnosti 0,70 g a ryzosti 100/1000. Podle nálezů provedl Vladislav I. nejméně 20 změn mince, Bedřich 18 a Vladislav II. jako král přes 20; olomoucký kníže Svatopluk vydal přes 30 typů za dvanáct let.
Kronikář Kosmas vložil umírajícímu knížeti Boleslavu II. do úst varování, že žádná pohroma, mor ani nepřátelské plenění neuškodí lidu tolik jako časté měnění a zhoršování mince. Výtka podle numismatika Eduarda Fialy odráží poměry Kosmovy doby na počátku 12. století, nikoli doby Boleslavovy.
Na počátku 13. století zavedl Přemysl Otakar I. podle míšeňského vzoru brakteáty, protože zhoršené denáry ztratily důvěru. Obnovování pokračovalo i u nich: nájemní smlouvy ve 13. století ukládaly měnit minci nejméně dvakrát ročně. Tenké jednostranné brakteáty se k častým výměnám dobře hodily.
Konec obnovování v Čechách přinesla mincovní reforma Václava II. roku 1300. Zavedením pražského groše skončil oběh denárů i brakteátů a s ním i jejich pravidelné obnovování. První groše vážily 3,5–3,7 g při ryzosti 933/1000.
Důsledky pro mince
Časté obnovování bylo hlavní příčinou rychlého střídání mincovních obrazů. Každá nová emise musela být na první pohled odlišitelná od staré, neplatné. Proto je z 12. století známo velké množství typů českých denárů a v jednom nálezu se často sejde více typů najednou. Na malé ploše denárů tohoto období se objevují lovecké, válečné i obřadní scény a razidla jsou převážně rytá, nikoli skládaná z jednoduchých punců jako u nejstarších denárů.
