Vývoj českého mincovnictví: Od prvních ražeb po současnost

Představte si, že držíte v ruce malý kovový předmět, který nejenže umožňuje obchod, ale také vypráví příběh své doby – o panovnících, válek, ekonomických vzestupech i pádech. Mince jsou fascinujícím svědectvím dějin, které v sobě nesou otisk staletí. Česká mincovní tradice, sahající od prvních keltských ražeb přes slavné pražské groše až po moderní platidla, patří k nejbohatším v Evropě. Pojďme společně projít touto strhující historií, která odráží vývoj české státnosti i její postavení v evropském kontextu.

Počátky peněžní směny na českém území

Historie našeho mincovnictví začíná dávno předtím, než vznikl samostatný český stát. Již v předmonetárním období se postupně formovaly ustálené prostředky směny – tzv. všeobecné ekvivalenty, které nahrazovaly prostou výměnu zboží za zboží. Archeologické nálezy dokazují, že na našem území existovaly speciálně upravené předměty sloužící jako symbolické vyjádření hodnoty – kamenné kruhové destičky, bronzové kroužky či sekerovité hřivny.

Nejjednodušší formu směny lze na území Čech a Moravy pozorovat již v mladším paleolitu (80 000–10 000 př. n. l.), kdy se obchodovalo především s nerosty. V pozdějších obdobích se vedle praktických "polotovarů" začaly při obchodech užívat také ozdobné předměty jako lastury a schránky měkkýšů, často uspořádané do náhrdelníků. V době bronzové (1. pol. 2. tisíciletí – 1. pol. 1. tisíciletí př. n. l.) se platební funkce přenesla především na kovy, jejichž trvanlivost, snadná dělitelnost a přenosnost jim daly výjimečné postavení. Se zavedením výroby železa (700 př. n. l. – přelom letopočtu) se i tento kov začal používat jako platidlo, často formovaný do podoby hřiven, tyčovitých prutů a ingotů.

Skutečná revoluce v obchodování však přišla s Kelty, kteří na našem území vytvořili první skutečné ražené mince podle vzoru vyspělého antického světa. V období laténské kultury (3.–1. století př. n. l.) kolonizovaly území pozdějších Čech a Moravy keltské kmeny. Bezpečné zprávy o usídlení keltského kmene Bójů máme ze 2. století př. n. l. – právě od nich je odvozen název české země (Boiohemum, Bohemia, Böhmen). Středisky keltské moci se stala tzv. oppida – opevněná hradiště morfologicky podobná pozdějším středověkým městským centrům.

Keltové se po usazení ve střední Evropě zaměřili na rozvoj řemeslné výroby a obchodu, což si vyžádalo vznik prvních měnových systémů. Českým a moravským Keltům se při tvorbě prvních mincí stala vzorem základní měnová jednotka makedonské měnové soustavy – zlatý statér o váze 7,8 g. Mezi nejstarší keltské ražby na našem území patří zlaté statéry s vyobrazením hlavy bohyně Athény na líci a s postavou okřídlené bohyně Niké na rubu, které námětově čerpaly ze statérů makedonského panovníka Alexandra III. Velikého. Později razili Bójové mince podle vlastních námětů – tzv. mušlové statéry (podle podoby s lasturami) i mince s motivy koně, stočeného hada (draka) nebo bojovníka.

Důmyslné dělení statéru na třetiny, osminy a čtyřiadvacetiny umožňovalo snadné vyjádření různých hodnot. Zlaté miskovité statéry bývají označovány jako tzv. duhovky (Regenbogenschüsselchen) – takové označení si vysloužily v Čechách a v Bavorsku proto, že je lidé často nacházeli na polích po dešti, kdy z nich voda smyla hlínu. Kromě zlatých statérů razili Keltové i stříbrné mince, avšak v menším množství a až v 1. století př. n. l.

Mimořádným svědectvím bohatství keltského mincovnictví je známý podmokelský nález z roku 1771, který obsahoval na 40 kilogramů zlatých keltských duhovek (statérů) a řadí se k největším zlatým pokladům světa. Bohužel, tehdejší majitel panství Karel Egon kníže Fürstenberk dal téměř všechny nalezené mince roztavit a přemincovat na císařské a vlastní dukáty.

