Římská říše

Římská říše byla jedním z nejvýznamnějších a nejvlivnějších státních útvarů starověku, který v době svého největšího rozmachu ovládal rozsáhlá území kolem Středozemního moře včetně většiny Evropy, severní Afriky a části Blízkého východu. Tato mocná civilizace, která existovala ve formě republiky a později císařství od 8. století př. n. l. do 5. století n. l. (na východě jako Byzantská říše až do roku 1453), zanechala nejen monumentální architektonické památky a propracovaný právní systém, ale také bohaté numismatické dědictví. Římské mince, které sloužily jako platidlo, prostředek politické propagandy i umělecký výraz, představují fascinující archeologický materiál a vyhledávaný předmět sběratelského zájmu.

Historie

Počátky římského mincovnictví sahají do doby kolem roku 300 př. n. l., kdy vznikly první bronzové odlévané mince zvané aes grave. Zásadní rozvoj přinesla druhá punská válka (218-201 př. n. l.), kdy byl zaveden stříbrný denár, který se stal základem římského měnového systému na několik následujících století. Během pozdní republiky (cca 147-27 př. n. l.) se mincovnictví stalo významným politickým nástrojem a mincmistři z řad aristokracie na mincích propagovali své rody. Přelomový byl rok 44 př. n. l., kdy Julius Caesar jako první umístil svůj portrét na mince - do té doby byly zobrazovány pouze božstva a alegorie. Augustus (27 př. n. l. - 14 n. l.), první císař, vytvořil systematický mincovní systém zahrnující aureus (zlato), denár (stříbro), sestercii a dupondius (mosaz) a as (měď). Tento systém fungoval s různými modifikacemi až do 3. století n. l. Ekonomická a politická krize 3. století vedla k inflaci a snižování obsahu drahých kovů v mincích - obsah stříbra v denáru klesl z původních 97 % až na méně než 5 %. Císař Diocletianus (284-305 n. l.) provedl zásadní měnovou reformu, která zavedla nové nominály včetně zlatého solidu, který se stal standardem pro pozdní antiku a raný středověk. Po rozdělení říše se západní a východní mincovnictví vyvíjelo odděleně. V západní části zaniklo s pádem Západořímské říše v roce 476, zatímco ve východní (Byzantské) části pokračovalo s různými modifikacemi až do pádu Konstantinopole v roce 1453.

Římský mincovní systém byl komplexní a v průběhu staletí procházel vývojem. V klasickém období (1.-3. století n. l.) zahrnoval následující hlavní nominály: aureus (zlatá mince o hmotnosti cca 7-8 g), denarius (stříbrná mince, zhruba denní plat legionáře), sestertius (velká mosazná mince s vysokou uměleckou hodnotou), dupondius (menší mosazná mince), as (základní měděná jednotka) a quadrans (nejmenší měděná mince). Umělecky jsou římské mince charakteristické portréty vládců na aversu (přední straně) a různými motivy na reversu (zadní straně) - od božstev přes alegorické postavy (Pax, Concordia) až po zobrazení významných staveb, vojenských vítězství nebo dynastických událostí. Legendy (nápisy) na mincích obsahovaly tituly a jména císařů, často i zkratky jejich úspěchů a ctností. Výrobní technologie zahrnovala ruční ražbu pomocí razidel, přičemž kvalita se značně lišila podle období a mincovny. Distribuce mincí probíhala primárně přes armádu (žold) a státní správu (platy úředníků), což zajišťovalo jejich rozšíření po celé říši. Oběh římských mincí daleko přesahoval hranice impéria - nacházejí se v Indii, Skandinávii i střední Africe. Z hlediska správy bylo mincovnictví státním monopolem pod kontrolou císaře, s hlavní mincovnou v Římě a později sítí provinciálních mincoven v důležitých centrech jako Londinium (Londýn), Lugdunum (Lyon), Antiochia nebo Alexandria.

Význam pro investory a sběratele

Pro numismatické investory a sběratele představují římské mince několik unikátních výhod. Historická hodnota je mimořádná - jde o autentické předměty používané před 2000 lety, které držely v rukou římští občané a které často nesou portréty legendárních historických osobností. Dostupnost je překvapivě dobrá - díky obrovskému množství vyražených mincí a častým archeologickým nálezům jsou běžnější typy bronzových a měděných mincí k dispozici již od 20-50 EUR. Investiční potenciál mají především zlaté aurei a solidi, dobře zachovalé stříbrné denáry z rané císařské doby a rarity jako mince vzácných císařů či uzurpátorů. Možnost specializace je prakticky neomezená - sběratelé se mohou zaměřit na konkrétní období, panovníky, mincovny, nominály, motivy nebo historické události. Edukační aspekt je významný - studium římských mincí poskytuje hluboký vhled do ekonomiky, umění, náboženství a politiky Říma. Autenticita je klíčovým faktorem určujícím hodnotu - mince s prokazatelným původem, z renomovaných sbírek nebo s certifikací od uznávaných autorit mají výrazně vyšší hodnotu.

Příklady

Mezi nejvýznamnější a sběratelsky nejhodnotnější římské mince patří: zlaté aurei z období juliánsko-klaudiovské dynastie (27 př. n. l. - 68 n. l.), které patří k vrcholům římského mincovního umění; denáry tzv. dvanácti císařů od Julia Caesara po Domitiana; sestercii s vyobrazením významných staveb jako Koloseum nebo přístav v Ostii; mince z období tzv. Pěti dobrých císařů (96-180 n. l.), považovaného za zlatý věk impéria; a solidy Konstantina Velikého a jeho následovníků. Specifickou sběratelskou oblastí jsou mince vzácných uzurpátorů a krátkodobých císařů z období anarchie ve 3. století, jako byl Quietus (vládl několik měsíců v roce 260) nebo Otacilia Severa (císařovna, jejíž mince jsou mimořádně vzácné), a provinciální ražby (mince ražené v provinciích často s řeckými nápisy). Cenové rozpětí sahá od několika desítek EUR za běžné bronzové mince v průměrném stavu až po statisíce EUR za vzácné zlaté mince v špičkové kvalitě.

Zajímavosti

• Římské mince sloužily jako primární prostředek státní propagandy - byly ekvivalentem dnešních médií a umožňovaly císařům šířit politická sdělení a formovat veřejné mínění i v nejvzdálenějších částech říše. Když císař Vespasianus zavedl novou daň z používání veřejných toalet, a byl za to kritizován, údajně držel minci před svými kritiky se slovy "Non olet" ("nepáchne") - zdůrazňující, že peníze jsou peníze, bez ohledu na jejich zdroj.
• V roce 274 n. l. proběhlo v Římě povstání mincmistrů vedené úředníkem Felicissimem, které císař Aurelianus musel potlačit vojenskou silou. Povstání údajně souviselo s odhalením rozsáhlých podvodů v mincovnách, kde docházelo k snižování obsahu drahých kovů v mincích pro osobní obohacení.
• Nejlépe zachované římské mince často pocházejí z oblastí mimo hranice říše - především ze Skandinávie a východní Evropy, kde byly ukládány jako poklady a dary bohům, nikoliv používány pro každodenní transakce. Tyto mince, které unikly opotřebení oběhem, dnes patří k nejcenějším numismatickým pokladům.