Severoněmecký spolek

Severoněmecký spolek byl stát roku 1867 z 22 německých zemí severně od Mohanu pod vedením Pruska. Měl ústavu, spolkovou radu, říšský sněm a armádu; prezidentem byl pruský král a kancléřem Otto von Bismarck. Po připojení jihoněmeckých států se od ledna 1871 jeho instituce proměnily v Německou říši.

Historie

Prusko a Rakousko soupeřily o vedení Německého spolku založeného roku 1815. Válka roku 1866 skončila pruským vítězstvím u Hradce Králové a Pražský mír rozpustil starý spolek. Prusko anektovalo několik severoněmeckých států a s dalšími uzavřelo vojenské a politické dohody.

Severoněmecký spolek vznikl nejprve jako vojenská aliance a ústavou z roku 1867 jako federální stát. Zahrnoval 22 monarchií a svobodných měst severně od Mohanu. Rakousko zůstalo mimo a jižní Bavorsko, Württembersko, Bádensko a část Hesenska si zachovaly vlastní státnost.

Pruský král vykonával spolkové prezidium, jmenoval kancléře a velel ozbrojeným silám. Bundesrat zastupoval vlády členských zemí a Reichstag byl volen všeobecným rovným mužským hlasovacím právem. Kancléř nebyl odpovědný parlamentní většině, což spojovalo moderní volby s monarchickou exekutivou.

Spolek sjednocoval vojsko, poštu, obchodní a právní rámec. Navazoval na Německý celní spolek, ale ne všechny celní instituce byly totožné s politickým státem. Jednotné hospodářské prostředí podporovalo průmysl a železnice, zároveň posilovalo pruskou převahu.

Měnové poměry ještě zahrnovaly tolary, zlatníky a různé dílčí jednotky. Spolkové zákony připravovaly harmonizaci, ale jednotná zlatá marka Německé říše vznikla až zákony z let 1871 a 1873. Mince z let 1867–1870 proto zůstávají emisemi jednotlivých členských států.

Francouzsko-pruská válka roku 1870 aktivovala vojenské smlouvy s jižními státy. Ty vstoupily do rozšířené federace a 1. ledna 1871 nabyla účinnosti nová ústavní podoba. Vyhlášení císaře ve Versailles bylo symbolickým aktem; právní přeměna probíhala prostřednictvím smluv a ústavy.

Výklad hesla Severoněmecký spolek musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Severoněmecký spolek může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Ústava spolku, členské země a jejich mince

Mince se znakem Pruska, Saska nebo jiného člena není federální ražbou jen proto, že vznikla po roce 1867. Emitentem zůstával členský stát a opis i mincovní značka se určují podle jeho práva. Společná marka přišla až v Německé říši.

Mapa musí odlišit členy spolku, pruské anexe roku 1866 a jihoněmecké státy spojené pouze smlouvami. Hesensko mělo zvláštní postavení, protože do spolku patřila jeho území severně od Mohanu.

Reichstag Severoněmeckého spolku se nesmí automaticky ztotožnit s pozdějším parlamentem Výmarské republiky. Název pokračoval, ale pravomoci, volební prostředí a odpovědnost vlády se v různých ústavách lišily.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.