S odchodem Keltů z našeho území však tato tradice ražby mincí byla přerušena. Nové slovanské obyvatelstvo, které přišlo na naše území, poznalo vlastní mince až o celých deset století později. V mezidobí se území budoucí Velké Moravy ocitlo ve sféře vlivu římské mincovní politiky – obchod sem přinášel rozličné římské stříbrné denáry, zlaté aurey či bronzové sestercie nebo antoniniány a následně i pozdější ražby byzantské. Později, od 9. století, se na našem území objevovaly zejména importované denáry z karolínské říše a od 10. století stále častěji mince z bavorských mincoven. Tyto nálezy jasně dokládají, že se české země postupně stávaly součástí širšího ekonomického prostoru západní Evropy.

Denárové období a počátky českého mincovnictví

První evropské středověké denáry razil po získání moci nad Franskou říší v roce 752 Pipin Krátký. Zásluha o upevnění denárové měny však patří především jeho nástupci Karlu Velikému (768–814), který zavedl jednotný mincovní systém – z jedné tzv. karolinské libry o váze 408 g se razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se stříbrné denáry rozšířily i do ostatních zemí Evropy.

K ražbě vlastních mincí dospěl mladý přemyslovský stát až ve druhé polovině 10. století. Podle bavorského vzoru začal český kníže Boleslav I. v sedmdesátých letech 10. století razit první české denáry. Počátky českého mincování souvisí s hospodářskou, politickou i kulturní konjunkturou českých zemí a významným podnětem byl i rozvíjející se mezinárodní obchod. Šlo o stříbrné mince o průměru 18-20 mm a hmotnosti více než 1 gram, které se dnes označují jako denáry velkého střížku. Zajímavé je, že nálezy těchto mincí se objevují častěji v zahraničí než na našem území, což svědčí o jejich užívání v mezinárodním obchodě.

Další mince českých Boleslavů byly silně ovlivněny mincovnictvím anglickým. Tzv. ethelredský typ českých denárů předvádí na líci pravici boží, později doplněnou po stranách písmeny alfa a omega. Na rubu pak rytec ztvárnil postavu (poprsí) knížete. Věrnost napodobení ražeb anglického krále Ethelreda II. (978–1016) byla tak dokonalá, že na některých denárech knížete Jaromíra (1003, 1004–1012, 1033–1034) se dokonce objevuje jméno anglického panovníka. Důvodem takového napodobení byla pravděpodobně snaha o lepší uplatnění českých mincí v mezinárodním obchodě, kde anglosaské mince již zdomácněly.

Kromě přemyslovských denárů existovaly také denáry slavníkovské, jejichž ražba však skončila s vyvražděním Slavníkovců v roce 995. Po roce 1000 se na denárech začíná objevovat vyobrazení a jméno svatého Václava jako "věčného panovníka", což ukazuje na rostoucí význam tohoto světce pro formující se českou státnost.

Zajímavost: Kolem roku 1050 došlo díky mincovní reformě Břetislava I. ke zmenšení denárů. Od této doby až do začátku ražby brakteátů (kolem roku 1217) byly raženy tzv. denáry malého střížku o průměru 16 mm a hmotnosti pod 1 gram. Mincovní reforma z roku 1050 se dotkla i Moravy, kde se poté také razily denáry menšího střížku. První moravské mince razil pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. ve dvacátých letech 11. století. Moravská ražba později vzrostla v souvislosti s rozdělením Moravy na tři územně správní celky: olomoucké, brněnské a znojemské údělné knížectví.

V průběhu 11. století došlo k tzv. teritorializaci české mince v hranicích státu – mince se již nepohybovaly tolik v mezinárodním obchodě, ale obíhaly především uvnitř českého státu. To umožnilo panovníkům zavést pravidelné obnovování mince (renovatio monetae) – několikrát do roka byly staré mince stahovány z oběhu a vyměňovány za nové, přičemž se za tuto výměnu platil poplatek. Tento způsob obnovy mince byl pro panovníka významným zdrojem příjmů, ale pro ekonomiku značně zatěžující.

Právě obnovování mince bylo hlavní příčinou častého střídání mincovních obrazů. Na denárech z 12. století můžeme pozorovat vrcholný rozkvět výtvarného provedení – na malé mincovní ploše byly dovedně zobrazeny lovecké, válečné i obřadní scény, spojující byzantské motivy s vlivem západního románského umění. Zatímco razidla pro nejstarší denáry byla zhotovena za využití puncovní techniky (jednotlivé části obrazu se sestavovaly z jednoduchých punců), razidla denárů 12. století byla již převážně ryta, což umožnilo vyšší uměleckou kvalitu.

