Jošt Moravský
Jošt Moravský (též Jošt Lucemburský, 1354–1411) byl od roku 1375 moravský markrabě z rodu Lucemburků, braniborský markrabě a kurfiřt a od 1. října 1410 zvolený římský král. Patřil k nejvlivnějším politikům své doby v českých zemích; korunovace se už nedočkal, protože 18. ledna 1411 zemřel na brněnském Špilberku.
| Totožnost | moravský markrabě, braniborský markrabě a kurfiřt, zvolený římský král z rodu Lucemburků |
|---|---|
| Rodiče | moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský a Markéta Opavská |
| Moravský markrabě | 1375–1411 |
| Zvolení římským králem | 1. října 1410 |
| Úmrtí a hrob | 18. ledna 1411 na Špilberku v Brně; pohřben v kostele sv. Tomáše v Brně |
| Mince | denárové haléře s písmeny IO pod korunou (před 1391); jednostranné peníze a haléře se šachovanou orlicí (1391–1404) a s hladkou orlicí (1404–1411); Joštův dukát |
Historie
Jošt Moravský se narodil roku 1354 jako nejstarší syn moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského (mladšího bratra Karla IV.) a Markéty Opavské.
Po smrti otce v roce 1375 se Jošt stal „starším“ moravským markrabětem. Správa markrabství však nebyla jednoduchá: musel se o ni dělit s mladšími bratry Prokopem Lucemburským a Janem Soběslavem. Rivalita uvnitř rodu postupně přerostla ve vleklé spory a ozbrojené střety, které Moravu zatěžovaly po velkou část Joštovy vlády – s přestávkami až do Prokopovy smrti roku 1405. V tomto prostředí se Jošt profiloval jako mimořádně schopný vyjednavač a pragmatik, který dokázal měnit spojence podle aktuální výhodnosti a současně budovat vlastní mocenskou základnu.
Roku 1383 ho král Václav IV. jmenoval generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt postupně shromažďoval zástavy a državy, které mu přinášely příjmy i prestiž: roku 1388 mu Václav IV. zastavil Lucemburské vévodství, které pak držel až do smrti. Do sporů krále s panskou jednotou zasáhl Jošt přímo – roku 1394 se podílel na zajetí Václava IV. a jmenoval se hejtmanem Českého království. Roku 1401 přitáhl s odbojnou šlechtou k Praze a za slib věrných služeb králi získal doživotně Horní a Dolní Lužici.
Zásadní význam měla dohoda s bratrancem Zikmundem Lucemburským, který potřeboval peníze na boj o uherskou korunu. Jošt mu půjčil větší obnos a roku 1388 za něj získal do zástavy Braniborsko; jako braniborský markrabě se stal i jedním z kurfiřtů, tedy knížat s právem volit římského krále. Po smrti krále Ruprechta Falckého zvolili v září 1410 tři kurfiřti římským králem Zikmunda, ale 1. října 1410 dali čtyři kurfiřti hlas Joštovi. Jeho „vláda“ trvala jen několik měsíců: 18. ledna 1411 Jošt zemřel bezdětný na brněnském Špilberku, podle dobových zvěstí otráven. Pohřben byl v kostele sv. Tomáše v Brně.
Mincovní činnost
Nejstaršími Joštovými ražbami jsou denárové haléře s gotickými písmeny IO (Jodocus) pod korunou na líci a křížem nebo šachovanou moravskou orlicí na rubu. Vznikly před rokem 1391 a poprvé se objevily v nálezech v Bošově (1879), Kyjově (1924) a Hustopečích (1926).
Pozdější ražby tvoří jednostranné peníze a haléře se čtyřrázem. Starší typ se šachovanou orlicí je těžší a razil se v letech 1391–1404, mladší a lehčí typ s hladkou orlicí v letech 1404–1411. Tyto mince obsahovaly mimo jiné nálezy z Mikulova (1954), Babic a Blanska.
Z doby Joštovy vlády je známa i unikátní zlatá ražba, Joštův dukát, dochovaný ve dvou exemplářích – ve Vídni a v Národním muzeu v Praze. Karel Chaura a Emanuela Nohejlová jej po roce 1930 označili za falzum z 19. století, Jiří Sejbal jej později uznal za pravou minci raženou v Brně a Pavel Radoměrský za darovací minci z Jihlavy. Za novodobé falzum jej dnes považuje jen menší část badatelů.
