Bitva u Jankova

Bitva u Jankova se odehrála 6. března 1645 ve středních Čechách za třicetileté války. Švédové Lennarta Torstenssona porazili císařské a bavorské síly Melchiora Hatzfeldta. Johann Götz padl a Hatzfeldt byl zajat. Vítězství otevřelo cestu k Vídni, ale nepřineslo rozhodující zlom a kraj zpustošilo.

Historie

Na počátku roku 1645 trvala třicetiletá válka už více než čtvrt století. Švédsko ovládalo část severního Německa a jeho armády opakovaně vstupovaly do českých a habsburských zemí. Maršál Lennart Torstensson zahájil nové tažení z prostoru Saska s cílem porazit císařskou polní armádu, proniknout k Dunaji a spojit vojenský tlak s probíhajícími mírovými jednáními.

Císař Ferdinand III. shromáždil síly pod Melchiorem Hatzfeldtem. K nim se připojily bavorské jednotky a sbor Johanna Götze. Velitelé chtěli zabránit Švédům v postupu na Moravu a Vídeň. Obě armády se pohybovaly v zimních podmínkách mezi Benešovem, Táborem a Vlašimí a hledaly výhodné postavení. Terén kolem Jankova tvořily lesy, návrší, rybníky a úzké cesty.

Ráno 6. března obsadily císařské oddíly obranné pozice. Torstensson se rozhodl obejít jejich pravé křídlo lesním terénem. Manévr vedl k odděleným bojům, protože jednotky ztrácely vzájemný dohled. Götz se pokusil zasáhnout švédský pohyb jízdou, dostal se však do nevýhodného prostoru mezi lesy a rybníky, kde jeho síly utrpěly porážku a on sám padl.

Po prvním střetu se sestavy znovu formovaly. Císařští získali část švédského zavazadlového tábora a vojáci se začali věnovat kořisti. Švédové mezitím přisunuli dělostřelectvo a obnovili útok. Jejich pružnější velení a soustředěná palba postupně rozložily císařskou linii. Hatzfeldt padl do zajetí a velká část jeho armády byla zabita, zajata nebo rozprášena.

Bitva patřila k nejkrvavějším střetům války na českém území. Přesná čísla se liší, protože dobové zprávy nadsazovaly sílu protivníka a nerozlišovaly všechny kategorie ztrát. Jisté je zničení císařské polní armády jako souvislé síly. Okolní vesnice, zásoby a pole byly poničeny bojem i následným průchodem vojska a obyvatelstvo neslo náklady rekvizic a nemocí.

Torstensson postupoval přes Moravu k Dolním Rakousům a ohrozil Vídeň. Nedokázal však dobýt Brno, které od května do srpna 1645 bránil Jean-Louis Raduit de Souches. Selhalo také očekávané spojení se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákóczim v rozsahu potřebném k útoku na císařské centrum. Švédská armáda byla vyčerpaná nemocemi a zásobovacími potížemi.

Jankov tak nepřinesl okamžitý konec války, ale zvýšil tlak na habsburskou monarchii a ukázal účinnost švédské polní armády. Mírová jednání ve Vestfálsku pokračovala další tři roky. Císař dokázal vybudovat nové síly a obrana Moravy zabránila využití vítězství v podobě dobytí Vídně. Výsledek bitvy a strategický výsledek tažení proto nejsou totožné.

Událost zůstala v místní paměti spojena s hroby, nálezy zbraní, koňské výstroje a mincí. Pozdější vyprávění někdy přisuzovalo každý nález v širokém okolí jedinému dni bitvy. Archeologické určení vyžaduje přesnou polohu, vrstvu a vztah k ostatním předmětům. Jankov je současně příkladem, jak krajina rybníků a lesů ovlivnila raně novověké velení a dělostřelectvo.

Porážka měla dopad i na civilní správu. Vrchnosti a města musely obnovovat zásoby, ubytovat další jednotky a řešit opuštěné usedlosti. Válečné škody se proto neomezily na padlé v jednom dni. Dlouhodobý úbytek obyvatel, dluhy a neobdělávaná půda měnily region ještě po odchodu hlavních armád.

Bojiště, vojenské platby a archeologické nálezy

Armády třicetileté války tvořila pěchota s mušketami a píkami, jízda různých typů a polní dělostřelectvo. Švédské brigády pracovaly s pohyblivějšími děly a Torstensson dokázal v proměnlivém boji rychleji přesouvat tlak. Terén rozděloval jednotky a ztěžoval jednotné velení; lokální vítězství či rabování zavazadel mohlo náhle změnit výhodu.

Žold, rekvizice a obchodní doprovod přinášely na bojiště směs mincí z mnoha zemí. Krejcary, groše, tolary a drobné nominály mohly být ztraceny před bitvou, během ní i při pozdějším pohybu. Jediný kus bez dokumentované polohy není důkazem účasti konkrétní jednotky. Soubor nálezů s výstrojí a střelivem může naopak pomoci rekonstruovat trasu a místo střetu.

Kovové předměty v půdě podléhají korozi a zemědělská činnost je přesouvá. Neodborné hledání bez zaměření polohy ničí vztahy mezi nálezy, které jsou pro výzkum cennější než samostatný předmět. U mince se zaznamenává nominál, panovník, mincovna, datum, stav a přesné souřadnice v rámci legálního archeologického průzkumu.

Pamětní medaile a regionální ražby vznikaly dlouho po roce 1645 a zachycují moderní představu bitvy. Mohou zobrazovat Torstenssona, krajinu nebo datum, nejsou však soudobým platidlem švédské armády. Odborný popis rozlišuje nález z bojiště, dobovou oběžnou minci bez jisté provenience a pozdější připomínku události. U pamětního kusu se zapisuje vydavatel, autor, kov a deklarovaný náklad.