Na denárech prvního českého krále Vratislava II. (1061–1092) z let 1086–1092 můžeme poprvé spatřit vyobrazení královské koruny, která zdobí panovníkovu hlavu. Tento motiv jasně odráží novou politickou realitu – povýšení českého knížete na krále.

Denárové období charakterizuje postupná transformace české ekonomiky a integrace českých zemí do západoevropských obchodních struktur. Mince v této době byly nejen ekonomickým nástrojem, ale také symbolem panovnické moci a suverenity. Na denárech se tak objevovaly prvky zdůrazňující legitimitu vládnoucí dynastie – například trůnící kníže, kníže s praporcem nebo svatováclavská symbolika.

Období brakteátů – jednostranné mince vrcholného středověku

Začátkem 13. století se v českých zemích objevil nový typ mince – brakteát. Tyto mince charakterizuje jednostranná ražba na tenkém stříbrném plechu. Přestože byly brakteáty technicky vyspělejší než předchozí denáry, jejich praktické používání přinášelo řadu problémů – byly křehké, snadno se opotřebovávaly a pro běžné užívání se neosvědčily.

Brakteáty, zavedené Přemyslem Otakarem I. kolem roku 1210, reprezentovaly evropský trend v mincovnictví, který se k nám dostal především z německých zemí. Na našem území se razily relativně krátkou dobu, necelé jedno století. Přesto představují zajímavou epizodu v dějinách českého mincovnictví. Z uměleckého hlediska jsou některé brakteáty pozoruhodné svým zpracováním – nesou například jemné vyobrazení trůnícího panovníka nebo heraldické motivy.

Pro nepraktičnost v běžném obchodě však brakteát zakrátko ustoupil hodnotnější a pečlivěji provedené minci, která znamenala zásadní přelom v českém mincovnictví – pražskému groši.

Grošové období – zlatý věk českého mincovnictví

Česká denárová měna – systém lehkých, na zrnu proměnlivých a i několikrát do roka stahovaných mincí – vzala v Čechách definitivně za své v roce 1300. Přestože denárový systém doznal parciální změny již v druhém desetiletí 13. století zaražením tzv. brakteátů, k celkové rekonstrukci české měny došlo až reformou krále Václava II. Ten vydal významný zákoník známý jako "Ius regale montanorum" (Horní zákoník), kterým reformoval celý mincovní systém Českého království. Jak uvádí Zbraslavská kronika sepsaná v letech 1314–1317 Petrem Žitavským: "Poslal král do Florencie a povolal pečlivé odborníky, totiž Reinharda, Alfarda a Cynona Lombardského, kteří měli v takových záležitostech tak velkou zkušenost, že mohli s prospěchem řídit věc tak důležitou. A tak byla léta Páně 1300 v měsíci červenci zavedena mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct, a každý peníz byl označen jménem Václava, který je zavedl."

Impulzem k této reformě byl kromě politických ambicí českého krále především objev bohatých ložisek stříbra v Kutné Hoře. Osada zvaná od svého počátku Kutnou Horou a tvořící od roku 1290 samostatný horní obvod s královskými horními úřady a soudem byla vhodným místem pro integraci stávající mincovní výroby státu. Sem byla s rokem 1300 soustředěna veškerá mincovní produkce českého království z nejméně sedmnácti do té doby činných mincoven.

Grošová mincovní reforma sledovala několik klíčových cílů:

• Úplné zrušení plateb neraženým kovem a zánik dosavadní chatrné denárové měny, spojené s periodickým vyměňováním mince
• Centralizaci výroby mincí do jednoho místa – Kutné Hory
• Vytvoření stabilní měnové jednotky, která by odpovídala potřebám rozvíjejícího se obchodu

Tvůrci české měnové reformy si vzali za vzor francouzské - tourské groše ražené od roku 1266 francouzským králem Ludvíkem IX. Jejich reforma se však mohla s úspěchem opřít o ohromné bohatství kutnohorských stříbrných dolů a tak zajistit pražskému groši masovou ražbou žádanou prosperitu. Důmyslná organizace kutnohorské mincovny, kterou bychom snad mohli bez nadsázky přirovnat k pozdějším manufakturám, přispěla zásadním podílem k úspěchu reformy.

