Evropská měnová unie
Evropská měnová unie, úředně hospodářská a měnová unie, je měnová integrace států EU, které přijaly euro a tvoří eurozónu. Bezhotovostní euro zavedlo 1. ledna 1999 jedenáct států, hotovost obíhá od 1. ledna 2002. Od vstupu Bulharska 1. ledna 2026 má eurozóna 21 členů.
| Bezhotovostní euro | 1. ledna 1999 |
|---|---|
| Hotovostní euro | 1. ledna 2002 |
| Zakládající státy | 11 – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Španělsko |
| Členové eurozóny (2026) | 21 států, naposledy Bulharsko 1. ledna 2026 |
| Měnová politika | Evropská centrální banka |
| Nominály euromincí | 1, 2, 5, 10, 20 a 50 centů, 1 a 2 eura |
Historie
Kořeny měnové integrace sahají k Římským smlouvám z roku 1957, konkrétní plán však přinesla až Wernerova zpráva z roku 1970, která navrhovala měnovou unii do roku 1980. První pokus – evropský měnový had – se v sedmdesátých letech poznamenaných ropnými šoky neudržel. Evropský měnový systém z roku 1979 s košovou účetní jednotkou ECU připravil půdu pro další integraci. Delorsova zpráva z roku 1989 načrtla třístupňový plán měnové unie, který uzákonila Maastrichtská smlouva z roku 1992.
Pro vstup bylo nutné splnit konvergenční kritéria – inflaci, úrokové sazby, schodek a dluh veřejných financí a stabilitu směnného kurzu. Na naléhání Německa byl přijat Pakt stability a růstu, který má zajistit rozpočtovou kázeň. Evropská měnová unie vznikla 1. ledna 1999 zavedením eura v bezhotovostní podobě a Evropská centrální banka převzala měnovou politiku od národních bank. Přepočítací koeficienty byly neodvolatelně pevně stanoveny – 1 euro = 1,95583 německé marky = 6,55957 francouzského franku. Tříleté přechodné období umožnilo souběžné uvádění cen a přípravu na hotovostní euro.
Hotovostní euro vstoupilo do oběhu 1. ledna 2002 největší výměnou měny v historii – pro 12 zemí s 308 miliony obyvatel bylo připraveno 14,89 miliardy bankovek a 52 miliard mincí, na jejichž ražbu padlo 250 000 tun kovu. Do 1. března 2002, kdy se euro stalo jediným zákonným platidlem, bylo staženo přes 6 miliard bankovek a téměř 30 miliard mincí národních měn. Do eurozóny postupně vstoupilo dalších deset států – Řecko (2001), Slovinsko (2007), Kypr a Malta (2008), Slovensko (2009), Estonsko (2011), Lotyšsko (2014), Litva (2015), Chorvatsko (2023) a Bulharsko (2026).
Dluhová krize eurozóny po roce 2009 prověřila odolnost měnové unie. Řecko, Irsko, Portugalsko a Kypr dostaly záchranné úvěry, Španělsko pomoc pro své banky. Mario Draghi v červenci 2012 prohlásil, že ECB udělá pro záchranu eura „cokoli bude třeba“; ECB později sáhla i k záporným úrokovým sazbám a kvantitativnímu uvolňování. Na pandemii covidu-19 odpověděla EU v roce 2020 fondem obnovy Next Generation EU. ECB připravuje digitální euro jako doplněk hotovosti; k říjnu 2026 uvádí možné první vydání v roce 2029, pokud bude potřebná legislativa přijata v roce 2026.
Struktura a pravidla euromincí
Euromince mají osm nominálů – 1, 2, 5, 10, 20, 50 centů a 1, 2 eura. Společnou stranu navrhl Luc Luycx: mince 1, 2 a 5 centů ukazují polohu Evropy na zeměkouli, vyšší nominály od roku 2007 mapu evropského kontinentu. Národní strany jsou jedinečné pro každou zemi – německé mince mají různé motivy podle nominálů, italské umělecká díla, francouzské národní symboly. Všechny euromince jsou zákonným platidlem v celé eurozóně bez ohledu na zemi vydání.
Hmotnost, průměr a složení jsou pro všechny země jednotné; hranu dvoueurové mince si každá země opatřuje vlastním nápisem nebo symboly. Mince 1, 2 a 5 centů jsou z oceli plátované mědí, 10, 20 a 50 centů ze severského zlata, 1 a 2 eura jsou bimetalické. Od roku 2012 smí každá země vydat ročně dvě pamětní dvoueurové mince s vlastním motivem. Vedle nich vycházejí společné emise se stejným motivem ve všech zemích eurozóny, například k 10. výročí eurobankovek a euromincí v roce 2012.
