Tokugawský měnový systém

Tokugawský měnový systém byl peněžní řád Japonska období Edo, založený na souběhu zlatých, stříbrných a měděných platidel. kurzy mezi soustavami kolísaly. Šógunát kontroloval hlavní mincovny, ale existovala doménová platidla a bankéřské směnky. Reformy obsahu kovu sloužily také k financování vlády.

Historie

Tokugawa Iejasu po sjednocení země usiloval o kontrolu dolů, mincoven a hlavních obchodních cest. Na počátku 17. století standardizoval zlaté kobany a óbany, stříbrné ingoty a měděné mince. Systém však nebyl jednoduchou desetinnou měnou s jedním kovovým standardem.

Zlatý účet používal jednotky rjó, bu a šu. Koban představoval typickou zlatou minci jednoho rjó, ale jeho hmotnost a ryzost se v reformách měnily. Stříbro se v mnoha platbách vážilo jako komodita v monme a kan, vedle pozdějších označených nominálů.

Měděné a železné mince kan'ei cúhó sloužily drobnému obchodu a počítaly se v mon. Mince se navlékaly na šňůry, přičemž počet v obchodním svazku nemusel vždy odpovídat prostému fyzickému součtu. Vyšší Tenpó cúhó mělo nominál 100 mon, ale tržní přijetí se lišilo.

Směnárníci v Ósace, Edu a Kjótu převáděli mezi zlatým, stříbrným a měděným okruhem. Kurzy reagovaly na nabídku kovu, regionální zvyklosti a vládní reformy. Obchodní domy vedly účty a používaly směnky, které omezovaly převoz těžké hotovosti.

Šógunát opakovaně snižoval nebo zvyšoval ryzost a hmotnost emisí. Znehodnocení přinášelo ražební zisk, ale ovlivňovalo ceny a důvěru. Některé reformy naopak obnovovaly vyšší standard za cenu stahování starých mincí.

Domény vydávaly papírové hansacu a v krizových letech také vlastní mince nebo žetony. Přístavy přijímaly zahraniční stříbro a po otevření Japonska vznikly kurzové nerovnosti, které vedly k odlivu zlata. Vláda reagovala novými emisemi.

Režim Meidži zavedl roku 1871 jen jako desetinnou měnu založenou na západních mincovních technologiích. Starší platidla byla přepočítávána a stahována postupně. Tokugawský systém proto skončil reformou, nikoli jediným dnem, kdy by všechny staré mince zmizely.

Výklad hesla Tokugawský měnový systém musí rozlišovat dobové označení od pozdějšího odborného názvu. Současníci nemuseli používat stejnou terminologii jako dnešní katalogy a jeden výraz mohl v různých zemích znamenat odlišnou věc. Proto se vždy uvádí místo, období a druh pramene, z něhož určení vychází.

Důležitou část poznání tvoří písemné a hmotné prameny. Úřední dokument zachycuje právní záměr, účet praktické plnění a dochovaný předmět technologický výsledek. Žádný z nich není sám úplným obrazem. Spolehlivý popis porovnává jejich data a otevřeně označuje mezery v dochování.

Pozdější literatura často převzala působivý příběh, který zjednodušuje více příčin do jediné události. Moderní bádání proto kontroluje chronologii, význam dobových slov a nezávislost použitých svědectví. Rozdílné odborné závěry nejsou důvodem k náhodnému výběru, ale k přesnému vymezení toho, co lze tvrdit jistě.

Pro českého čtenáře je užitečné zachovat ustálený český název a při prvním výskytu doplnit původní termín. Překlad nemá vytvářet zdání instituce nebo technologie, která v dané době neexistovala. Srovnání s moderním pojmem může pomoci, jen pokud jsou současně popsány zásadní rozdíly.

V numismatickém a sběratelském prostředí se Tokugawský měnový systém může objevit na minci, medaili, bankovce, listině nebo v provenienčním záznamu. Samotná časová shoda spojení nedokazuje. Přímou vazbu potvrzuje opis, emitent, objednávka, archivní dokument nebo bezpečně doložený původ konkrétního předmětu.

Zlato, stříbro, měď a proměnlivé kurzy

Katalog nejprve určí kovový okruh. Koban se popisuje podle éry, razítek a hmotnosti; stříbrný ingot podle tvaru a kontrolních značek; litá měď podle kaligrafie a licí skupiny. Jednotku rjó nelze bez data převést na pevnou hmotnost zlata.

Kurzovní tabulka musí uvést místo a čas. Edo bylo více orientováno na zlato, Ósaka na stříbro, ale obchod je propojoval. Učebnicový poměr je zákonný nebo orientační údaj, ne důkaz každé skutečné směny.

Hansacu je papírové doménové platidlo a nepatří automaticky k emisím centrálního bakufu. Emitent, krytí a oblast oběhu se ověřují pro konkrétní panství.

Každý kurz musí mít místo a datum.

Při určování se nejprve zaznamená materiál, rozměr, hmotnost, technika, opis a všechny značky. Údaje se porovnávají s katalogem pro konkrétní místo a období. Podobnost hlavního motivu nestačí, protože pozdější kopie často přebírají obraz, ale mění hranu, písmo nebo výrobní postup.

Provenience se skládá z navazujících dokladů: starých soupisů, aukčních záznamů, sbírkových štítků, faktur a fotografií. Certifikát bez dohledatelného vydavatele není důkazem. Každá mezera se má přiznat a nesmí být nahrazena příběhem, který nelze ověřit.

Digitální fotografie má zachytit celek i detail v kolmém a šikmém světle. U mince se přidává hrana, u listiny vazba, pečeť a zadní strana. Barevné úpravy a měřítko se uvádějí, aby další badatel mohl rozlišit skutečný znak od stínu nebo komprese obrazu.