Pražský groš byl na svou dobu poměrně těžká a velká stříbrná mince. Původně měl vážit 3,95 gramu a obsahovat téměř čisté stříbro (ryzost kolem 933/1000). V praxi však první ražené groše vážily 3,5-3,7 gramu. Pražský groš se dělil na 12 menších peněz, tzv. parvů, které byly dokonalou miniaturou pražského groše.

Podoba pražského groše zůstávala po celou dobu jeho ražby v podstatě stejná. Na líci byla uprostřed umístěna královská koruna, kolem níž uváděl opis ve dvojitém obvodku jméno a titul českého krále: "WENCEZLAWS SECUNDUS / DEI GRACIA REX BOEMIE" (Václav II. / Z Boží milosti král český). Na rubní straně stál v obrazovém poli český heraldicky ztvárněný lev a kolem něj opisem "GROSSI PRAGENSES" (Groše pražské) byla uvedena jejich česká provenience.

Význam pražského groše daleko přesáhl hranice Českého království. Groš se stal mezinárodně uznávaným platidlem a inspiroval ražbu podobných mincí v okolních zemích – například v Uhrách (1328) nebo v Míšni (1338). Odhaduje se, že kolem roku 1300 bylo v Kutné Hoře vytěženo asi 40 procent tehdejší evropské produkce stříbra, což umožnilo masovou produkci této kvalitní mince.

S Václavovým synem, Václavem III., vymřel 1306 rod Přemyslovců po meči. Na trůn poté nastoupil Jan Lucemburský, který pokračoval v ražbě pražských grošů, ovšem jejich jakost se začala zhoršovat. Již v roce 1311, kdy začal razit první groše se svým jménem, došlo ke snížení jakosti, obzvlášť drastické pak bylo snížení v roce 1327.

Za vlády Jana Lucemburského se roku 1325 v Čechách poprvé objevily zlaté mince – florény. Středověká zlatá mince se zrodila v Itálii v roce 1252 a rychle se šířila Evropou jako mezinárodní obchodní platidlo. Český král Jan pochopil, jak výhodné je razit vlastní zlatou minci a jaký zisk z jejího zavedení může plynout pro jeho neustále zadluženou pokladnu. České florény zachovávaly úplně podobu své italské předlohy – zlaté mince města Florencie – majíce na líci obraz heraldické lilie a na rubu postavu sv. Jana Křtitele. Jen podle zkráceného lícního opisu "JOHANNES REX BOEMIE" lze rozeznat české florény.

V době husitských válek (20. léta 15. století) ražba pražského groše přechodně ustala, ačkoliv zůstal zachován jako početní jednotka. K plnému obnovení ražby došlo po reformě Jiřího z Poděbrad (po roce 1469). Ve snaze o konsolidaci českého mincovnictví přichází Jiří z Poděbrad v roce 1469 s velkolepou mincovní reformou, jejímž prostřednictvím se vrací český stát po půlstoleté přestávce opět k vydávání pražských grošů. Poděbradovy pražské groše navazovaly jakostně (0,620) i hmotností (2,70 g) na poslední ražby Václava IV. Mincovní řád z 5. června 1469 nařizoval rovněž ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou, tedy 1/7 a 1/14 groše. Vedle nich zavedl zmíněný mincovní řád v hodnotě 85,7% pražského groše (6 peněz) groš míšeňský jako plnohodnotné domácí platidlo. Po této reformě byl stanoven pevný poměr 2 míšeňské groše se rovnají 1 pražskému.

Zajímavou epizodou v historii českých platidel je ražba tzv. tlustých grošů, které vznikly za Vladislava Jagellonského. Tyto reprezentativní mince byly výrazně těžší než běžné pražské groše – vážily až 20 gramů a byly raženy z plechu o síle až 1 centimetr. Tlusté groše známe i od Jiřího z Poděbrad a dokonce i od Ladislava Pohrobka (1453–1457), ty ale vydal, stejně jako nesmírně vzácné jeho groše obyčejné, na památku svého předchůdce zřejmě sám Poděbrad u příležitosti měnové reformy v roce 1469. Dnes patří mezi nejvyhledávanější sběratelské artikly a jejich cena dosahuje desetitisíců korun.

Ražba pražského groše byla ukončena v roce 1547 za vlády Ferdinanda I., kdy byla nahrazena novou měnovou jednotkou – tolarem. Přesto pražské groše zůstaly v oběhu ještě dlouhou dobu. Teprve patent Ferdinanda III. z roku 1644 definitivně ukončil jejich platnost. Celkem tedy pražské groše fungovaly jako platidlo neuvěřitelných 344 let, což svědčí o jejich mimořádné kvalitě a oblibě.

