Mincmistr

Mincmistr byl (pokud se nebudeme bavit o nejlepším numismatickém e-shopu :-) ) vrcholný úředník zodpovědný za provoz mincovny, kvalitu ražených mincí a dodržování mincovních řádů. Tato funkce existovala od středověku až do moderní doby a představovala jednu z nejprestižnějších pozic ve státní správě s přímou odpovědností panovníkovi za mincovní regál.

Historie

Funkce mincmistra se v českých zemích objevuje již za vlády Boleslava I. v 10. století, kdy vznikaly první stálé mincovny v Praze a později v Kouřimi. Tehdy se tito úředníci nazývali "monetarii" a kromě řízení výroby mincí odpovídali také za výběr mincovních poplatků. První jménem známý český mincmistr byl Jaroš, který působil za Břetislava I. kolem roku 1040. Jeho jméno se dochovalo na denárech s nápisem IAROS ME FECIT (Jaroš mě vytvořil).

Ve 13. století za posledních Přemyslovců získala funkce mincmistra jasné právní vymezení. Přemysl Otakar II. ustanovil v roce 1260 mincmistrem pražské mincovny Eberharda z Erfurtu, který zavedl nové technologie ražby podle říšských vzorů. Mincmistr měl právo na určité procento z vyražených mincí, což z této funkce činilo velmi lukrativní postavení. Za Václava II. působil slavný mincmistr Petr Vlach, který řídil ražbu pražských grošů od roku 1300. Jeho organizační schopnosti umožnily masovou produkci této nové mince, která se stala základem českého měnového systému.

Kutnohorská mincovna, založená kolem roku 1290, vytvořila vlastní tradici mincmistrů. Italští odborníci, kteří sem byli povoláni Václavem II., přinesli pokročilé znalosti o zpracování stříbra a organizaci mincovní výroby. Mincmistr Jindřich z Rožmberka, působící za Jana Lucemburského, zavedl v Kutné Hoře přísný systém kontroly, který zahrnoval pravidelné zkoušky ryzosti a váhy. Jeho mincovní značka - gotické písmeno H - se objevuje na groších z let 1318 až 1327.

Za vlády Karla IV. dosáhla funkce mincmistra vrcholu své prestiže. Císař jmenoval v roce 1348 nejvyšším mincmistrem Českého království Mikuláše z Lučan, který měl dozor nad všemi mincovnami v zemi. Zavedl jednotný systém účetnictví a pravidelné inspekce. Mincmistři museli skládat přísahu přímo do rukou panovníka a ručili svým majetkem za kvalitu mincí. Václav IV. rozšířil pravomoci mincmistrů o soudní pravomoc ve sporech týkajících se padělání mincí.

Husitské války přinesly chaos do mincovnictví. Mnoho měst si zřizovalo vlastní mincovny s vlastními mincmistry, což vedlo ke zhoršení kvality mincí. Zikmund Lucemburský se pokusil situaci stabilizovat jmenováním zkušeného mincmistra Menharta z Hradce, který působil v letech 1436 až 1440. Ten zavedl přísné tresty za porušování mincovních řádů, včetně trestu smrti za záměrné snižování ryzosti.

V době jagellonské nastala stabilizace. Vladislav II. Jagellonský jmenoval v roce 1490 mincmistrem Jana Krocína z Drahonic, který provedl důležitou reformu. Zavedl povinné značení všech ražeb mincmistrovskou značkou, což umožňovalo dohledat odpovědnost za nekvalitní mince. Jeho syn Burian Krocín pokračoval v otcových šlépějích a stal se nejvyšším mincmistrem za Ludvíka Jagellonského.

Nástup Habsburků znamenal centralizaci mincovnictví. Ferdinand I. jmenoval v roce 1527 nejvyšším mincmistrem Království českého Bernarda Beheima z Norimberku, který přinesl německé mincovní technologie. Zavedl přesné technické výkresy razidel a písemnou dokumentaci všech procesů. Jeho nástupce Kryštof Gerstner z Gerstenberku vybudoval v letech 1540 až 1560 moderní mincovnu v Jáchymově, která se stala vzorem pro celou Evropu.

Období Rudolfa II. představovalo zlatou éru českých mincmistrů. Lazar Ercker von Schreckenfels, působící v letech 1568 až 1594, byl nejen mincmistrem, ale také významným metalurgem a autorem odborných spisů. Jeho kniha o zkoušení rud a kovů se stala standardní příručkou po celé Evropě. Mincmistr Benedikt Huebmer vytvořil v pražské mincovně umělecké ražby, které patří k vrcholům renesančního medailérství.

