Měď

Měď představuje třetí nejdůležitější monetární kov po zlatě a stříbře, který od doby bronzové poskytoval základ pro ražbu drobných mincí a ve slitinách bronzu a mosazi umožnil vytvoření odolných platidel pro každodenní obchod. Tento červenohnědý kov s výbornou kujností a elektrickou vodivostí se stal nepostradatelným materiálem mincovnictví od antických quadransů přes středověké haléře až po současné eurocenty.

Historie

Využití mědi v mincovnictví začalo paradoxně dříve než u drahých kovů. První primitivní peníze z mědi pocházejí z Číny období dynastie Shang (1600-1046 př. n. l.), kde se používaly miniaturní měděné repliky nástrojů a zbraní jako platidlo. Tyto "knife money" a "spade money" představovaly přechod mezi bartérovým obchodem a skutečnými mincemi. Čínská tradice měděných mincí s čtvercovým otvorem uprostřed pak přetrvala až do 20. století.

V antickém Řecku a Římě byla měď zpočátku považována za méněcenný kov vhodný pouze pro nejnižší nominály. Řecké městské státy razily měděné chalkoi jako nejmenší drobné. Přelomový význam získala měď v římské republice, kde těžký bronzový aes grave vážící až libru (327 g) sloužil jako základní měnová jednotka. Systém založený na mědi umožnil Římu vybudovat první skutečně funkční systém drobných platidel.

Římská inovace spočívala ve vytvoření propracovaného systému měděných a bronzových nominálů. As jako základní jednotka, semis (1/2 asu), quadrans (1/4 asu) a další frakce umožňovaly přesné platby. Měď ze španělských a kyperských dolů (odtud název cuprum) proudila do římských mincoven v tisících tunách ročně. Degradace měděných mincí přidáváním olova v pozdním císařství předznamenala ekonomický úpadek.

Středověk přinesl úpadek organizované těžby mědi v Evropě. Byzantská říše používala měděné folles, islámský svět razil fals. V západní Evropě se měď v mincovnictví téměř nevyskytovala až do 13. století. Obrat přinesla obnova těžby v Harzu, Tyrolsku a především ve švédském Falu, kde Stora Kopparberg (Velký měděný vrch) produkoval až dvě třetiny evropské mědi.

Renesance znamenala triumfální návrat mědi do mincovnictví. Benátky začaly v roce 1472 razit měděné bagattino, Francie v roce 1575 zavedla double tournois. Objevení Ameriky přineslo nové zdroje - chilská a peruánská měď zásobovala španělské a koloniální mincovny. Španělské maravedí, původně zlatá mince, degradovalo na měděnou drobnou minci, která se stala synonymem bezcennosti.

Švédský experiment s mědí jako hlavním monetárním kovem v 17. století představuje unikát měnové historie. Nedostatek stříbra vedl k ražbě obřích měděných "platmyntů" - desítka dáleru z roku 1644 vážila 19,7 kg. Tyto nepraktické mince paradoxně vedly k zavedení prvních evropských bankovek jako náhrady za netransportovatelné měděné peníze.

Průmyslová revoluce transformovala těžbu a zpracování mědi. Parní stroje umožnily hlubinnou těžbu, Walesův proces zpracování rudy zvýšil výtěžnost. Británie dominovala světové produkci díky dolům v Cornwallu a Walesu. Měděné penny a halfpenny ražené Boultonem na parních lisech od roku 1797 představovaly první skutečně masovou produkci standardizovaných mincí.

Napoleonské války vyvolaly měděnou horečku - všechny válčící strany razily nouzové měděné mince. Rakouské "Schinderling" groše obsahovaly až 90% mědi. Rusko razilo obrovské pětikopějky vážící přes 20 gramů. Tato inflace měděných peněz vedla po válce k rozsáhlým měnovým reformám a standardizaci obsahu mědi v mincích.

Moderní éra přinesla nahrazení čisté mědi sofistikovanými slitinami. Od konce 19. století se prosadil bronz (měď-cín) a mosaz (měď-zinek) pro jejich lepší mechanické vlastnosti. Cupronickel (měď-nikl) zavedený v Belgii 1860 revolucionizoval ražbu "stříbrných" mincí bez drahého kovu. Současné eurocenty obsahují ocelové jádro s měděným pokovením, což radikálně snižuje náklady při zachování tradičního vzhledu.

Technické vlastnosti a zpracování

Měď má jedinečné vlastnosti pro mincovnictví: bod tání 1084°C umožňuje snadné tavení, vynikající kujnost dovoluje ražbu detailních reliéfů, elektrická vodivost zajišťuje možnost galvanického pokovování. Čistá měď je však měkká (tvrdost 3 na Mohsově stupnici) a náchylná k oxidaci - charakteristická zelená patina (uhličitan měďnatý) vzniká reakcí s atmosférickým CO₂.

Metalurgie mědi v mincovnictví vyžaduje přesnou kontrolu. Elektrolytická rafinace produkuje měď čistoty 99,99%, která se leguje s přesně odměřeným množstvím příměsí. Bronz (88% Cu, 12% Sn) má tvrdost 4-4,5 Mohs, mosaz (70% Cu, 30% Zn) dosahuje 3,5-4 Mohs. Moderní slitiny jako Nordic Gold (89% Cu, 5% Al, 5% Zn, 1% Sn) napodobují vzhled zlata při zlomku ceny.

Recyklace mědi hraje klíčovou roli v ekonomice mincovnictví. Měď lze recyklovat prakticky donekonečna bez ztráty kvality. Odhaduje se, že 80% všech kdy vytěžených 700 milionů tun mědi je stále v oběhu. Staré mince představují významný zdroj - například stažení předeurových mincí uvolnilo statisíce tun mědi pro nové použití.

Zajímavosti

• Měď byla prvním kovem zpracovávaným člověkem - nejstarší měděné předměty z Anatolie jsou staré 10 000 let
• Největší měděná mince světa - švédská 10 dáleru z 1644 - vážila 19,7 kg a měřila 30x60 cm
• Socha Svobody v New Yorku obsahuje 80 tun mědi, která by vystačila na 350 milionů centů
• Americký cent od roku 1982 obsahuje pouze 2,5% mědi - zbytek je zinek, protože hodnota mědi převýšila nominál
• Antibakteriální vlastnosti mědi zabíjejí 99,9% bakterií do 2 hodin - měděné mince jsou hygieničtější než papírové peníze
• Největší důl na měď Chuquicamata v Chile je viditelný z vesmíru - má průměr 4,3 km