Lichvář

Lichvář je osoba poskytující půjčky za nepřiměřeně vysoké úroky, která hrála kontroverzní, ale ekonomicky důležitou roli ve vývoji středověkého a novověkého finančního systému. Lichváři byli často jediným zdrojem úvěru pro chudé vrstvy a paradoxně položili základy moderního bankovnictví, přestože jejich činnost byla církví i státem opakovaně zakazována.

Historie

Lichvář jako profese existoval již ve starověkých civilizacích, kde plnil důležitou ekonomickou funkci poskytování úvěru v společnostech bez rozvinutého bankovního systému. V Mezopotámii kolem roku 2000 před naším letopočtem Chammurapiho zákoník reguloval maximální úrokovou sazbu na 33 procent ročně pro půjčky v obilí a 20 procent pro půjčky ve stříbře. Starověcí lichváři v Babylonu působili v chrámech i na tržištích, poskytovali úvěry obchodníkům na karavany a zemědělcům na osivo. Archeologické nálezy hliněných tabulek dokumentují tisíce úvěrových smluv s úroky často přesahujícími zákonné limity. V antickém Řecku a Římě byla lichva běžnou praxí - slavný filozof Aristoteles ji odsuzoval jako nemorální, ale římští equites budovali své jmění na půjčkách provinciím za úroky až 48 procent ročně.

Středověké křesťanství považovalo lichvu za smrtelný hřích na základě biblických textů a učení církevních otců. Třetí lateránský koncil v roce 1179 exkomunikoval křesťany provozující lichvu a odepřel jim křesťanský pohřeb. Paradoxně tento zákaz vytvořil monopol pro židy, kteří nebyli vázáni církevním právem a mohli půjčovat křesťanům na úrok. Židovští lichváři se stali nezbytnou součástí středověké ekonomiky, financovali panovníky, šlechtu i města. Aaron z Lincolnu ve 12. století v Anglii byl nejbohatším člověkem po králi, financoval stavbu devíti cisterciáckých klášterů a desítek hradů. Jeho majetek po smrti v roce 1186 zabavila koruna a zřídila speciální Exchequer of Aaron pro správu jeho pohledávek v hodnotě 15 000 liber stříbra.

Italské městské státy vyvinuly sofistikované metody obcházení zákazu lichvy. Florentští a sienští bankéři maskovali úrok jako kurzovní rozdíl, provizi nebo dar. Rodina Mediciů oficiálně nepůjčovala na úrok, ale účtovala si 10 až 15 procent jako discrezione - dobrovolný příspěvek dlužníka. Lombardští lichváři rozšířili své aktivity po celé Evropě - v Londýně vznikla Lombard Street jako centrum finančnictví, v Praze působili vlašští lichváři na Vlašském dvoře. Církev postupně zmírňovala zákaz lichvy rozlišením mezi lichvou a legitimním úrokem. Teolog Tomáš Akvinský připustil úrok jako kompenzaci za ušlý zisk nebo riziko. Do 15. století se etabloval systém Montes pietatis - veřejných zastaváren poskytujících půjčky chudým za mírný úrok 5 až 6 procent ročně.

V Čechách byla lichva rozšířeným jevem již od přemyslovské doby. Přemysl Otakar II. využíval služeb židovských lichvářů k financování svých válek, ale současně reguloval maximální úrok na 173 procent ročně pro týdenní půjčky. Kutnohorští patriciové ve 14. století provozovali lichvu pod záminkou směnárenství, půjčovali havířům na budoucí těžbu stříbra za úroky 100 až 200 procent. Karel IV. vydal v roce 1356 zlatou bulu povolující židům lichvu s maximálním úrokem 43 procent ročně. Husitské války přinesly rozkvět válečné lichvy - kondotiéři půjčovali městům na obranu za astronomické úroky. Jan Roháč z Dubé půjčil Praze 10 000 kop grošů za úrok 60 procent a zástavu královských měst.

