Olovo

Olovo je těžký, měkký a snadno tavitelný kov stříbřitě šedé barvy s chemickou značkou Pb a hustotou 11,34 g/cm³. V mincovnictví se používalo především pro výrobu účelových známek, zkušebních ražeb a regionálních medailí. Díky nízké teplotě tání 327,4 °C bylo olovo oblíbeným materiálem pro rychlou výrobu provizorních platidel, přestože jeho měkkost a toxicita bránily širšímu využití v oběžných mincích.

Historie

Olovo patří mezi nejdéle známé a využívané kovy lidské civilizace. První doklady o zpracování olova pocházejí z Malé Asie z 6. tisíciletí př. n. l., kde se používalo k výrobě drobných předmětů a ozdob. Ve starověkém Egyptě sloužilo olovo k výrobě amuletů a votivních předmětů, které měly podobu primitivních platidel. Římané využívali olovo masivně pro vodovody, ale také razili olověné tesery - známky opravňující k přídělu obilí.

První skutečné olověné mince se objevily ve starověkém Řecku jako nouzové platidlo během obléhání měst. Když docházelo stříbro, razily obležené polis provizorní olověné mince s příslibem výměny za stříbrné po skončení obléhání. Archeologické nálezy dokládají olověné napodobeniny athénských tetradrachem z 5. století př. n. l., které pravděpodobně sloužily jako votivní dary nebo pohřební mince.

Ve středověku bylo olovo důležitou součástí mincovního procesu, především při čištění stříbra metodou kupelace. Přidáním malého množství antimonu vznikalo tvrdé olovo používané k afinaci drahých kovů. Samotné olověné ražby měly charakter poutních známek, cechovních značek nebo tesařských známek. Kláštery vydávaly olověné plomby jako doklad o zaplacení desátků.

Významnou kapitolu představují papežské olověné buly od 6. století, které sloužily jako pečeti důležitých dokumentů. Každý papež měl vlastní razidla pro tyto buly s jeho jménem a obrazem svatého Petra a Pavla. Přestože nebyly platidlem v pravém slova smyslu, jejich hodnota jako autentizačního prostředku byla enormní. Padělání papežské buly se trestalo smrtí.

V českých zemích se olovo v numismatickém kontextu objevuje od 13. století. Horní města jako Kutná Hora nebo Jihlava razila olověné známky pro kontrolu těžby a odvodů. Havíři dostávali olověné žetony jako potvrzení odpracovaných směn, které pak vyměňovali za mzdu. Z období husitských válek pocházejí nouzové olověné ražby některých obleženích měst, například Plzně z roku 1434.

Renesance přinesla rozmach olověných zkušebních ražeb. Mincovny vyráběly první exempláře nových emisí z olova pro posouzení kvality razidel. Tyto zkušební ražby nebyly určeny do oběhu, ale často se dostávaly mezi sběratele. Například pražská mincovna razila v 16. století olověné zkoušky tolarů Rudolfa II., které jsou dnes extrémně vzácné.

V 19. a 20. století sloužilo olovo především pro regionální a účelové známky. Továrny, doly a velkostatky vydávaly olověné žetony jako platidlo v závodních kantýnách. Během první světové války některé obce razily nouzové olověné známky kvůli nedostatku drobných mincí. Poslední masové použití olova v českém prostředí představovaly konzumní známky JZD z 50. let 20. století.

Vlastnosti a využití v mincovnictví

Olovo má jedinečné fyzikální vlastnosti, které určovaly jeho využití v mincovnictví. Nízká tvrdost (1,5 na Mohsově stupnici) umožňuje snadnou ražbu i primitivními nástroji, ale současně způsobuje rychlé opotřebení reliéfu. Vysoká hustota zajišťuje příjemnou váhu v ruce, což bylo důležité pro důvěryhodnost platidla. Odolnost proti korozi v neutrálním prostředí umožňuje dlouhodobé uchování.

Technologie zpracování olova byla jednoduchá. Tavení při 327 °C nevyžadovalo speciální pece, olovo bylo možné tavit i v běžném ohništi. Odlévání do forem nebo ražba za studena byly běžné metody výroby. Pro zvýšení tvrdosti se olovo legovalo antimonem (2-6 procent) nebo cínem, čímž vznikaly slitiny vhodné pro trvanlivější ražby.

Hlavní nevýhodou olova je jeho toxicita. Dlouhodobý kontakt způsobuje otravu olovem (saturnismus) s vážnými zdravotními následky. Proto nebylo olovo nikdy používáno pro běžné oběžné mince, které procházely mnoha rukama. Moderní legislativa výrazně omezuje použití olova, včetně numismatických účelů.

Zajímavosti

• Alchymisté věřili, že olovo je možné transmutovat na zlato - symbol olova (Saturn) byl prvním stupněm alchymické přeměny
• Nejstarší olověná mince byla nalezena v Efesu a pochází z 6. století př. n. l.
• Falzátoři často používali olověné jádro potažené stříbrem nebo zlatem pro výrobu padělaných mincí
• Olověné známky československých JZD jsou dnes vyhledávanými sběratelskými předměty
• Největší olověná "mince" vážila přes 5 kilogramů - šlo o zkušební ražbu švédského platmyntu z roku 1644
• NASA používá olověné medaile jako radiační stínění na vesmírných stanicích