Benito Mussolini

Benito Mussolini byl italský fašistický diktátor, který vládl Itálii v letech 1922 až 1943. Jako zakladatel fašismu se stal vzorem pro autoritářské režimy po celém světě včetně nacistického Německa. Jeho vláda skončila porážkou ve druhé světové válce a popravou partyzány.

Historie

Benito Amilcare Andrea Mussolini se narodil 29. července 1883 v Predappiu v severoitalské Romanii. Jeho otec Alessandro byl kovář a zanícený socialista, matka Rosa učitelka na venkovské škole. Bouřlivý chlapec zdědil po otci politickou vášeň a radikální názory. Po studiích na učitelském ústavu krátce učil, ale záhy se věnoval výhradně novinářské a politické činnosti v řadách socialistického hnutí.

Mladý Mussolini patřil k revolučnímu křídlu italské socialistické strany. Vystupoval proti koloniální válce v Libyi, za což byl roku 1911 uvězněn. Po propuštění stoupal ve stranické hierarchii a roku 1912 se stal šéfredaktorem ústředního deníku Avanti!. Jeho radikální rétorika mu získávala obdiv levicových mas. Vypuknutí první světové války v létě 1914 však přineslo zásadní zlom.

Zatímco italští socialisté prosazovali neutralitu, Mussolini se přiklonil k intervenci na straně Dohody. Tento obrat mu vynesl vyloučení ze strany a konec kariéry v levicovém hnutí. S finanční podporou francouzské vlády a italských průmyslníků založil vlastní noviny Il Popolo d'Italia, v nichž agitoval pro vstup do války. Když Itálie roku 1915 vstoupila do konfliktu, narukoval a sloužil jako prostý voják, než byl roku 1917 raněn při výbuchu minometu.

Poválečná Itálie se zmítala v hospodářské krizi, sociálních nepokojích a frustraci ze zmařeného vítězství, neboť mírová jednání nepřinesla očekávané územní zisky. V březnu 1919 založil Mussolini v Miláně Fasci italiani di combattimento, bojové svazky, které se staly zárodkem fašistického hnutí. Původně směsice nacionalismu, syndikalismu a veteránské hořkosti, fašismus postupně nabýval jasněji pravicového charakteru.

Fašistické squadry, ozbrojené tlupy v černých košilích, terorizovaly socialisty, komunisty a odborové organizace. Násilí bylo prezentováno jako obrana pořádku proti bolševické hrozbě a těšilo se toleranci, ba podpoře policie, armády i části podnikatelů. Fašistická strana rostla a v parlamentních volbách roku 1921 získala pětatřicet mandátů. Mussolini se stylizoval do role zachránce Itálie před chaosem a komunismem.

Na konci října 1922 zorganizovali fašisté takzvaný pochod na Řím. Desítky tisíc černokošiláčů se shromáždily kolem hlavního města s cílem vynutit si vládní moc. Král Viktor Emanuel III. odmítl vyhlásit výjimečný stav a místo toho jmenoval 29. října 1922 Mussoliniho ministerským předsedou. Budoucí diktátor přijel do Říma pohodlně vlakem a převzal moc z rukou krále, nikoli revolucí.

První roky vlády Mussolini zachovával zdání parlamentního systému, ale postupně upevňoval osobní moc. Po zavraždění socialistického poslance Giacoma Matteottiho roku 1924 fašistickými násilníky čelil krizi, ale překonal ji útěkem do diktatury. Opozice byla zakázána, tisk umlčen, odbory rozpuštěny. Mussolini přijal titul Duce, vůdce, a budoval kult osobnosti inspirovaný římskými císaři.

Fašistická Itálie se prezentovala jako moderní, dynamický stát. Rozsáhlé veřejné práce zahrnovaly odvodnění Pontinských bažin, výstavbu silnic a železnic i monumentální architekturu oslavující režim. Lateránské smlouvy z roku 1929 ukončily konflikt s papežstvím a zajistily Mussolinimu podporu katolické církve. Imperiální ambice vedly k brutální válce v Etiopii v letech 1935 až 1936 a k intervenci ve španělské občanské válce na straně generála Franca.

