Rokoko
Rokoko je umělecký sloh, který se rozvinul z baroka ve Francii a trval do 80. let 18. století. Vyznačuje se asymetrií, křivkami, motivy mušlí a rostlin a pastelovými barvami. Název je odvozen z francouzského rocaille, výzdoby z mušlí a kamínků. Ve střední Evropě se většinou řadí k pozdnímu baroku.
| Trvání | 20. až 80. léta 18. století |
|---|---|
| Vznik | Francie (Paříž), jako odklon od slohu Ludvíka XIV. |
| Název | z francouzského rocaille – výzdoba z mušlí a kamínků |
| Znaky | lehkost, asymetrie, křivky, přírodní motivy, pastelové barvy |
| Malíři | Antoine Watteau, François Boucher, Jean-Honoré Fragonard |
| V českých zemích | od 40. let 18. století; zámek Nové Hrady (1774–1777) |
| V medailérství | rysy rokoka nesou raná díla Cajetana Destouchese, rytce mnichovské mincovny |
Historie
Rokoko vzniklo v Paříži jako odklon od slohu Ludvíka XIV. Francouzský styl rocaille vzkvétal od 20. do konce 50. let 18. století. Slovo rocaille původně označovalo výzdobu grot oblázky a mušlemi; samotný výraz rokoko vznikl až na přelomu 18. a 19. století jako posměšná odvozenina. Místo barokní souměrnosti a monumentality nastoupily asymetrické křivky a protikřivky, motivy z přírody, pastelové barvy, zlacený štuk, zrcadla a porcelán.
V malířství se prosadily galantní výjevy ze života aristokracie. Antoine Watteau byl hlavním představitelem žánru galantních slavností, François Boucher se stal oblíbencem markýzy de Pompadour a k malířům rokoka patří i Jean-Honoré Fragonard.
V německých zemích navrhl François de Cuvilliés pavilon Amalienburg v Mnichově (1734–1739) a Dominikus Zimmermann poutní kostel ve Wies (1745–1754). V Prusku je nejznámějším architektem takzvaného fridericiánského rokoka Georg Wenzeslaus von Knobelsdorff a v tomto slohu je postaven zámek Sanssouci. Italský malíř Giovanni Battista Tiepolo vyzdobil v letech 1750–1753 rezidenci ve Würzburgu. V Anglii rokoko kvetlo mezi lety 1740 a 1770 a velký ohlas měla vzorová kniha nábytku Thomase Chippendala z roku 1754.
Do českých zemí dorazilo rokoko pozdě, kolem roku 1740. Ve střední Evropě se většinou označuje jako pozdní baroko a jeho vymezení jako samostatného slohu je sporné. Jednou z mála rokokových památek dnešního Česka je zámek Nové Hrady z let 1774–1777; z malířů se k rokoku řadí například Norbert Grund.
Od počátku 60. let 18. století rokoko ustupovalo. Kritici mu vytýkali povrchnost a ve Francii do roku 1785 vyšlo z módy; nahradil ho klasicismus. Přechod od rokoka ke klasicismu se v německých zemích nazývá copánkový sloh.
Rokoko v medailérství
Do počátků rokoka spadá tvorba medailéra Jeana Duviviera (1687–1761), rodáka z Lutychu. Roku 1719 ho Ludvík XV. vybral za nástupce medailéra Maugera a do roku 1729 byl spojen s pařížskou medailérskou mincovnou. Vytvořil mimo jiné medaile s portrétem Ludvíka XV. a medaile k jeho sňatku a korunovaci.
Na konci epochy pracoval Cajetan Destouches (1769–1833), rytec mnichovské mincovny. Pro bavorského kurfiřta Karla Teodora řezal razidla dvojnásobných konvenčních tolarů 1790 a 1792 i dukátů a medailí. Jeho raná díla nesou všechny rysy rokoka, v pozdějších převzal empírový sloh.