Třicetiletá válka přinesla dramatické změny. Kiprové období v letech 1619 až 1623 zdiskreditovalo funkci mincmistra. Albrecht z Valdštejna jmenoval své vlastní mincmistry, kteří vědomě snižovali kvalitu mincí. Hans de Witte a Jakob Bassevi, mincmistři konsorcia, které pronajalo mincovní regál, způsobili svou činností hospodářskou katastrofu. Po bitvě na Bílé hoře Ferdinand II. provedl očistu mezi mincmistry a mnoho z nich bylo popraveno nebo uvězněno.

Barokní období přineslo profesionalizaci funkce. Leopold I. ustanovil v roce 1659 kolegium mincmistrů, které mělo dohlížet na jednotnost ražby v celé monarchii. Mincmistr František Karel Krayssel z Qualtenbergu, působící v Praze v letech 1680 až 1710, zavedl vědecké metody kontroly kvality včetně chemických rozborů. Jeho syn Jan Josef pokračoval v reformách a vybudoval v Praze jednu z nejmodernějších mincoven své doby.

Za vlády Marie Terezie došlo k zásadní reorganizaci. Císařovna ustanovila v roce 1748 dvorskou mincovní a báňskou komoru, které byli všichni mincmistři podřízeni. František Xaver Richter, hlavní mincmistr v letech 1750 až 1770, standardizoval výrobní postupy pro všechny habsburské mincovny. Zavedl povinné vedení přesných protokolů o každé ražbě a pravidelné revize účetnictví.

Osvícenské reformy Josefa II. omezily pravomoci mincmistrů. Stali se spíše technickými úředníky než samostatnými podnikateli. Jan Křtitel Weigl, poslední významný mincmistr staré školy, působil v pražské mincovně do roku 1790. Jeho nástupci již byli státní zaměstnanci s pevným platem bez podílu na zisku z ražby.

Devatenácté století znamenalo konec tradiční funkce mincmistra. S industrializací mincovní výroby se stali spíše technickými řediteli než umělci a podnikateli. Josef Tautenhayn starší, působící ve vídeňské mincovně v letech 1820 až 1860, představoval přechod mezi starým a novým pojetím funkce. Byl zároveň vynikajícím rytcem i schopným manažerem průmyslového podniku.

Pravomoci a odpovědnosti mincmistra

Mincmistr měl rozsáhlé pravomoci, které se v průběhu staletí vyvíjely. Především odpovídal za technickou stránku ražby - kvalitu razidel, správnou váhu a ryzost mincí. Kontroloval práci pregéřů, kteří připravovali střížky, a raziče, kteří vykonávali samotnou ražbu. Vedl přesné účetnictví o množství zpracovaného kovu a vyražených mincí. Každá mince musela projít jeho kontrolou před vydáním do oběhu.

Součástí povinností bylo zajištění dodávek drahých kovů. Mincmistr vyjednával s dodavateli stříbra a zlata, určoval výkupní ceny a organizoval transport kovů do mincovny. Musel znát aktuální ceny kovů na evropských trzích a umět odhadnout kvalitu dodávaného materiálu. Často působil také jako zkušební mistr, který prováděl zkoušky ryzosti pomocí prubířského kamene a zkušebních jehel.

Mincmistr řídil personál mincovny, který mohl čítat desítky až stovky zaměstnanců. Najímal rytce razidel, pregéře, raziče, střihače, brusičce a další specializované řemeslníky. Zodpovídal za jejich výcvik a dodržování pracovní disciplíny. V případě podezření z krádeže nebo podvodu měl právo provádět vyšetřování a ukládat tresty včetně propuštění.

Důležitou součástí práce byla ochrana proti padělání. Mincmistr navrhoval bezpečnostní prvky mincí, střežil razidla a kontroloval, aby se nevyráběly nepovolené ražby. Spolupracoval s městskou stráží při odhalování padělatelů a často svědčil u soudu v procesech s padělateli mincí.

Zajímavosti

• Mincmistři měli právo razit vlastní pamětní medaile a tolary se svým portrétem jako ukázku svého umění
• Některé mincmistrovské značky se staly tak slavnými, že je sběratelé vyhledávají dodnes - například růže Kryštofa Gerstnera
• Mincmistr Benedikt Huebmer byl také alchymistou a Rudolf II. ho pověřil hledáním kamene mudrců
• V Kutné Hoře existovala mincmistrovská zahrada, kde se pěstovaly jedovaté rostliny pro zkoušky pravosti zlata
• Funkce mincmistra byla často dědičná - rod Welserů působil v augsburské mincovně po šest generací