Střížek

Střížek je kovový polotovar určený k ražbě mince nebo medaile – nejčastěji malý kotouček (případně dříve i čtvereček) vystřižený či vyseknutý z plechu nebo vyrobený z odlitku. Jeho hmotnost, průměr i složení musí odpovídat mincovnímu standardu, protože přímo určují výslednou kvalitu ražby.

Historie

Střížek je jedním ze základních pojmů mincovní techniky: bez připraveného kusu kovu stejné velikosti a jakosti nelze vyrábět jednotné mince. V nejstarších obdobích mincovnictví se střížky připravovaly relativně jednoduchými postupy a jejich pravidelnost byla omezená možnostmi řemesla. U drobných raně středověkých ražeb se často setkáváme s tím, že střížky nejsou dokonale kulaté a kolísají hmotností. Přesto už tehdy platilo, že mincovna musela kov nejprve rozdělit do přibližně stejně velkých „porcí“, aby se dalo zajistit alespoň základní dodržení váhy a aby byl oběh důvěryhodný.

Ve středověku se v některých obdobích střížky zhotovovaly stříháním z plechu. Z pruhu či plátu kovu se vystřihovaly menší kusy, které mohly být zpočátku i hranaté. Následně se upravovaly do kulata, aby lépe seděly mezi razidla a výsledná mince měla pravidelnější tvar. Takové postupy jsou popisovány zejména u ražeb větších stříbrných nominálů, kde se pracovalo s tenčím plechem a kde bylo důležité minimalizovat odpad. Při stříhání vznikaly i malé zbytky kovu (odstřižky), které se nevyhazovaly, ale vracely do tavení a znovu se využívaly pro další výrobu.

S rozvojem mincovnictví ve vrcholném a pozdním středověku se příprava střížků zpřesňovala. Důležitá byla nejen hmotnost, ale i čistota kovu a jeho zpracování: střížky se vyrovnávaly, upravovaly na okraji a často také žíhaly (zahřívaly), aby kov změkl a při ražbě se dobře vyplnil do reliéfu. U větších mincí a u reliéfně náročných ražeb se mohlo žíhání provádět těsně před ražbou, protože tvrdší kov by se hůře „roztekl“ do nejjemnějších detailů razidel.

V novověku se se zaváděním strojní ražby změnil i způsob přípravy střížků. Stříhání nůžkami postupně nahradilo vysekávání pomocí průbojníků a později moderní lisovací technologie. Ty umožnily hromadnou výrobu téměř identických kotoučků s minimálními rozdíly v rozměru. Zároveň se zpřísnila kontrola: nevyhovující střížky (například prasklé, znečištěné nebo mimo toleranci) se vyřazovaly a znovu roztavily. Moderní mincovny navíc u oběživa často používají střížky z vícevrstvých materiálů nebo s povrchovou úpravou (pokovení), aby mince lépe odolávaly korozi a opotřebení.

Výroba, úpravy a vliv na kvalitu mince

Střížek musí splnit několik parametrů: správnou hmotnost, průměr, tloušťku a složení slitiny. Stejně důležitý je stav povrchu a hrany. Pokud je střížek nerovný, má otřepy, praskliny nebo nečistoty, projeví se to na výsledné minci: detail může být nedoražený, povrch může mít mapy, rýhy nebo drobné vady. Proto se střížky před ražbou často čistí a žíhají a u kvalitnějších sběratelských ražeb se provádí i pečlivé leštění a individuální kontrola.

Součástí přípravy bývá také úprava hrany. U mnoha mincí se před vlastní ražbou vytváří zvýšený okraj (tzv. lem), který pomáhá chránit reliéf a zlepšuje vzhled. U některých nominálů se řeší i budoucí podoba hrany – například vroubkování nebo nápis – což může probíhat samostatnou operací nebo v rámci technologického postupu mincovny. V moderní praxi se střížek stává „nosičem“ nejen kovu, ale i technických vlastností důležitých pro automaty a třídicí stroje, například elektrické vodivosti či magnetické odezvy.

Z numismatického hlediska je střížek důležitý i pro rozpoznávání chyb ražby. Řada vad nevzniká až v okamžiku úderu razidel, ale už při výrobě střížků – typicky při nedokonalém vyseknutí, při prasklině, při nevyrovnané tloušťce nebo u vícevrstvých materiálů při poruše spojení vrstev. Proto pojem střížek patří k základní výbavě každého, kdo chce rozumět tomu, proč mince vypadá tak, jak vypadá.