Pakoros I.

Pakoros I. byl parthský princ a vojevůdce, který v letech 40–38 př. n. l. vedl nejúspěšnější parthskou invazi na římské území, když jeho armády dobyly Sýrii, Palestinu a značnou část Malé Asie. Jako syn mocného krále Oróda II. představoval naději Parthské říše na expanzi na západ a vytvoření protiváhy rostoucí moci Říma. Z numismatického hlediska jsou mince ražené během Pakorovy správy dobytých provincií vzácným dokladem krátkého období parthské nadvlády nad helénistickým východem.

Historie

Pakoros byl synem parthského krále Oróda II., který vládl v letech 57–37 př. n. l. Jeho mládí bylo poznamenáno vrcholem parthské moci po drtivé porážce Římanů v bitvě u Karrh v roce 53 př. n. l., kde zahynul triumvir Marcus Licinius Crassus se sedmi legiemi. Toto vítězství, kterého dosáhl parthský generál Súrénás, ukázalo, že Parthská říše je schopna čelit římské expanzi a povzbudilo protiřímské síly po celém východě.

Rozhodující moment v Pakorově životě nastal během římských občanských válek po zavraždění Gaia Iulia Caesara v roce 44 př. n. l. Republikánský generál Quintus Labienus, syn Caesarova protivníka, uprchl k Parthům a přesvědčil Oróda II., aby využil chaosu v římské říši k invazi. V roce 40 př. n. l. vyrazil Pakoros v čele mohutné parthské armády společně s Labienem, který získal přízvisko Parthicus. Invazní síly se rozdělily – zatímco Labienus táhl do Malé Asie, Pakoros směřoval do Sýrie a Palestiny.

Pakorova kampaň byla zpočátku mimořádně úspěšná. Parthské síly rychle obsadily Sýrii, kde místní obyvatelstvo, unavené římskými daněmi a občanskými válkami, často vítalo Parthy jako osvoboditele. Pakoros dobyl významná města včetně Antiochie, jednoho z největších měst římského východu. Klíčovým spojencem Parthů se stal Antigonos II. Mattathias, poslední hasmoneovský uchazeč o judský trůn, který s parthskou pomocí sesadil prořímského velekněze Hyrkána II. Herodes uprchl do Říma, zatímco Antigonos vládl v Jeruzalémě jako parthský vazal.

Parthská expanze pokračovala až k pobřeží Středozemního moře, což bylo poprvé od dob Achaimenovců, kdy íránská moc dosáhla tak daleko na západ. Pakoros prokázal nejen vojenské schopnosti, ale i diplomatickou obratnost, když získával podporu místních vládců a využíval náboženské a etnické napětí.

Římská protiofenziva přišla v roce 39 př. n. l., když Marcus Antonius vyslal schopného generála Publia Ventidia Bassa s čerstvými legiemi. Ventidius, veterán mnoha tažení, využil parthskou slabost – jejich závislost na těžké jízdě, která byla zranitelná v kopcovitém terénu. V bitvě u Kilikijských bran Ventidius porazil a zabil Labiena. Pakoros se dočasně stáhl ze Sýrie a na jaře 38 př. n. l. do ní znovu vtrhl.

Dne 9. června 38 př. n. l. se odehrála bitva na hoře Gindarus v severní Sýrii, která rozhodla o osudu parthské invaze. Ventidius Bassus nalákal Pakorovu těžkou jízdu do nevýhodného terénu a pomocí kombinace pěchoty a lehkých střelců způsobil Parthům drtivou porážku. Pakoros I. padl v bitvě. Jeho smrt znamenala okamžitý kolaps parthské pozice na západě – demoralizované parthské síly se stáhly za Eufrat a všechna dobytá území se vrátila pod římskou kontrolu. Oródés II., zdrcený ztrátou svého nejschopnějšího syna, upadl do deprese a o rok později byl zavražděn jiným synem, Frahatem IV.

Mincovnictví a numismatické doklady

Numismatické doklady Pakorovy správy dobytých území jsou vzácné, ale mimořádně cenné pro pochopení parthské administrativy. V Sýrii a Palestině byly během let 40–38 př. n. l. raženy mince kombinující parthské a místní prvky. Samotnému Pakorovi se připisují stříbrné drachmy (Sellwood 49) s bezvousým portrétem s diadémem, kterého zezadu korunuje Niké; exemplář v Britském muzeu je připsán mincovně v Ekbataně.

V Judsku ražil Antigonos II. Mattathias s Pakorovou podporou unikátní bronzové mince s dvojjazyčnými nápisy – hebrejskými a řeckými. Některé z nich zobrazují menoru, jiné věnec s nápisem „Mattathias velekněz". Jsou posledními židovskými autonomními ražbami před definitivním ustanovením římské nadvlády. Existence těchto mincí dokládá, že Pakoros respektoval místní tradice a nepokoušel se vnucovat přímou parthskou kontrolu, což byla součást jeho úspěšné strategie získávání podpory místního obyvatelstva.