Olovo

Olovo je těžký, měkký a toxický kov šedé barvy, který se v numismatice a investicích do drahých kovů objevuje především v historickém kontextu. Tento prvek s chemickou značkou Pb a atomovým číslem 82 byl jedním z prvních kovů zpracovávaných lidstvem a hrál významnou roli v mincovnictví antických civilizací, než byl postupně nahrazen ušlechtilejšími kovy z důvodu své toxicity a nízké hodnoty.

Historie

Využití olova pro výrobu platidel sahá až do starověku, kdy bylo používáno zejména ve starověkém Řecku a Římě. První olověné mince jsou doloženy z Lydie (dnešní Turecko) z 5. století př. n. l., kde sloužily jako doplňkové platidlo k vzácnějším mincím ze zlata a stříbra. Během římského období se olověné mince běžně používaly pro drobné transakce a jako nouzové platidlo v dobách ekonomických krizí. Ve středověku se olovo využívalo k výrobě tzv. zkušebních ražeb – testovacích odražků před výrobou skutečných mincí z drahých kovů. Významnou éru zažilo olovo v 17.-19. století, kdy sloužilo k výrobě nouzových mincí během válek a hospodářských krizí. S postupným rozvojem poznání o toxicitě olova a modernizací mincovních technologií jeho význam v oficiálním mincovnictví v průběhu 20. století prakticky vymizel.

Olovo má v kontextu numismatiky několik specifických vlastností a využití. Jeho nízký bod tání (327,5 °C) usnadňoval výrobu mincí primitivními technikami, což vysvětluje jeho oblíbenost v raných fázích mincovnictví. Měkkost olova umožňuje snadné ražení detailních motivů, ale současně způsobuje rychlé opotřebení mincí v oběhu. Olovo bylo často používáno pro výrobu padělků historických mincí, jelikož jeho hustota (11,34 g/cm³) se blíží hustotě stříbra (10,49 g/cm³) a vizuálně jej lze snadno zaměnit. V současné numismatické praxi se olovo využívá k výrobě galvanoplastických kopií vzácných mincí pro muzejní a vzdělávací účely. Závažným problémem olověných mincí je tzv. olověná koroze – degradační proces, při kterém se na povrchu vytváří bělavý povlak uhličitanu olovnatého, který postupně rozkládá strukturu mince.

Význam pro investory a sběratele

Pro moderní investory nepředstavuje olovo lukrativní komoditu v porovnání s drahými kovy, avšak pro specializované numismatické sběratele mají olověné historické mince značnou hodnotu. Nejvyhledávanější jsou římské tesserae (žetony) a středověké olověné pečetě (buly), jejichž ceny na aukcích dosahují tisíců eur. Sběratelé cení především olověné zkušební a nouzové ražby z významných historických období, které poskytují unikátní pohled do mincovní technologie a ekonomiky minulých dob.

Příklady

Mezi cenné olověné numismatické artefakty patří antické římské tesserae používané jako vstupenky do veřejných lázní a divadel, středověké papežské buly (pečetě připojené k důležitým dokumentům), zkušební ražby tolarů ze 17. století nebo nouzové mince z obléhaných měst během napoleonských válek. Zvlášť ceněné jsou olověné ražby z období třicetileté války, jako například nouzové mince obležené Prahy z roku 1743, jejichž cena může dosahovat desetitisíců korun.

Zajímavosti

• Papežské olověné buly daly název celému typu dokumentů – papežským bulám, které patřily k nejvýznamnějším právním aktům středověké Evropy.
• V mnoha archeologických nalezištích byly objeveny zvláštní olověné destičky zvané defixiones – prokletí zapsaná na olověných tabulkách, které představují specifickou formu "numismatického" materiálu.
• Navzdory své toxicitě bylo olovo v antickém Římě používáno k výrobě vodovodního potrubí a nádob na víno, což mohlo přispět k neurologickým problémům římské elity a potenciálně i k úpadku říše.