Tolarové období a nástup moderního mincovnictví

Zatímco pražský groš představoval středověký koncept mince, tolar již odrážel potřeby raně novověké ekonomiky. První tolary se začaly razit v Jáchymově po roce 1519 z iniciativy šlechtického rodu Šliků. Hrabě Štěpán Šlik využil práva razit mince, které jeho předkovi Kašparu Šlikovi udělil císař Zikmund už v roce 1437.

Nové stříbrné mince se původně nazývaly jáchymovské groše, v Německu Joachimsthaler nebo Schlikenthaler. Z tohoto názvu se postupně vyvinulo označení "tolar", které později inspirovalo i název americké měny – dolar.

Tolary byly podstatně větší a těžší než groše – vážily přibližně 28-29 gramů a obsahovaly vysoký podíl stříbra. Jejich hodnota ve vztahu k pražským grošům se postupně měnila. Zpočátku se jeden tolar rovnal 18 pražským grošům, ale s postupem času a se změnami v mincovním systému se tento poměr měnil.

V roce 1528 Ferdinand I. odňal Šlikům právo razit mince a do roku 1545 je o toto privilegium zcela připravil. Ražba tolarů poté přešla plně pod královskou kontrolu. Ferdinand I. značně proměnil podobu českého mincovního systému. V roce 1547 definitivně ukončil ražbu pražských grošů a zaměřil se na tolarový systém, který lépe odpovídal potřebám expandující habsburské monarchie.

Tolary z našeho e-shopu

Za vlády dalších panovníků procházel mincovní systém častými změnami a reformami. Maxmilián II. v roce 1573 obnovil ražení tolarů, půltolarů a čtvrttolarů po neúspěšném pokusu přejít na krejcarovou měnu, která se setkala s odporem obyvatelstva. Za jeho vlády se hlavní mincovní jednotkou opět stal tolar o váze 28,93 gramu a jakosti 0,895. Ten nově razily všechny královské mincovny – pražská, kutnohorská, jáchymovská i nově založená mincovna českobudějovická.

Zvláštní etapa tolarového období, označovaná jako období tzv. konvenční měny, byla zahájena uzavřením měnové konvence mezi Rakouskou monarchií a sousedním Bavorskem v roce 1753. Tento úsek je spojen s vydáním prvních kreditních platidel v roce 1760 a s unifikací vnější podoby mincí.

Symbolickým koncem samostatného historického vývoje českého mincovnictví bylo nejprve přechodné uzavření poslední pražské mincovny v roce 1784 a následně její definitivní zrušení s přechodem k rakouskému měnovému systému v roce 1857. České země tak ztratily svou mincovní autonomii, kterou znovu získaly až se vznikem samostatného Československa v roce 1918.

České mincovnictví v období habsburské monarchie

Po definitivním zrušení pražské mincovny ztrácí české země svou mincovní autonomii a stávají se součástí širšího měnového systému habsburské monarchie. Období rakouské měny trvalo na našem území od roku 1857 až do roku 1892, kdy byl rakouský zlatý nahrazen novou měnovou jednotkou – korunou.

Korunová měna, zavedená v roce 1892, byla používána v celém Rakousko-Uhersku až do jeho rozpadu. Šlo o desítkovou měnovou soustavu, kde 1 koruna = 100 haléřů. Tato měnová reforma představovala významný krok k modernizaci finančního systému monarchie a přiblížila jej západoevropským standardům.

Z pohledu českého území je zajímavé, že přestože zde neprobíhala vlastní ražba, mnohé rakousko-uherské mince nesly symboly odkazující na české království, zejména českého lva. Symbolika spojená s českými zeměmi tak zůstávala přítomna v každodenním ekonomickém životě, i když vlastní mincovnictví zde bylo potlačeno.

Na konci období habsburské monarchie se začíná projevovat další zásadní trend, který později výrazně ovlivnil moderní mincovnictví – postupný přechod od mincí z drahých kovů k mincím z běžných kovů a k papírovým platidlům (bankovkám a státovkám). První světová válka tento proces ještě urychlila, když nedostatek drahých kovů vedl k masovější výrobě papírových peněz.

České a československé mincovnictví ve 20. a 21. století

S rozpadem Rakousko-Uherska a vznikem samostatného Československa v roce 1918 nastává nová éra i v historii našeho mincovnictví. Československá republika jako jediná z nástupnických států převzala korunový systém, který s určitými modifikacemi používáme dodnes.

