Bílý groš

Bílý groš je stříbrná mince, která se v českých zemích razila od roku 1573 jako drobnější nominál související s obnovou tolarové měny. Začal ji razit císař Maxmilián II. a v ražbě pokračovali i jeho nástupci; mince sloužila pro běžný oběh a navazovala velikostí na pozdní pražské groše, byla však lehčí.

Historie

Bílý groš se jako typ stříbrné mince objevuje ve střední Evropě už dříve – od počátku 15. století je doložen ve Slezsku (například v okruhu Vratislavi, Svídnice, Lehnice či Olešnice) a také v Polsku. V českých zemích ale získal vlastní význam až v 16. století. Bezprostředním „předstupněm“ byl tzv. lehký groš, ražený jako odlehčený poslední typ pražského groše zřejmě do počátku roku 1548 (s letopočtem 1547). Tím se uzavírala starší grošová tradice a zároveň se hledala cesta k nové, přehlednější soustavě nominálů.

Za klíčový okamžik se považuje rok 1573, kdy byl v českých mincovnách znovu zaveden tolarový systém a současně s ním byl císařem Maxmiliánem II. (1564–1576) zaveden i bílý groš jako drobnější nominál. Šlo o dobu, kdy se měnové uspořádání snažilo sladit potřeby dálkového obchodu (kde dominovaly větší stříbrné mince) s každodenním platebním stykem, který potřeboval především drobnější a praktické hodnoty. Bílý groš na jednu stranu navazoval na starší grošovou tradici, na druhou stranu už byl součástí novější tolarové logiky.

Ražba probíhala v několika důležitých mincovnách: Praha, Kutná Hora, Jáchymov a České Budějovice. Zajímavé je, že ve vratislavské mincovně se tento nominál nerazil, i když se v obecnější historii bílý groš se Slezskem často spojuje. Bílý groš v českých zemích byl koncipován tak, aby velikostí a celkovým dojmem odpovídal posledním emisím pražských grošů, byl však lehčí – uvádí se hmotnost kolem 2,005 g. V dobových přepočtech se dělil na 2 malé groše a 7 bílých peněz, což ukazuje jeho místo mezi drobnými stříbrnými hodnotami.

Na minci se promítla i habsburská státní symbolika. Na líci se objevoval český lev s opisem císařova jména, na rubu pak říšský orel s prsním štítkem a dalšími tituly v opisu. Právě kombinace zemského znaku a říšského symbolu je pro mincovnictví této doby typická: mince měla být současně „česká“ i „císařská“, tedy srozumitelná domácímu trhu a zároveň zakotvená v širším politickém rámci.

Za Maxmiliána II. byly bílé groše většinou datované (s výjimkou nejstaršího typu z českobudějovické mincovny, který se objevuje bez letopočtu). Pražská mincovna razila ročníky 1573–1578, kutnohorská 1573–1577, jáchymovská 1573–1576 a českobudějovická 1573–1577. Po Maxmiliánovi v ražbě pokračoval Rudolf II. (1576–1612), ale rozložení ročníků už bylo méně souvislé: z Prahy jsou uváděny jen vybrané ročníky (například 1578, 1579, 1601, 1604 a 1605), zatímco Kutná Hora razila bílé groše v dlouhé řadě let 1576–1610 s několika výjimkami. Jáchymov je spojen s ročníky 1578–1595 (s vynecháním některých let) a České Budějovice razily zejména v letech 1584–1595, přičemž nejstarší typ je opět bez letopočtu.

Posledním císařem, který tento nominál razil, byl Matyáš (1612–1619). V Praze se nejprve objevily bílé groše bez letopočtu, které se kladou do let 1615–1619. Z Kutné Hory jsou známy ročníky 1616–1619, z Jáchymova 1615, 1617 a 1618. Naposledy byl bílý groš ražen roku 1619. Přestože jde o nominál s poměrně bohatým výskytem, podrobná typologie není dodnes vnímána jako jednoznačně uzavřená, což dává sběratelům prostor pro specializaci a porovnávání variant podle mincoven, ročníků a detailů provedení.

Parametry, vzhled a sběratelské určení

Bílý groš je pro sběratele přitažlivý zejména tím, že stojí na rozhraní dvou světů: navazuje na tradici pražského groše, ale patří už do období tolarové měny. Hmotnost kolem 2,005 g a dělení na menší jednotky (malé groše a bílé peníze) z něj dělají minci určenou pro běžný platební styk. Zároveň však nese výraznou státní symboliku – český lev na líci a říšský orel na rubu – což pomáhá rychlému rozpoznání typu.

Při určování konkrétní mince rozhoduje především mincovna a ročník. U části emisí je důležité si všimnout i toho, zda je mince datovaná, protože existují typy bez letopočtu (zejména u některých ražeb Českých Budějovic a později i Prahy za Matyáše). Dále se vyplatí sledovat styl opisů, tvar písmen a drobné rozdíly v kresbě lva či orla, protože ty mohou napovědět k variantě razidla.

Z hlediska zachovalosti se hodnotí ostrost reliéfu, čitelnost opisů a stav povrchu. U stříbrných mincí z 16. a počátku 17. století je běžná přirozená patina; nešetrné čištění může snížit sběratelskou hodnotu, i když mince na první pohled „zesvětlí“. Pokud chcete sbírat bílé groše systematicky, nabízí se několik cest: sestavit řadu podle mincoven, podle panovníků, nebo se zaměřit na ročníkové mezery a typy bez letopočtu, které bývají pro sběratelské třídění nejzajímavější.