Střížek

Střížek je mincovní polotovar ve formě plochého kovového disku o přesné váze a rozměrech, který vzniká zpracováním slitiny drahých nebo běžných kovů před samotnou ražbou motivu a opisů. Tento mezistupeň výroby determinuje finální parametry mince včetně její hmotnosti, průměru, síly a mechanických vlastností, čímž představuje kritický prvek celého mincovního procesu.

Historie

Nejstarší doložené střížky pocházejí z lýdských mincoven 7. století před naším letopočtem, kde řemeslníci odlévali kapky elektronu do plochých forem. Tyto primitivní polotovary měly nepravidelný tvar a značně kolísající váhu, což vyžadovalo dodatečné úpravy pilováním a stříháním. Archeologické nálezy z Sardis dokládají hromady nedokončených střížků s patrným postupným vylepšováním technologie - od amorfních hrudek po téměř kruhové kotouče.

Řecké městské státy zdokonalily výrobu střížků zavedením systematického vážení každého kusu. V athénských mincovnách 5. století před Kristem pracovali specializovaní argyrokopoi (stříbrotepci), kteří rozklepávali stříbrné slitky na plechy požadované tloušťky. Z těchto plátů vysekávali kruhové střížky pomocí bronzových raznic. Každý střížek pro tetradrachmu musel vážit přesně 17,2 gramu s tolerancí pouhé desetiny gramu. Podváha nebo nadváha znamenala přetavení.

Římská říše přinesla průmyslovou standardizaci výroby střížků. Císařské mincovny zpracovávaly denně tisíce kilogramů kovu podle přesných předpisů. Proces začínal tavením v grafitových tyglících, kde se mísily přesně odvážené složky slitiny. Roztavený kov se odléval do železných forem vytvářejících tyče standardního průřezu. Tyto ingoty procházely válcováním mezi bronzovými válci poháněnými otroky nebo vodními koly, čímž vznikaly plechy jednotné tloušťky.

Čínská technologie se vyvíjela odlišným směrem. Dynastie Tang (618-907) používala pro výrobu střížků metodu ztraceného vosku. Voskové modely budoucích mincí se obalily hlínou, vosk se vypálil a do vzniklé formy se nalil bronz. Tento postup umožňoval vytváření složitých tvarů včetně čtvercových mincí s kruhovým otvorem. Zajímavostí je, že čínské střížky často obsahovaly příměsi olova a cínu v přesných poměrech podle receptur držených v tajnosti císařskými mincmistry.

Středověká Evropa ztratila mnoho antických znalostí o výrobě kvalitních střížků. Karolínští mincíři 9. století vyráběli střížky primitivním stříháním stříbrných prutů na kousky, které pak kladivem roztepávali do přibližně kruhového tvaru. Výsledná váha kolísala o 10-20 procent, což vedlo k velkým rozdílům v kvalitě denárů. Situace se zlepšila až s příchodem italských mincmistrů do severní Evropy ve 12. století.

České země významně přispěly k vývoji technologie střížků. Kutnohorské mincovny za Václava II. kolem roku 1300 zavedly revoluční metodu výroby střížků pro pražské groše. Stříbrné pruty se nejprve žíhaly pro změkčení, pak procházely sérií postupně se zužujících otvorů v železné desce zvané "cizoár". Výsledný drát přesného průměru se stříhal na kousky o váze 3,95 gramu. Tato metoda zajistila nebývalou uniformitu českých grošů.

Renesance přinesla vědecký přístup k metalurgii střížků. Leonardo da Vinci navrhl roku 1495 válcovací stroj poháněný vodním kolem pro milánskou mincovnu. Jeho vynález umožňoval výrobu plechů s tolerancí tloušťky pod 0,1 milimetru. Německý metalurg Georgius Agricola publikoval roku 1556 dílo De Re Metallica s detailními návody na přípravu slitin a výrobu střížků včetně ilustrací všech používaných nástrojů.

Španělská conquista Ameriky revolucionalizovala výrobu střížků zavedením amalgamačního procesu. V Potosí se od roku 1572 používala rtuť k extrakci stříbra z chudých rud. Získané stříbro se čistilo kupelací a odlévalo do normovaných prutů. Ty procházely mechanickými střihačkami poháněnými mulami, které dokázaly vyrobit až 5000 střížků denně. Každý střížek pro osmireálovou minci vážil přesně 27,468 gramu.

