Vídeňský kongres

Vídeňský kongres bylo mezinárodní diplomatické setkání v letech 1814–1815, které nově uspořádalo Evropu po porážce Napoleona Bonaparta. Kongres zásadně překreslil mapu kontinentu, stanovil nové hranice států a vytvořil systém rovnováhy sil, který udržel relativní mír až do první světové války. Pro numismatiku má význam díky pamětním medailím dokumentujícím tuto přelomovou událost i díky měnovým reformám, které následovaly.

Historie

Vídeňský kongres byl svolán po první Napoleonově abdikaci v dubnu 1814 a jeho následném vyhnanství na ostrově Elba. Vítězné mocnosti – Rusko, Prusko, Rakousko a Velká Británie – se rozhodly svolat velké diplomatické shromáždění, které mělo vyřešit územní a politické otázky nahromaděné během více než dvaceti let revolučních a napoleonských válek. Vídeň byla vybrána jako místo konání díky své centrální poloze a prestiži rakouského císaře Františka I., který se stal hostitelem této bezprecedentní diplomatické události.

Kongres byl oficiálně zahájen 1. října 1814, ačkoli přípravná jednání probíhala již od září. Do Vídně se sjela nebývalá společnost – kromě rakouského císaře byli přítomni ruský car Alexandr I., pruský král Fridrich Vilém III., dánský, bavorský, württemberský a bádenský král, přibližně dvě stě knížat a sedm set diplomatů. Celkem se odhaduje, že Vídeň v době kongresu hostila na sto tisíc návštěvníků.

Klíčovou osobností kongresu byl rakouský ministr zahraničí kníže Klemens Wenzel von Metternich, který fakticky řídil jednání jménem císaře Františka. Rusko zastupoval hrabě Karl Robert Nesselrode, Velkou Británii lord Robert Stewart Castlereagh a později vévoda Arthur Wellesley z Wellingtonu, Prusko kníže Karl August von Hardenberg. Překvapivě významnou roli sehrál francouzský diplomat Charles-Maurice de Talleyrand-Périgord, který dokázal prosadit poraženou Francii mezi rozhodující mocnosti.

Jednání kongresu provázely nekonečné plesy, bankety a společenské události, což vedlo k proslulému výroku belgického prince Charlese-Josepha de Ligne: „Kongres tančí, ale nepostupuje kupředu." Rakouský dvůr utratil za recepce a zábavy astronomickou částku padesáti milionů zlatých, což odpovídalo přibližně pětině ročního státního rozpočtu. Tyto náklady však měly svůj diplomatický účel – společenské události poskytovaly prostor pro neformální jednání a budování vztahů.

Nejspornějšími otázkami kongresu byly polská a saská záležitost. Car Alexandr I. požadoval celé Varšavské vévodství s plánem vytvořit z něj autonomní Polské království spojené s Ruskem. Prusko chtělo jako kompenzaci za ztrátu polských území získat celé Sasko, jehož král Fridrich August I. měl být potrestán za dlouhou věrnost Napoleonovi. Tyto požadavky vyvolaly ostrý odpor Rakouska a Velké Británie, které se obávaly přílišného posílení Ruska a Pruska.

Spory se vyhrotily natolik, že v lednu 1815 hrozil rozpad kongresu a dokonce válka mezi bývalými spojenci. Dne 3. ledna 1815 byla podepsána tajná obranná smlouva mezi Rakouskem, Velkou Británií a Francií namířená proti rusko-pruským ambicím. Talleyrand tak dokázal poraženou Francii vtáhnout mezi rozhodující mocnosti a rozbít jednotu vítězů.

Dramatický obrat přinesl Napoleonův útěk z Elby v březnu 1815. Císař se vylodil na jihu Francie a během pouhých dvaceti dnů triumfálně vstoupil do Paříže, zatímco vojska vyslaná proti němu přecházela na jeho stranu. Toto „stodenní císařství" sjednotilo znepřátelené mocnosti a urychlilo závěrečná jednání kongresu. Závěrečný akt byl podepsán 9. června 1815, pouhých devět dní před rozhodující bitvou u Waterloo.

