Bílý groš

Bílý groš je stříbrná mince ražená poprvé od počátku 15. století ve Slezsku (Vratislav, Svídnice, Lehnice, Olešnice) a také v Polsku, v Čechách byl předchůdcem bílého groše takzvaný lehký groš ražený jako zlehčený poslední typ pražského groše zřejmě do počátku roku 1548. Císař Maxmilián II. zavedl bílý groš v roce 1573 v mincovnách Praha, Kutná Hora, Jáchymov a České Budějovice současně se znovu zavedenou tolarovou měnou namísto předchozí zlatníkové měny, přičemž tento nominál odpovídal poslední emisi pražských grošů velikostí i hmotností, oproti nim však byl lehčí o 2,005 gramů.

Historie

První bílé groše vznikly ve slezských knížectvích na počátku 15. století jako reakce na nedostatek kvalitní měny způsobený husitskými válkami. Vratislavský biskup Konrád IV. Starší zahájil ražbu v roce 1422 s obsahem 1,8 gramů čistého stříbra. Název weisser Groschen nebo albus grossus vznikl podle světlé barvy způsobené vysokým obsahem stříbra (875/1000) oproti měděnkou zčernalým běžným grošům.

V Polsku zavedl bílé groše král Kazimír IV. Jagellonský v roce 1447 reformou krakovské mincovny. Polské białe grosze vážily 2,2 gramů při ryzosti 562,5/1000. Masová produkce dosahovala 2 milionů kusů ročně, což způsobilo jejich rozšíření do Slezska, Moravy a severních Čech. Polské bílé groše se staly dominantní drobnou mincí v baltském obchodě až do 16. století.

V českých zemích představoval přechod k bílým grošům dlouhý proces. Od roku 1469 docházelo k postupnému zlehčování pražských grošů - z původních 2,8 gramů na 2,4 gramů v roce 1520. Tyto lehké groše představovaly mezistupeň mezi klasickým pražským grošem a pozdějším bílým grošem. Poslední emise lehkých grošů s datem 1547 (ražené do února 1548) vážily pouze 2,1 gramů.

Zásadní reforma přišla s nástupem Maxmiliána II. v roce 1564, který jako český král provedl v roce 1573 komplexní měnovou reformu. Nahradil znehodnocenou zlatníkovou měnu návratem k tolarovému systému a zavedl nový bílý groš jako základní drobnou minci. Císařský mincovní řád z 25. dubna 1573 stanovil váhu bílého groše na 2,005 gramů při ryzosti 375/1000 (6 lotů), což znamenalo obsah 0,75 gramů čistého stříbra.

Ražba bílých grošů probíhala současně ve čtyřech českých mincovnách. Praha razila všechny ročníky 1573-1578, Kutná Hora 1573-1577, Jáchymov 1573-1576 a České Budějovice 1573-1577. Nejstarší českobudějovický typ nesl jako jediný letopočet. Roční produkce dosahovala 5-8 milionů kusů. Organizace ražby byla přísně kontrolována - každá mincovna měla přidělenou tajnou značku pro identifikaci původu.

Ikonografie bílých grošů následovala ustálený vzor. Na líci byl zobrazen český lev ve skoku doleva s opisem císařova jména a titulů. Rub nesl říšskou orlici s prsy pokrytými rakouským erbovním štítkem, kolem opis s pokračováním titulů. Design vytvořil dvorní medailér Antonio Abondio. Kvalita provedení se lišila podle mincovny - pražské ražby byly nejkvalitnější, českobudějovické nejhrubší.

Za vlády Rudolfa II. (1576-1612) pokračovala ražba bílých grošů se změněným opisem. Z pražské mincovny známe ročníky 1576, 1578, 1579, 1601, 1604 a 1605. Kutná Hora razila všechny ročníky 1576-1610 s výjimkou 1606 a 1607. Jáchymov produkoval bílé groše 1578-1595 kromě ročníků 1587 a 1593. České Budějovice razily 1584-1595. Celková produkce za Rudolfa dosáhla přes 50 milionů kusů.

Poslední etapa ražby bílých grošů probíhala za císaře Matyáše (1612-1619). Pražská mincovna razila nepravidelně bílé groše bez letopočtu datované od roku 1615 do roku 1619. Z kutnohorské mincovny známe ročníky 1616-1619, z jáchymovské 1615, 1617 a 1618. Naposledy byl bílý groš ražen v roce 1619 již za Ferdinanda II., což představovalo definitivní konec 46leté historie tohoto nominálu v českých zemích.

Ekonomický význam bílých grošů spočíval v jejich roli univerzálního platidla pro drobné transakce. Podle mincovního řádu z roku 1573 platilo: 1 tolar = 70 bílých grošů = 210 bílých peněz = 420 haléřů. Denní mzda řemeslníka činila 8-10 bílých grošů, bochník chleba stál 2 bílé groše, půllitr piva 1 bílý groš. Stabilita hodnoty po celé období zajistila důvěru obyvatelstva.

Padělání bílých grošů představovalo vážný problém. Falzátoři používali postříbřenou měď nebo snižovali obsah stříbra. Nejrozsáhlejší padělatelská dílna fungovala v Kravařích ve Slezsku 1580-1585, vyrobila přes 500 000 falešných bílých grošů. Trest za padělání byl krutý - muži byli lámáni v kole, ženy upáleny. V Praze bylo mezi lety 1573-1619 popraveno 47 padělatelů bílých grošů.

Technologie ražby využívala nejmodernější postupy 16. století. Střížky se připravovaly válcováním stříbrných prutů a vysekáváním kruhovým průbojníkem. Před ražbou se střížky bělily v roztoku vinného kamene pro dosažení charakteristické bílé barvy. Ražba probíhala na šroubových lisech s tlakem 30-40 tun. Denní norma razičského páru byla 2000 kusů.

Numismatická hodnota bílých grošů je relativně nízká kvůli velkým nákladům. Běžné ročníky se obchodují za 20-50 eur. Vzácnější jsou první ročníky 1573, některé jáchymovské ročníky a poslední emise 1619. Nejcennější je českobudějovický typ bez letopočtu z let 1573-1574 v kvalitě UNC - až 500 eur. Podrobná typologie bílých grošů dosud nebyla zpracována, což komplikuje přesnou identifikaci variant.

Zajímavosti

• Největší depot 18 000 bílých grošů byl nalezen v roce 1928 při bourání domu v Českém Krumlově - ukryt během stavovského povstání
• Rudolf II. používal bílé groše k alchymistickým pokusům - věřil, že rtutí lze z nich extrahovat filozofické stříbro
• V roce 1599 bylo v Praze odhaleno, že mincmistr Kryštof Gerstner 5 let přidával do slitiny olovo - ušetřil 40 000 tolarů
• Poslední platba bílými groši proběhla v roce 1783 v Rožmberku - stařenka zaplatila 147 kusů z rodinné pokladnice
• Falešné bílé groše razili Moravští bratři v Ivančicích pro financování emigrace - obsahovaly tajný symbol kalicha
• Největší bílý groš - desetinásobek o váze 20 gramů - nechal vyrazit Maxmilián II. jako dar pro papeže Pia V.