Průmyslová revoluce 18. století přinesla parní pohon do výroby střížků. Matthew Boulton v Birminghamu zkonstruoval roku 1788 parní válcovací stolici produkující plechy absolutně jednotné tloušťky. Jeho společnost vyráběla střížky pro mincovny celého světa včetně ruských kopějek a indických rupií. Přesnost dosahovala tolerance 0,01 gramu na střížek, což bylo desetkrát lepší než ruční výroba.

Devatenácté století vidělo zavedení vědecké kontroly kvality. Spektrální analýza umožnila přesné určení složení slitiny. Mikroskopie odhalovala vnitřní strukturu kovu a vady způsobené nesprávným tepelným zpracováním. Pařížská mincovna zavedla roku 1850 rentgenové prozařování střížků pro detekci dutin a nehomogenit. Tolerované odchylky se snížily na 0,1 procenta váhy.

Světové války 20. století vynutily používání náhradních materiálů pro střížky. Německo razilo mince ze zinku, hliníku a dokonce porcelánu. USA nahradily měď v centech ocelí potaženou zinkem. Tyto nouzové střížky vyžadovaly úpravu razicích lisů kvůli odlišné tvrdosti. Paradoxně válečný výzkum vedl k vývoji nových slitin - nerezová ocel, hliníkové bronzy, kuproniklové slitiny.

Současná éra přinesla high-tech výrobu střížků. Kontinuální lití produkuje nekonečné pásy kovu s atomární přesností tloušťky. Laserové řezání vytváří střížky s dokonale hladkými hranami. Plazmové nanášení umožňuje vytváření vícevrstevných střížků pro bimetalické mince. Počítačová tomografie kontroluje každý střížek v reálném čase. Moderní mincovny jako Royal Canadian Mint dosahují tolerance 0,001 gramu a 0,01 milimetru.

Technologie výroby a kontrola kvality

Současná výroba střížků začíná přípravou slitiny v indukčních pecích při teplotách až 1200°C. Přesné dávkování komponent pomocí automatických vah zajišťuje konstantní složení. Odplynění taveniny ve vakuu odstraňuje nežádoucí plyny způsobující pórovitost. Spektrometry kontinuálně analyzují složení s přesností na 0,001 procenta.

Odlévání probíhá metodou kontinuálního lití mezi vodou chlazenými válci. Vznikající pás kovu prochází sérií redukcí ve válcovací stolici až na finální tloušťku. Mezi jednotlivými průchody probíhá mezioperační žíhání v ochranné atmosféře pro odstranění vnitřního pnutí. Finální kalibrace zajišťuje toleranci tloušťky ±0,005 milimetru.

Vysekávání střížků využívá progresivní nástroje s tvrdokovovými břity. Hydraulické lisy o síle až 200 tun vytváří 600 střížků za minutu. Každý střížek prochází optickou kontrolou průměru, rentgenovým vážením a detektorem kovů pro vyloučení cizích inkluzí. Vadné kusy se automaticky vyřazují a vrací do přetavení.

Povrchová úprava střížků zahrnuje moření v kyselinách pro odstranění oxidů, elektrochemické leštění pro zrcadlový lesk u proof kvality, pasivaci pro zvýšení korozní odolnosti. Některé střížky procházejí předražbou reliéfního okraje nebo nanášením ochranných vrstev. Balení v inertní atmosféře zabraňuje oxidaci před ražbou.

Zajímavosti

• Nejdražší střížek světa - zlatý blank pro americký Double Eagle 1933 - se prodal za 1,5 milionu dolarů ještě před vyražením.
• Sovětský svaz vyráběl střížky z nerezové oceli získané roztavením německých tanků po druhé světové válce.
• Japonská mincovna používá střížky vyřezané laserem do tvaru sakurového květu pro pamětní 100jenové mince.
• Největší střížek vyrobila Perth Mint - 1012 kilogramů zlata pro minci s nominální hodnotou 1 milion dolarů.
• Středověcí padělatelé vyráběli falešné střížky z pocínované mědi, které po vyražení vypadaly jako stříbrné.
• NASA používá střížky ze slitiny zlata a india pro výrobu speciálních těsnění odolných kosmickému záření.