Spojenectví s nacistickým Německem zpečetila Osa Berlín–Řím roku 1936 a Ocelový pakt roku 1939. Vstup do druhé světové války v červnu 1940 po boku Hitlera se ukázal jako katastrofální. Italská armáda utrpěla porážky v Řecku, severní Africe i Sovětském svazu. Spojenecká invaze na Sicílii v červenci 1943 přiměla Velkou fašistickou radu k sesazení Duceho. Mussolini byl zatčen a uvězněn.

Německý výsadkový útok ho v září 1943 osvobodil a Hitler ho dosadil do čela loutkové Italské sociální republiky na severu země. Takzvaná republika Salò byla pouhou kulisou německé okupace. Když se na jaře 1945 fronta hroutila, pokusil se Mussolini uprchnout do Švýcarska. Dne 27. dubna 1945 ho komunističtí partyzáni zadrželi u jezera Como. Následujícího dne byl se svou milenkou Clarou Petacciovou zastřelen a jejich těla vystavena v Miláně hlavou dolů na benzínové čerpací stanici.

Fašistická ideologie a režim

Fašismus, jak ho formuloval Mussolini, představoval směs nacionalismu, autoritářství a korporativismu odmítající jak liberální demokracii, tak marxistický socialismus. Stát měl být nejvyšší hodnotou, jíž se podřizuje jedinec i společenské skupiny. Slavný výrok vše ve státě, nic mimo stát, nic proti státu vyjadřoval totalitní aspirace režimu, byť italská realita zůstávala za těmito ambicemi pozadu.

Korporativní systém měl překonat třídní boj organizací hospodářství do oborových korporací sdružujících zaměstnance i zaměstnavatele pod státním dohledem. Stávky byly zakázány a pracovní spory řešeny státními orgány. V praxi tento systém zvýhodňoval podnikatele a potlačoval dělnické požadavky. Fašistická hospodářská politika kolísala mezi liberalismem a státními zásahy podle momentální potřeby.

Kult Duceho prostupoval italskou společnost. Mussoliniho portrét visel ve školách, úřadech i domácnostech. Propaganda ho zobrazovala jako všestranného génia, sportovce, pilota, státníka i prostého muže z lidu. Hesla jako Mussolini má vždy pravdu zdobila zdi měst. Mládež byla organizována ve fašistických organizacích od dětského věku. Tento model inspiroval nacistické Německo i další autoritářské režimy.

Na rozdíl od nacismu nebyl italský fašismus původně rasistický. Antisemitismus se prosadil až pod německým vlivem rasovými zákony z roku 1938, které vyloučily Italy židovského původu z veřejného života. Během války italské úřady často chránily Židy před deportacemi, avšak po německé okupaci severní Itálie byli tisíce z nich odvlečeni do vyhlazovacích táborů.

V oblasti mincovnictví a platidel zanechala fašistická éra výraznou stopu. Italské mince nesly portréty krále Viktora Emanuela III., avšak symbolika režimu se objevovala na pamětních ražbách a státních insigniích. Fascio littorio, svazek prutů se sekyrou převzatý z antického Říma, se stal všudypřítomným znakem. Po pádu režimu byly fašistické symboly odstraňovány, mince a bankovky z této éry se však staly předmětem sběratelského zájmu jako doklady jedné z nejtemnějších kapitol italských dějin.

Zajímavosti

• Mussolini byl pojmenován po mexickém prezidentovi Benitu Juárezovi, liberálním hrdinovi, jehož obdivoval jeho socialistický otec.
• Před první světovou válkou žil Mussolini krátce ve Švýcarsku, kde byl zatčen za tuláctví a vykázán ze země.
• Jeho zeť hrabě Galeazzo Ciano, ministr zahraničí, byl popraven roku 1944 za hlasování proti tchánovi na Velké fašistické radě.
• Slavný výrok o vlacích jezdících přesně na čas je přehnaný, fašistická propaganda železniční přesnost značně zveličovala.