Bancozettel

Bancozettel, česky bankocetle, byly papírové peníze vídeňské Wiener Stadtbank vydávané od roku 1762. Zpočátku usnadňovaly velké platby v habsburské monarchii, za napoleonských válek však jejich nadměrné emise vyvolaly inflaci. Při státním bankrotu roku 1811 byly znehodnoceny v poměru pět ku jedné.

Historie

Bancozettel vznikly jako odpověď na finanční potřeby habsburské monarchie po sedmileté válce. Stát měl vysoké dluhy a kovové mince byly pro velké převody těžkopádné. Vídeňská městská banka Wiener Stadtbank vydala roku 1762 první bankovní cedule v pevných nominálních hodnotách. Formálně šlo o závazky banky přijímané při platbách státu, které měly důvěru spojit s možností výměny a daňovým použitím.

První emise zahrnovaly vyšší částky a obracely se především v obchodě, správě a mezi majetnějšími vrstvami. Papír nezískal hodnotu vlastním materiálem, nýbrž důvěrou ve vydavatele a pravidly přijímání. Vláda postupně rozšiřovala použití bankocetlí a vydávala nižší nominály. Tím se dostávaly do každodennějšího oběhu a stávaly se skutečnou součástí měnového systému vedle stříbrných a měděných mincí.

Za vlády Marie Terezie a Josefa II. zůstával objem emisí v poměru k pozdějšímu období omezený. Zásadní změnu přinesly války s revoluční a napoleonskou Francií. Vojenské výdaje prudce rostly, příjmy nestačily a stát financoval schodek tiskem dalších papírových peněz. Směnitelnost byla omezována a tržní hodnota bankocetlí vůči stříbru klesala. Ceny vyjadřované v papíru rostly a různé druhy peněz se přestaly přijímat jako plně rovnocenné.

Obyvatelé vnímali rozdíl mezi konvenční mincí a papírovým kurzem. Smlouvy, mzdy a ceny proto musely uvádět, v jakém druhu měny se mají plnit. Padělání se stalo vážným problémem a vydavatel měnil grafickou podobu i ochranné prvky. Přesto hlavní potíž nespočívala v jednotlivých padělcích, ale v rozsahu státní emise, která převyšovala schopnost systému udržet původní hodnotu.

Finanční krize vyvrcholila patentem z 20. února 1811. Stát oznámil snížení hodnoty bankocetlí na jednu pětinu a jejich výměnu za nové poukázky označované jako vídeňská měna nebo Einlösungsscheine. Opatření znamenalo státní bankrot a postihlo držitele hotovosti, věřitele i příjemce pevných platů. Ani nový systém nebyl dlouhodobě stabilní, protože pokračující válka přinesla další emise a cenové napětí.

Po skončení napoleonských válek měla obnovu měnové důvěry podpořit Rakouská národní banka založená roku 1816. Bankocetle se postupně staly historickým dokladem přechodu od kovové měny k moderním bankovkám a zároveň varováním před financováním rozpočtu nekontrolovanou emisí. Jejich příběh ukazuje, že papírové peníze mohou fungovat pouze tehdy, když veřejnost věří vydavateli, pravidlům oběhu a omezení množství.

Znehodnocení nepostihovalo všechny stejně. Dlužník mohl splatit starší závazek penězi s nižší kupní silou, zatímco věřitel a příjemce pevného platu ztráceli. Lidé hledali jistotu ve stříbrných mincích, zboží nebo zahraničních platidlech a rozdíl mezi nominální a tržní hodnotou pronikal do cen. Měnová krize tak ovlivňovala každodenní smlouvy, zásobování i sociální vztahy, nikoli jen účetnictví dvora.

V českých zemích obíhaly bankocetle jako součást společné měny monarchie. Úřední patenty a dobový tisk vysvětlovaly přepočty, přijímání i tresty za padělání. Jazykové prostředí přineslo české označení bankocetle, které se používá v množném čísle i pro jednotlivé kusy. Při studiu cen je vždy nutné zjistit, zda pramen uvádí hodnotu v kovové konvenční měně, v bankocetlích nebo v pozdější vídeňské měně.

Nominály, tisk a rozpoznávání bankocetlí

Bankocetle byly tištěny na ručním papíru a nesly nominální hodnotu, úřední text, podpisy nebo jejich tištěné podoby, číslování a výtvarný rámec. Jednotlivé emise se liší jazykem, rozměrem i ochrannými prvky. V raném období převládaly vyšší hodnoty, později se rozsah nominálů rozšířil. Přesná identifikace proto vyžaduje rok emise a katalogové určení, nikoli jen přečtené číslo.

Papír byl citlivý na vlhkost, skládání a časté předávání. Dochované kusy mohou mít dobové opravy, podpisy, razítka nebo stopy zrušení. Tyto znaky ovlivňují sběratelskou hodnotu, ale současně vypovídají o skutečném používání. Chemické bělení, podlepení a dokreslení chybějících částí mohou vzhled zlepšit a přitom snížit historickou věrohodnost předmětu.

Padělky vznikaly už v době oběhu a později také pro sběratelský trh. Kontroluje se struktura papíru, způsob tisku, barva, číslování a soulad detailů s doloženou emisí. Moderní faksimile někdy vypadají ostřeji než originál nebo používají papír s nevhodným vláknem. Výraz Bancozettel je německé dobové označení; v české literatuře se běžně používá podoba bankocetle. Oba názvy je vhodné spojovat s konkrétní měnovou etapou let 1762–1811.

Sériové číslo a podpis mohou být ručně doplněné, natištěné nebo kombinované podle emise. Prázdné místo či nestejný rukopis proto nelze hodnotit bez srovnávacího kusu. Pozor se věnuje také vodoznaku a tomu, zda odpovídá poloze v archu. U vzácnější bankocetle je vhodné zaznamenat všechny opravy a nepoužívat lepicí pásku ani laminaci, protože nevratně mění papír a mohou zakrýt znaky důležité pro určení.