Kanovník

Kanovník (latinsky canonicus, také kapitulár) je duchovní, obvykle kněz, který je členem katedrální nebo kolegiátní kapituly a podílí se na slavnostní bohoslužbě v kapitulním chrámu. V českých zemích kanovníci tvořili významnou část církevní hierarchie a zastávali i správní a vzdělávací úřady.

Latinsky canonicus, z řeckého kanonikos – žijící podle pravidla
Sbor kanovníků kapitula – katedrální při biskupském chrámu, kolegiátní při jiném významném kostele
Řeholní kanovníci řády žijící podle řehole sv. Augustina, např. premonstráti (od roku 1120)
Rané kapituly v Čechách u sv. Víta v Praze (se vznikem biskupství 973), Litoměřice (1057), Vyšehrad (1070)
Dnešní úloha převážně liturgická, podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 (kánony 503–510)

Historie

Instituce kanovníků vznikla v raně křesťanské církvi ze snahy organizovat společný život kleriků při biskupských a dalších významných kostelích. Latinské označení canonicus se mezi 4. a 8. stoletím ustálilo pro kleriky, kteří ve městech žili společně podle pravidla podobného mnišské řeholi. Za Karla Velikého a Ludvíka I. Pobožného byl klerikům při chrámech společný život nařízen, z čehož vyrostly kolegiátní kapituly. Společný život však brzy skončil: biskupové a kanovníci si oddělili majetek a příjmy a každý kanovník pobíral vlastní obročí (prebendu).

V 11. století začaly některé skupiny kleriků znovu žít společně a bez soukromého majetku podle řehole připisované svatému Augustinovi, sepsané kolem roku 400. Tak vznikli řeholní kanovníci, k nimž patří například premonstráti, jejichž řád založil roku 1120 Norbert z Xantenu. Ostatní kanovníci se nazývají světští.

Do českých zemí se kapituly dostaly s šířením křesťanství. Kapitula u svatého Víta na Pražském hradě vznikla v souvislosti se založením pražského biskupství roku 973. Až do založení pražské univerzity vedla svatovítskou katedrální školu, nejvýznamnější školu tehdejších Čech; jejím děkanem byl v letech 1120–1125 kronikář Kosmas. Kapitula v Litoměřicích byla založena roku 1057, vyšehradskou kapitulu založil roku 1070 kníže Vratislav II. a podřídil ji přímo papeži. Další významné kapituly působily v Olomouci a ve Staré Boleslavi.

Za vlády Karla IV. měla svatovítská kapitula kolem šedesáti členů. Roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a kapitula se stala metropolitní. Za husitských válek a po nich zůstala věrná Římu; v letech 1421–1561, kdy byl pražský arcibiskupský stolec neobsazený, spravovala arcidiecézi prostřednictvím volených administrátorů. Tridentský koncil v 16. století zavedl pro kanovníky povinnost sídlit u svého chrámu a požadoval, aby alespoň polovina z nich byla kněžími.

Postavení a povinnosti kanovníka

Hlavním úkolem kanovníků je slavnostní bohoslužba v katedrálním nebo kolegiátním chrámu. V Rakousku-Uhersku k povinnostem sídelního kanovníka patřilo složit vyznání víry, sídlit u chrámu, účastnit se společné modlitby v chóru, sloužit konventní mši, přisluhovat biskupovi, pomáhat mu ve správě diecéze a účastnit se kapitulních jednání. Kanovník měl na oplátku hlas v kapitule, místo v chóru, prebendu a čestná práva včetně titulů a odznaků.

V čele kapituly stojí probošt nebo děkan; svatovítská kapitula drží jeden ze sedmi klíčů ke korunovačním klenotům. Kanovníky jmenoval podle místních poměrů biskup, volila je kapitula, nominoval panovník nebo je navrhoval patron; v Rakousku-Uhersku převládala císařská nominace. Kodex kanonického práva z roku 1983 ponechal kapitulám především liturgickou úlohu. Vedle sídelních kanovníků existují i čestní kanovníci, kteří mají jen titul a některé odznaky, nikoli práva a povinnosti členů kapituly.

 
Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet