Měď

Měď je měkký načervenalý kov s teplotou tání přibližně 1084 °C a hustotou kolem 8,94 g/cm³. V mincovnictví patří po stříbru k nejčastěji používaným kovům – buď přímo, nebo častěji ve slitinách, které jsou tvrdší a lépe odolávají oběhu.

Historie

Měď provází lidskou civilizaci od pravěku, protože se dá v přírodě najít i v ryzí podobě a zároveň se poměrně snadno zpracovává. S rozvojem hutnictví se stala jedním ze základních kovů nejen pro nástroje a zbraně, ale také pro obchod a později pro peněžní oběh. V numismatice má měď zvláštní postavení: je dostatečně rozšířená a tvárná, aby se z ní daly vyrábět drobnější nominály ve velkém množství, a přitom dost výrazná svou barvou i patinou, která se na starších ražbách často stává typickým rozpoznávacím znakem.

Nejstarší měděné mince se objevily ve starověku, kdy se v řeckém prostředí razily měděné ražby už v 5. století př. n. l. Řím zase znal těžké lité měděné platidlo v době římské republiky, zejména ve 4. století př. n. l., kdy se měď (a obecně bronzové a měděné směsi) uplatňovala jako praktický materiál pro robustní formy platidel. Tyto rané tradice ukazují, že měď byla v peněžní praxi vnímána jako vhodný kov pro běžné transakce a pro širší vrstvy obyvatelstva, zatímco drahé kovy zůstávaly vyhrazené pro vyšší hodnoty.

V českých zemích se měď v mincovnictví dlouhodobě využívala především jako přísada do slitin se stříbrem. Středověká praxe počítala s tím, že se do stříbrné mincovní suroviny přimíchávaly přesně vymezené podíly dalších kovů; v dobové terminologii se setkáte i s pojmy pro úředně stanovené poměry a postupy přípravy kovu. Měď se do výroby dodávala často v podobě drobných zrnek – granulí – a její „převod“ do této formy zajišťovali specializovaní řemeslníci v samostatných dílnách. Nešlo o maličkost: stejnoměrné dávkování mědi pomáhalo držet kvalitu slitiny a tím i důvěru v minci.

Získávání mědi mělo různé podoby. Těžila se samostatně z měděných rud, ale mohla vznikat i jako vedlejší produkt při dobývání stříbrných rud. Právě v takových případech měla vytavená měď někdy v sobě ještě zbytkové množství stříbra. V historickém prostředí se rozlišovala měď „s příměsí“ a měď vyčištěná od ostatních kovů – rozdíl nebyl jen technický, ale i hospodářsky citlivý, protože surovina obsahující stříbro představovala potenciální ztrátu pro panovníka či držitele horních práv. Není proto překvapivé, že se s takovým materiálem mohly pojit i zvláštní regulační zásahy, například omezení vývozu.

Pokud jde o domácí měděné ražby, jako rané příklady se zmiňují drobné mince spojené s husitskými centry, zejména s Prahou a Táborem. Ve větším měřítku se pak měď výrazně uplatnila u tzv. početních peněz (žetonů) a podobných ražeb, které se ve značných množstvích objevovaly od doby vlády Ferdinanda I. a vznikaly v různých mincovnách – nejen v Praze a Kutné Hoře, ale také v dalších regionech včetně jižních Čech či Jáchymova, a výjimečně i v některých rodových mincovnách. Z pohledu peněžního oběhu se jako důležitý mezník uvádí zavedení měděných oběžných nominálů v 18. století, kdy se v našich zemích objevily gřešle a brzy poté i měděné krejcary. Tím se měď natrvalo zařadila mezi kovy, z nichž se razily nejmenší hodnoty, a postupně se z ní vyráběly také různé účelové známky či drobné platidlové formy.

Mincovní využití a slitiny

V čisté podobě je měď poměrně měkká, a proto se pro běžný mincovní oběh častěji používá ve slitinách. Příměsi zvyšují tvrdost, odolnost proti otěru a stabilitu povrchu, takže mince lépe snášejí dlouhodobou cirkulaci. K nejběžnějším slitinám na bázi mědi patří bronz (měď s příměsí cínu), mosaz (měď se zinkem) a tombak (měď s menším podílem zinku), které se liší barvou, tvrdostí i chováním při ražbě. V praxi se volba slitiny odvíjela od požadovaného vzhledu, ceny suroviny a toho, jak dlouho měl konkrétní nominál v oběhu vydržet.

Historické mincovnictví znalo i směsi, které kombinovaly měď se stříbrem. V antickém a pozdějším prostředí se setkáte s pojmem billon, tedy se slitinou, kde je stříbro přítomné v menším podílu a zbytek tvoří převážně měď. Takové směsi umožňovaly razit mince „stříbrného typu“ s nižší vnitřní hodnotou, což mělo význam pro státní finance i pro pokrytí potřeby středních nominálů. V moderní době se uplatnily také další měděné slitiny, například hliníkové bronzy, které dokážou nabídnout dobrou odolnost a výraznou barvu, a proto se hodí pro drobné oběživo i pamětní ražby.

Měď je díky své barvě a chemickým vlastnostem typická tvorbou patiny. Ta může být od hnědých až po zelené odstíny a na starších mincích často prozrazuje podmínky uložení i dlouhodobé působení prostředí. V numismatické praxi se proto sleduje nejen samotný motiv a zachovalost ražby, ale také charakter povrchu, protože právě měděné a měděné slitiny umějí „stárnout“ velmi rozdílně.