Reformace 16. století přinesla změnu pohledu na úrok. Martin Luther sice odsuzoval lichvu, ale Jan Kalvín rozlišoval mezi produktivním úvěrem na podnikání a lichvářskou půjčkou na spotřebu. Protestantské země postupně legalizovaly úrok - Anglie v roce 1571 stanovila maximální sazbu 10 procent, Nizozemí 1596 povolilo 12 procent. V habsburské monarchii Ferdinand I. reguloval lichvu patentem z roku 1543 stanovujícím maximální úrok 10 procent pro křesťany a 15 procent pro židy. Třicetiletá válka vedla k rozkvětu válečné lichvy - Albrecht z Valdštejna půjčoval císaři miliony zlatých za úroky a zástavy konfiskovaných statků. Po vestfálském míru vznikaly první regulované banky nahrazující tradiční lichváře.

Osvícenství přineslo další liberalizaci úvěru. Marie Terezie snížila maximální úrok na 6 procent a Josef II. v roce 1787 zrušil všechna omezení úrokové míry. Průmyslová revoluce 19. století vytvořila masovou poptávku po úvěru. Drobní lichváři půjčovali dělníkům do výplaty za úroky 20 až 50 procent měsíčně. V českých zemích působili venkovští lichváři zvaní krvesajové, kteří půjčovali sedlákům na úrodu. František Palacký odhadoval, že v roce 1840 bylo v Čechách zadluženo 80 procent selských usedlostí u lichvářů. Záložny a kampeličky postupně vytlačovaly lichváře, ale ti přežívali na okraji společnosti. Komunistický režim lichvu kriminalizoval, ale černý trh s půjčkami existoval i za socialismu. Po roce 1989 se lichva vrátila v podobě nebankovních půjček s úroky přesahujícími 100 procent ročně.

Ekonomická funkce a metody lichvářů

Lichváři plnili v předmoderní ekonomice důležitou funkci poskytování úvěru skupinám bez přístupu k oficiálnímu finančnictví. Jejich klientelu tvořili drobní obchodníci, řemeslníci, rolníci a chudina potřebující překlenovací půjčky. Lichváři znali místní poměry, mohli rychle posoudit úvěruschopnost a vymáhat dluhy mimo oficiální právní systém. Typické metody zahrnovaly půjčky na směnku s předem odečteným úrokem, zástavní půjčky na movitosti, půjčky na budoucí úrodu nebo mzdu. Úrokové sazby se pohybovaly od 20 procent ročně pro zajištěné půjčky až po 1000 procent ročně pro nezajištěné týdenní půjčky. Lichváři používali různé techniky maskování skutečného úroku - falešné kupní smlouvy, fiktivní společenství, zpětný prodej se slevou.

Vymáhání dluhů bylo klíčovou součástí lichvářského businessu. Metody sahaly od právního vymáhání přes sociální tlak až po fyzické násilí. Středověcí lichváři využívali církevní klatbu, zajištění rukojmích, obsazení dlužníkova domu. Novověcí lichváři spolupracovali s exekutory, skupovali pohledávky za zlomek hodnoty a vymáhali plnou částku. Moderní lichváři používají psychologický nátlak, vyhrožování, v extrémních případech fyzické násilí. Paradoxem lichvy je, že vysoké úroky často vedou k defaultu dlužníka, proto úspěšní lichváři balancují mezi maximalizací zisku a udržením dlužníka schopného splácet. Ekonomické studie ukazují, že v komunitách bez přístupu k bankám může regulovaná mikropůjčka s úrokem 30 až 50 procent ročně být společensky přínosná alternativou k nelegální lichvě.

Zajímavosti

• Benátský lichvář Shylock ze Shakespearovy hry požadoval libru masa jako zástavu, což bylo inspirováno skutečnými případy ze středověku
• Největší lichvářský skandál způsobila rodina Fuggerů půjčkou 850 000 zlatých Karlovi V. na císařskou korunu za úrok 54 procent
• V Japonsku yakuza kontroluje lichvu s úroky 10 procent za 10 dní, což činí efektivní roční úrok přes 3000 procent
• České přísloví kdo rychle dává, dvakrát dává původně varovalo před lichváři nabízejícími okamžité půjčky