Paradoxně, přestože Československo získalo vlastní měnu, nemělo zpočátku vlastní mincovnu. Většina mincí v období první republiky byla ražena v Kremnici na Slovensku. Tato tradice pokračovala i po roce 1945, kdy se kremnická mincovna stala hlavním producentem československých mincí.

K přerušení této kontinuity došlo pouze třikrát – poprvé za protektorátu Čechy a Morava, kdy českomoravské mince razila v provizorních podmínkách firma Vichr a spol. (dnes Kovona) v Lysé nad Labem. Podruhé v roce 1953, kdy ministerstvo financí zadalo tajnou přípravu a výrobu mincí pro peněžní reformu do Sovětského svazu a československé mince vyrazila v Petropavlovské pevnosti Leningradská mincovna.

Novodobá historie českého mincovnictví začala psát 1. července 1993, kdy se v Jablonci nad Nisou začaly razit první mince pro samostatnou Českou republiku. Česká mincovna vznikla jako samostatná výrobní divize tehdejší Bižuterie a.s. a od té doby razí veškeré oběžné mince pro potřeby České republiky.

V roce 1994 byla zahájena ražba stříbrných pamětních mincí v nominální hodnotě 200 Kč a v roce 1995 začala ražba pamětních mincí z ryzího zlata v nominálních hodnotách 1000 Kč, 2500 Kč, 5000 Kč a 10000 Kč. Tyto mince jsou vydávány v různých tematických řadách a připomínají významné události, osobnosti či památky české historie.

Vedle České mincovny v Jablonci nad Nisou vznikly i další mincovny, například Pražská mincovna, která se specializuje na výrobu pamětních medailí a sběratelských ražeb. Tato rozmanitost producentů mincovních ražeb odráží rostoucí zájem veřejnosti o numismatiku a sběratelství.

Současné české mincovnictví tak navazuje na bohatou historickou tradici, zároveň však uplatňuje nejmodernější technologie a postupy. Mince již dávno nejsou jen platidlem – staly se uměleckými díly, investičními nástroji i kulturními symboly. Příkladem mohou být prestižní ocenění, která české mince získaly na mezinárodních soutěžích. Například v roce 1993 byla v soutěži pořádané časopisem World Coin News vyhlášena nejkrásnější oběžnou mincí bimetalová padesátikoruna s motivem Prahy.

Resumé dějinného vývoje českého mincovnictví

Historie českého mincovnictví odráží vývoj českého státu a jeho ekonomiky od raného středověku po současnost. Z výše popsaného můžeme vysledovat několik klíčových období, která formovala tento vývoj:

• Keltské mincovnictví (3. století př. n. l. - 1. století n. l.) - první skutečné mince na našem území, inspirované antickým světem
• Denárové období (10. - 13. století) - první mince ražené českými panovníky, symbol formující se státnosti
• Brakteátové období (začátek 13. století) - krátká, ale zajímavá epizoda, charakterizovaná jednostrannými ražbami
• Grošové období (1300 - 1547) - zlatý věk českého mincovnictví, kdy pražský groš pronikl do celé střední Evropy
• Tolarové období (1519 - 1857) - éra velké stříbrné mince, která inspirovala světové mincovnictví
• Období habsburské měnové unifikace (1857 - 1918) - ztráta mincovní autonomie a integrace do širšího měnového systému
• Československé období (1918 - 1992) - obnovení vlastní měny, ale s ražbou převážně mimo české území
• Novodobé české mincovnictví (od 1993) - návrat k tradici ražby na českém území s využitím moderních technologií a postupů

Tato více než tisíciletá cesta českého mincovnictví ukazuje pozoruhodnou kontinuitu i schopnost adaptace na měnící se ekonomické a politické podmínky. Od prvních denárů Boleslava I. přes slavné pražské groše a tolary až po současné korunové mince můžeme sledovat příběh, který vypovídá o bohatství a kulturní vyspělosti našich zemí.

České mincovnictví bylo vždy nejen ekonomickým nástrojem, ale také významným kulturním fenoménem. Mince byly a jsou svědky své doby – odrážejí umělecký styl, politickou situaci i ekonomickou kondici země. V tomto smyslu jsou mince skutečnými "němými svědky dějin" a jejich studium nám umožňuje lépe pochopit naši minulost.