Olomoucká mincovna

Olomoucká mincovna označuje mincovní činnost spojenou s Olomoucí a s olomouckými biskupy, která se nejvýrazněji připomíná stavovskou ražbou v letech 1619–1621. Vznikaly zde hlavně krejcarové mince a výjimečně i vyšší nominály, jež odrážejí moc církve i zemských stavů.

Historie

Olomouc patřila na Moravě k nejvýznamnějším centrům moci už od raného středověku a s postavením města přirozeně souvisela i peněžní problematika. V nejstarších staletích se v prostoru Moravy objevují denárové ražby, které se v odborné literatuře spojují s místními knížecími centry. Jak se však země politicky i hospodářsky vyvíjela, začala se role ražby na Moravě měnit: vedle zeměpanského mincovnictví se do popředí dostávaly i církevní instituce, které spravovaly rozsáhlý majetek, vybíraly dávky a měly zájem na stabilním oběživu pro trhy a poplatky.

Olomoucké biskupství se stalo jedním z opěrných bodů církevní správy v českých zemích a kolem katedrály vznikla silná kapitula s vlastním hospodářským zázemím. Právě zde vyrůstá dlouhodobý fenomén „biskupského“ mincovnictví, který je v moravském prostředí výjimečný. V různých obdobích středověku se v souvislosti s olomouckými biskupy zmiňují ražby drobnějších stříbrných mincí, jež nesly církevní symboliku a zemské znaky. Takové mince měly nejen platební funkci, ale i reprezentativní rozměr: ukazovaly, že vydavatel není pouhým správcem kostela, nýbrž významným držitelem moci a práv.

Od sklonku středověku se situace na Moravě změnila. Místní mincovní výroba se na dlouhou dobu utlumila a v peněžním oběhu převládaly mince dovážené z okolních zemí a z mincovních center Koruny české. Právě tato „mezera“ dává pozdějšímu olomouckému mincovnictví zvláštní význam: když se na Moravě v raném novověku znovu objevuje pravidelnější ražba, je z velké části spojena s aktivitami olomouckých biskupů a s mimořádnými okolnostmi doby.

Klíčovým mezníkem se stal rok 1608, kdy Rudolf II. udělil olomouckému biskupovi Františku kardinálu Dietrichsteinovi mincovní privilegium. Samotné povolení však neznamenalo okamžitý rozběh výroby: příprava zázemí i politická situace vedly k tomu, že se ražba rozjela až na přelomu let 1613/1614 v biskupské mincovně v Kroměříži. Tím vznikl základ pro novou kapitolu moravského mincovnictví, které se ocitlo mezi zájmy císařského dvora, moravských stavů a církevní správy.

Do dějin „olomoucké mincovny“ se však nejvýrazněji zapsaly roky 1619–1621, tedy období stavovského povstání. Moravské nekatolické stavy se připojily k české rebelii a potřebovaly rychle získat peníze na výplaty vojska. Protože na Moravě neexistovala zeměpanská mincovna, soustředili se stavové na to, co bylo po ruce: biskupský mincovní aparát. Kardinál Dietrichstein byl roku 1619 zajat, jeho majetek zabaven a zařízení kroměřížské mincovny bylo převezeno do Olomouce, kde se rozběhla ražba stavovských mincí. Zpočátku šlo především o krejcarové nominály, ale vznikaly i obchodní mince vyšších hodnot v menších počtech.

Stavovská ražba byla silně ovlivněna válečnou inflací a nedostatkem stříbra. Vedle snahy „vytěžit“ z kovu co nejvíc se objevovaly i kroky, které měnily nominální hodnotu mincí v oběhu. Právě v olomoucké produkci se proto setkáme s typickou směsí pragmatiky a symboliky: na jedné straně potřeba rychlé hotovosti, na straně druhé důraz na zemskou identitu, protože stavové chtěli ukázat samostatnost moravského markrabství v rámci tehdejší politické konfederace.

Po porážce stavů se mincovní provoz znovu dostal pod kontrolu habsburské moci a olomoucké mincování v podobě „stavovské mincovny“ skončilo. V širším smyslu však olomoucké (resp. olomoucko-biskupské) mincovnictví pokračovalo i v dalších desetiletích jako součást církevní a zemské reprezentace. Pro numismatiku tak Olomouc nepředstavuje jen jedno místo ražby, ale celé téma, na němž je dobře vidět, jak se v raném novověku prolínaly finance, politika, církevní autonomie a válečná nouze.

Ražby a rozpoznání olomouckých mincí

Nejznámější olomoucké emise pocházejí z let 1619–1621, kdy se v Olomouci razily stavovské krejcarové mince (například 3, 12, 24 a 48 krejcarů). Poznávacím znamením bývá moravská orlice v perlovcovém kruhu a výrazné nápisy zdůrazňující „novou minci“ Markrabství moravského. Rubové motivy se liší od českých stavovských ražeb a často pracují s výraznou symbolikou jednoty a pevnosti, což odráží dobovou propagandu i snahu o rychlou rozpoznatelnost v oběhu. U části emisí se objevují iniciály mincmistrů, které jsou důležitou pomůckou pro přesnější určení.

Vedle stavovských ražeb se do širšího okruhu olomouckého mincovnictví řadí i mince vydávané jménem olomouckých biskupů a později arcibiskupů (často spojované se sídelní Kroměříží). Tyto kusy bývají výtvarně výrazné: pracují s heraldikou, církevními insigniemi a někdy i s portrétní tradicí. V oběhu se objevovaly především nominály, které odpovídaly dobovým měnovým řádům, zatímco reprezentativní vyšší hodnoty plnily vedle platební funkce i roli prestižní.