Bartholomeus Spranger

Bartholomeus Spranger (1546–1611) byl vlámský malíř a kreslíř, který se po pobytu v Itálii stal umělcem Rudolfa II. v Praze. Protáhlé postavy, složité pózy a učené mytologické náměty utvářely rudolfinský manýrismus. Ryté reprodukce jeho návrhů ovlivnily umění daleko za hranicemi císařského dvora.

Historie

Bartholomeus Spranger se narodil roku 1546 v Antverpách, významném obchodním a uměleckém centru. Vyučil se u místních malířů a už jako mladík odešel na jih. Přes Paříž a Lyon pokračoval do Itálie, kde poznal pozdní renesanci a manýrismus. Pracoval v Miláně, Parmě a Římě a studoval díla Parmigianina, Correggia, Michelangela i současných dvorských umělců.

V Římě získal zakázky spojené s kardinálem Alessandrem Farnesem a papežem Piem V. Podílel se na výzdobě vil a pracoval v prostředí, které spojovalo antické náměty, alegorii a virtuózní kresbu lidského těla. Manýrismus neusiloval jen o klidnou přirozenost. Umělci záměrně prodlužovali proporce, komplikovali pohyb a stavěli figury do prostorově obtížných vztahů, aby ukázali invenci a učenost.

Po papežově smrti Spranger přijal pozvání do služeb císaře Maxmiliána II. a kolem roku 1575 přišel do Vídně. Brzy přešel k dvoru Rudolfa II., který od roku 1583 sídlil převážně v Praze. Císař shromažďoval obrazy, sochy, drahé kameny, přírodniny, starožitnosti i vědecké přístroje. Spranger se stal jedním z umělců, kteří dávali této sbírce a dvorské reprezentaci osobitý obrazový jazyk.

Maloval mytologické a alegorické scény, náboženské obrazy i portréty. Náměty z Ovidia a antické historie umožňovaly zobrazit nahé tělo, vášeň, proměnu a moc. Význam obrazů býval mnohovrstevný a mohl obsahovat morální nebo politický odkaz srozumitelný vzdělanému dvorskému publiku. Erotický prvek nebyl oddělen od učené hry s textem, gestem a atributem.

Spranger úzce spolupracoval s dalšími tvůrci rudolfinského okruhu. Rytci, zejména Aegidius Sadeler, převáděli jeho kompozice do grafických listů. Ty se mohly šířit v mnoha exemplářích a zprostředkovaly pražský styl umělcům v Nizozemí a německých zemích. Kresba nebo tisk však není mechanickou kopií malby; změna měřítka, zrcadlové převrácení a práce rydla vytvářely samostatné dílo.

Rudolf II. povýšil Sprangera do šlechtického stavu a udělil mu erb. Malíř vlastnil v Praze dům a patřil k respektovaným členům dvora. Po Rudolfově politickém ústupu a smrti roku 1612 se centrum císařské moci přesunulo, Spranger však zemřel už roku 1611. Jeho pověst později zastínil barokní důraz na jiný druh přirozenosti a dramatu, moderní dějiny umění znovu ocenily jeho vědomou stylizaci.

Sprangerovo dílo je důležitým pramenem k prostředí, v němž vznikaly také rudolfinské medaile a reprezentativní ražby. Sám nebyl běžně činným mincmistrem a každé připsání návrhu vyžaduje doklad. Společné jsou však principy dvorského portrétu, alegorie, latinského nápisu a antického odkazu. Obraz, medaile i pečeť mohly různými prostředky vytvářet představu učeného a univerzálního panovníka.

Roku 1602 navštívil Spranger Nizozemí, kde byl přijat jako proslulý dvorský mistr. Jeho pověst zaznamenal Karel van Mander v životopisech nizozemských a německých malířů. Tato cesta dokládá, že pražský dvůr nebyl uzavřenou enklávou. Umělci, tisky, dopisy i dary cirkulovaly mezi městy a Sprangerova tvorba se vracela do rodného prostředí v podobě obrazů a grafických listů.

Rudolfinský manýrismus a šíření Sprangerových návrhů

Sprangerovy figury mají často malé hlavy, prodloužené končetiny a těla stočená v náročném pohybu. Kompozice bývá těsná a jednotlivé postavy se překrývají. Chladné i teplé barvy, hladký povrch a přesné světlo zdůrazňují umělost scény. Pro správné čtení je nutné určit atributy bohů, literární příběh a případný vztah k Rudolfovu dvoru; samotná nahota nevysvětluje význam díla.

Grafické reprodukce nesou jméno autora návrhu, rytce i vydavatele v různých latinských formulích. Údaj invenit označuje tvůrce kompozice, sculpsit rytce a excudit vydavatele. Poškozený nebo oříznutý list může část údaje ztratit. Stav matrice, papír, vodoznak a otisk pomáhají určit, zda jde o dobové vydání nebo pozdější tisk.

Sprangerův styl ovlivnil Hanse von Aachen, Josepha Heintze i nizozemské manýristy. Ne každá protáhlá postava z rudolfinské Prahy je však jeho prací. Atribuce vychází z provenience, kreslířského rukopisu, technického průzkumu a srovnání s jistými díly. Dílna mohla vytvářet varianty a kopie, zatímco rytiny šířily stejné náměty bez přímé účasti malíře na každém otisku.

Na mincích a medailích se s rudolfinským uměním setkáváme v portrétu, erbu a alegorickém rubu. Výtvarná podobnost může naznačit společný dvorský okruh, nikoli automaticky Sprangerovo autorství. Katalogový popis má oddělit doloženého návrháře, rytce razidla a obecný styl doby. U grafiky se navíc rozlišuje autor předlohy, rytec, vydavatel a konkrétní stav desky; všechna čtyři určení mohou nést jiná jména.