Kongres vytvořil novou mapu Evropy založenou na principech legitimity, rovnováhy sil a restaurace předrevolučního pořádku. Francie byla vrácena do hranic z roku 1792, avšak zůstala konstituční monarchií s Bourbony na trůně. Rusko získalo většinu Polska jako autonomní Kongresové království pod carovou vládou. Prusko obdrželo severní Sasko, Porýní, Vestfálsko a Poznaňsko, čímž se stalo dominantní silou v severním Německu. Rakousko získalo Lombardii-Benátsko, Istrii, Dalmácii a předsednictví v nově vytvořeném Německém spolku.

Vzniklo Spojené království Nizozemské zahrnující dnešní Nizozemsko, Belgii a Lucembursko pod vládou Viléma I. Oranžského. Švýcarsko získalo mezinárodně garantovanou trvalou neutralitu. V Itálii byla obnovena rozdrobenost – Sardinie-Piemont získala Janov, habsburské vedlejší větve vládly v Toskánsku, Modeně a Parmě, Bourboni se vrátili do Neapole.

Dne 26. září 1815 byla z iniciativy cara Alexandra I. podepsána Svatá aliance – dohoda mezi Ruskem, Rakouskem a Pruskem o vzájemné podpoře proti revolučním hnutím. K alianci postupně přistoupily téměř všechny evropské státy s výjimkou Velké Británie, papežského stolce a Osmanské říše. Tento systém, označovaný jako metternichovský, zajistil relativní stabilitu Evropy až do revolučního roku 1848.

Numismatický a hospodářský význam

Vídeňský kongres měl dalekosáhlý dopad na evropské mincovnictví a měnové systémy. Po letech válek a kontinentální blokády bylo nutné obnovit mezinárodní obchod a stabilizovat měny postižené válečnou inflací. Kongres nepřímo podpořil návrat ke kovovému měnovému standardu založenému na zlatě a stříbře, který zajišťoval stabilitu směnných kurzů.

Medailérská produkce spojená s kongresem byla mimořádně bohatá. Vídeňská mincovna razila pamětní medaile zachycující portréty zúčastněných panovníků – cara Alexandra I., císaře Františka I., krále Fridricha Viléma III. a dalších. Tyto medaile často zobrazují alegorie míru, spravedlnosti či Evropy osvobozené od napoleonské tyranie. Zvláště ceněné jsou medaile zachycující slavnostní příležitosti kongresu včetně plesů a ceremonií.

Vznikly také medaile dokumentující podpis závěrečného aktu a založení Svaté aliance. Tyto ražby kombinují portréty tří spojeneckých panovníků s náboženskými symboly odkazujícími na křesťanský základ aliance. Některé medaile nesou latinské nápisy zdůrazňující obnovení míru a legitimního pořádku.

Pro české země měl kongres specifický význam. Čechy a Morava byly potvrzeny jako nedílná součást rakouského císařství a zahrnuty do Německého spolku, což posílilo germanizační tlaky. Metternichův konzervativní systém znamenal pro české národní hnutí období útlaku známé jako „doba předbřeznová". Pražská mincovna pokračovala v ražbě podle vídeňských standardů a její produkce odrážela stabilizaci poměrů po napoleonských válkách.

Vznik Německého spolku měl důsledky pro měnovou politiku německých států. Ačkoli spolek neměl jednotnou měnu, ustanovení o volném obchodu a postupná standardizace měr a vah připravily půdu pro vznik Německého celního spolku (Zollverein) v roce 1834. Rozhodnutí kongresu o svobodné plavbě na mezinárodních řekách, zejména Rýnu a Dunaji, usnadnilo obchod a přispělo k hospodářskému rozvoji střední Evropy.

Zajímavosti

• Vídeňský kongres byl nejnákladnější diplomatickou událostí do té doby – rakouský dvůr utratil padesát milionů zlatých, přičemž roční státní rozpočet činil přibližně dvě stě padesát milionů.
• Na kongresu bylo poprvé v mezinárodním právu formulováno právo národů na sebeurčení, ačkoli v praxi bylo zcela ignorováno.
• Slavný skladatel Ludwig van Beethoven napsal pro kongres kantátu „Slavný okamžik" (Der glorreiche Augenblick) a osobně dirigoval její premiéru před shromážděnými panovníky.
• Systém vytvořený Vídeňským kongresem udržel relativní mír v Evropě po celé století – mezi lety 1815 a 1914 nedošlo k žádnému celoevropskému konfliktu srovnatelnému s napoleonskými válkami.