Národní banka Československá

Národní banka Československá byla cedulovou bankou Československa v letech 1926–1939 a 1945–1950. Vznikla 1. dubna 1926 jako akciová společnost, převzala státovky a vydávala bankovky podle Muchy a Švabinského. Prvním guvernérem byl Vilém Pospíšil, roku 1950 ji nahradila Státní banka československá.
| Vznik | 1. dubna 1926, ustavující valná hromada 21. března 1926 |
|---|---|
| Zákonný základ | zákon č. 347/1920 Sb. z. a n. ze 14. dubna 1920, novela č. 102/1925 Sb. z. a n. |
| Právní forma | akciová společnost, dvě třetiny kapitálu soukromí akcionáři, třetina stát |
| Akciový kapitál | 12 milionů zlatých dolarů |
| Předchůdce | Bankovní úřad ministerstva financí (1919–1926) |
| Guvernéři | Vilém Pospíšil (1926–1934), Karel Engliš (1934–1939), Jaroslav Nebesář (od 1945 předseda dočasné správy, 1948–1950 guvernér) |
| Za okupace | 1939–1945 jako Národní banka pro Čechy a Moravu |
| Zánik | zákon č. 31/1950 Sb., nástupce Státní banka československá od 1. července 1950 |
Historie
Cedulovou banku zřídil už zákon č. 347/1920 Sb. z. a n. o akciové bance cedulové, její vznik ale vázal na přechod ke zlatému krytí měny. Do té doby spravoval korunu Bankovní úřad ministerstva financí. Zahraniční centrální banky však kvůli československým půjčkám žádaly nezávislou měnovou instituci, a tak novela č. 102/1925 Sb. z. a n. dovolila bance vzniknout i při dosavadním oběhu papírových peněz.
Ustavující valná hromada se sešla 21. března 1926 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Ministr financí Karel Engliš tam předal korunu československou do správy nové banky a bankovní rada pak potvrdila vznik banky k 1. dubnu 1926. Guvernérem se stal Vilém Pospíšil, dosavadní místopředseda bankovního výboru Bankovního úřadu. Banka byla akciovou společností a zákon jí výslovně zakazoval půjčovat státu. Pospíšil jako zastánce pevné koruny odstoupil v únoru 1934 kvůli její devalvaci a v čele banky ho vystřídal Engliš.
Po Mnichovu ji nařízení č. 16/1939 Sb. z. a n. přetvářelo na Národní banku Česko-Slovenskou, dokončení přeměny však zabránilo vyhlášení Slovenského státu. Po okupaci v březnu 1939 musela vydat příkazy k převodu svého zlata uloženého v cizině ve prospěch Německé říšské banky a byla přejmenována na Národní banku pro Čechy a Moravu. Na Slovensku vznikla Slovenská národní banka.
Po válce řídila banku dočasná správa jmenovaná vládou. Peněžní reformou k 1. listopadu 1945 převzala obnovená Národní banka Československá emisi na celém území státu a dekret prezidenta republiky č. 139/1945 Sb. ji sloučil se Slovenskou národní bankou. Zákon č. 38/1948 Sb. z ní učinil veřejný státní ústav. Zákonem č. 31/1950 Sb. zanikla a od 1. července 1950 ji nahradila Státní banka československá.
Bankovky Národní banky Československé
Banka převzala obíhající státovky jako své bankovky. První vlastní bankovkou byla roku 1926 dvacetikoruna, po ní přišly 10 a 500 Kč, které byly jen textovou a technickou úpravou státovek. Vlastní Tiskárna bankovek zahájila provoz roku 1928. Prvním platidlem, které celé připravila a vyrobila, byla bankovka na 50 Kč vzoru 1929 podle návrhu Alfonse Muchy. Po něm se hlavním tvůrcem stal Max Švabinský, autor bankovek na 100 Kč vzoru 1931 a 1000 Kč vzoru 1934.
Stokoruna vzoru 1931 nese text Tato bankovka, vydaná podle zákonů ze dne 14. dubna 1920, č. 347, a ze dne 23. dubna 1925, č. 102 Sb. z. a n. platí. Pětitisícikoruna s portrétem Antonína Švehly podle Švabinského nikdy nevyšla a nevydány zůstaly i mobilizační státovky po 1 a 5 Kč.
Po reformě roku 1945 byly bankovkami Národní banky Československé prohlášeny tři nejvyšší hodnoty londýnské emise, 100, 500 a 1000 Kčs. Doplnily je bankovky po 100 a 1000 Kčs, připravené v pražské Tiskárně bankovek ještě za protektorátu, a na jaře 1946 pětitisícikoruna.
