Kupelace

Kupelace je oxidační tavba, která odděluje stříbro a zlato od olova a dalších obecných kovů. Olovo se v proudu vzduchu mění na klejt, ten odteče nebo se vsákne do pórovité nádoby z popela zvané kupela a na dně zůstane drahý kov. Sloužila k čištění stříbra i ke zkoušce jeho ryzosti.
| Podstata | okysličení olova a obecných kovů v proudu vzduchu |
|---|---|
| Nádoba | kupela z kostního či dřevěného popela, ve velkém test nabitý popelem |
| Vedlejší produkt | klejt (oxid olovnatý) |
| Znamení konce | plik (německy Silberblick) – zableskne se čistý povrch stříbra |
| Česká dobová označení | shánění v hutích, přepalování (pálení) stříbra v mincovně |
| Jedna z nejstarších písemných zmínek o kupelách | 12. století, spis Diversarum artium schedula připisovaný Theophilovi Presbyterovi |
Historie
Stříbro se v Anatolii a Mezopotámii začalo používat ve 4. a 3. tisíciletí před Kristem a už z té doby je doložena kupelace stříbronosného olova. Ve starověku tak pracovaly velké doly v Lauriu v Attice a ve španělském Rio Tinto, Římané postup znali také. Jedna z nejstarších písemných zmínek o kupelách pochází z 12. století, v 16. století postup podrobně popsali Vannoccio Biringuccio, Georgius Agricola a Lazar Ercker, nejvyšší perkmistr Království českého. Erckerova kniha o rudách a kovech vyšla poprvé roku 1574 v Praze.
V českých zemích dokládají prubířství například zlomky kupelačních misek z archeologického výzkumu jihlavské radnice, kde se našly i doklady výroby stříbra ve 13. století. V Kutné Hoře probíhala kupelace ve dvou stupních. Hutníci sháněli stříbro z olova ve velkých pecích na hertech a vzniklé hertovní stříbro ještě obsahovalo olovo, antimon a jiné kovy, které kazily jeho tažnost. Proto ho prenéři v prenárně na Vlašském dvoře znovu přepalovali s přísadou tvrdého olova na menších ohništích. Klejt tu neodtékal vrchem jako v huti, ale vpíjel se do stěn testu, hliněného hrnce nabitého vyluhovaným popelem.
Přepálené stříbro zvané prant obsahovalo na hřivnu nejvýš jeden kvintlík cizího kovu, tedy jednu čtyřiašedesátinu. Olovo k přepalování se dováželo z dolů u Stříbra a od konce 15. století i z Polska. Roku 1604 přešla kutnohorská mincovna na pálení stříbra pod muflí, hliněným krytem nad testem. Zdokonalený postup používal místo hliněných hrnců železné obruče vrchovatě vytlučené popelem.
V 16. století začala většina světového stříbra přicházet z Ameriky, kde se od poloviny 16. století získávalo amalgamací rtutí, výhodnější než shánění s olovem.
Kupelační zkouška ryzosti
V malém se kupelace stala klíčovou prubířskou zkouškou drahých kovů. Prubíř odvážil vzorek slitiny a roztavil ho s olovem v kupele, malé kuželovité nádobce z kostního či dřevěného popela, která vsákla většinu oxidů obecných kovů. Zbylé zrnko čistého stříbra zvážil a z poměru obou vah vypočítal ryzost.
Příkladem je zkouška staršího pruského tolarového stříbra: ze vzorku o váze půl lotu (7,308 g) zůstalo zrnko tři osminy lotu (5,481 g), slitina tedy měla ryzost 12 lotů, čili 750 tisícin. Část stříbra přitom vsákne i kupela, průměrně jeden grán na hřivnu. Přesněji se tuto ztrátu podařilo změřit až po zavedení zkoušky na mokré cestě.
Na výsledcích kupelových zkoušek stavěl roku 1895 své údaje o ryzosti českých denárů například numismatik Eduard Fiala. Jako žárová zkouška drahých kovů se kupelace používá dodnes.
