Nealokované zlato

Nealokované zlato představuje investiční formu vlastnictví drahého kovu, při níž investor nevlastní fyzicky konkrétní zlaté mince či slitky, ale pouze nárok na určité množství zlata u banky nebo jiné instituce. Jde o účet podobný běžnému bankovnímu účtu, ale denominovaný ve zlatě místo v měně. Tento způsob investice umožňuje obchodování se zlatem bez nutnosti fyzického skladování.

Historie

Koncept nealokovaného zlata vznikl v londýnském City během 17. století, kdy zlatníci a bankéři začali vydávat stvrzenky na uložené zlato. Majitelé zlata ukládali své drahé kovy do trezorů zlatníků výměnou za potvrzení o uložení. Tyto dokumenty postupně začaly obíhat jako platidlo, protože byly kryté skutečným zlatem. Tak vznikl základ systému, kde vlastník nedrží fyzický kov, ale pouze pohledávku vůči úschovci.

Významný rozvoj nealokovaného zlata nastal během zlatého standardu v 19. století. Centrální banky držely zlaté rezervy a vydávaly proti nim bankovky. Každá bankovka představovala nárok na určité množství zlata, ale pouze malá část držitelů si kdy zlato skutečně vyzvedla. Tento princip umožnil bankám pracovat s mnohem větším objemem transakcí, než kolik fyzického zlata vlastnily.

Po první světové válce se systém nealokovaného zlata rozšířil mezi soukromé investory. Londýnský zlatý trh vyvinul ve 20. letech 20. století standardy pro obchodování s nealokovaným zlatem, které platí dodnes. Vznikl systém clearingových účtů, kde se převody zlata mezi účastníky trhu vyrovnávají pouze účetně, bez fyzického pohybu kovu.

Brettonwoodský systém (1944-1971) postavil mezinárodní měnový systém na americkém dolaru krytém zlatem. Centrální banky držely dolary jako nealokované zlato, protože měly teoretický nárok na výměnu dolarů za zlato u americké centrální banky. Když prezident Nixon v roce 1971 zrušil směnitelnost dolaru za zlato, ukázalo se riziko nealokovaného systému - nárok na zlato může být jednostranně zrušen.

V moderní době se trh s nealokovaným zlatem výrazně rozrostl. Od 80. let 20. století nabízejí investiční banky a specializované společnosti účty nealokovaného zlata drobným investorům. Rozvoj elektronického obchodování v 90. letech umožnil obchodovat s nealokovaným zlatem online v reálném čase. Finanční krize v roce 2008 však odhalila rizika tohoto systému, když některé instituce nebyly schopny dodat fyzické zlato svým klientům.

Principy fungování a rizika

Na nealokovaném účtu má klient smluvní pohledávku vůči instituci vedenou v určitém množství kovu, nikoli vlastnické právo ke konkrétním slitkům. Samotný nealokovaný účet proto nepotvrzuje, že instituce drží fyzické zlato ve výši všech klientských zůstatků. Rozhodují podmínky účtu a klient nese úvěrové riziko protistrany. Tento systém umožňuje efektivní správu a nižší náklady než při alokovaném skladování.

Obchodování s nealokovaným zlatem probíhá elektronicky prostřednictvím účetních zápisů. Investor může nakupovat a prodávat zlato v gramech nebo uncích bez fyzické manipulace s kovem. Transakce jsou rychlé a náklady nízké, protože odpadají poplatky za dopravu, pojištění a skladování jednotlivých slitků.

Hlavní riziko představuje úvěrové riziko protistrany. Investor je věřitelem instituce, která spravuje jeho zlatý účet. Pokud tato instituce zkrachuje, investor nemusí získat zpět celou hodnotu svého zlata. Na rozdíl od alokovaného zlata, které zůstává majetkem klienta i při bankrotu správce, nealokované zlato vstupuje do konkurzní podstaty.

Dalším rizikem je možnost, že instituce nedrží dostatečné fyzické zásoby zlata. Banky často pracují s částečnými rezervami, kdy fyzické zlato pokrývá pouze část závazků vůči klientům. V případě panického výběru by nemusely být schopny uspokojit všechny požadavky na dodání fyzického kovu.