Míšeňský groš

Míšeňský groš byl stříbrná mince zavedená míšenskými vládci v Míšni (Sasko) v první polovině 14. století po vzoru pražského groše, která se rozšířila po střední Evropě v takovém množství, že byla uznána jako běžné platidlo i v Čechách. Tato původně 3,9gramová ražba, postupně degradující na poloviční váhu, dokumentuje ekonomickou expanzi Saska a vytvoření paralelního měnového systému konkurujícího české měně.

Historie

Vznik míšeňského groše přímo souvisí s úspěchem pražského groše Václava II. z roku 1300. Míšeňská markrabata z rodu Wettinů sledovala s obavami, jak česká měna dominuje obchodu ve střední Evropě. Fridrich II. Ukousnutý (1323-1349) se rozhodl vytvořit konkurenční měnu. První míšeňské groše byly vyraženy kolem roku 1338-1340 ve Freibergu, centru saské těžby stříbra.

Technické parametry prvních emisí záměrně napodobovaly pražský groš - váha 3,9 gramů, obsah stříbra kolem 900/1000. Design však byl odlišný - místo české koruny a lva nesl míšeňský groš wettinský štít se lvem a pruhy na aversu, na reverzu kříž s nápisem GROSSVS MARCENSIS nebo GROSSVS MISNENSIS. Kvalita ražby byla zpočátku nižší než u pražských grošů.

Masová expanze míšeňských grošů nastala za markraběte Viléma I. Jednookého (1346-1382). Využil oslabení Čech během vlády Karla IV., který se soustředil na říšskou politiku. Saské stříbrné doly ve Freibergu, Schneebergu a Annabergu produkovaly enormní množství kovu. Míšeňské groše zaplavily nejen Sasko, ale pronikly do Slezska, Braniborska, Durynska a především do Čech.

Postupná degradace kvality začala již v 60. letech 14. století. Váha klesla z původních 3,9 g na 3,5 g, později až na 2,8 g. Obsah stříbra se snížil na 750/1000. Přesto míšeňské groše zůstávaly v oběhu díky nedostatku jiných platidel. České cecily akceptovaly saské groše, ale v nevýhodném kurzu - běžně 3 míšeňské za 1 pražský, ačkoliv oficiální kurz byl 2:1.

Fridrich II. Dobromyslný (1428-1464) razil míšeňské groše ve velkém množství pro financování saských válek. Jeho groše se poznají podle štítu s wettinským lvem a saským kolem. Vilém III. Statečný (1440-1482) a jeho bratr Fridrich II. společně s manželkou Markétou (1457-1463) pokračovali v masové ražbě. Tyto pozdní emise obsahovaly často jen 500/1000 stříbra.

Zásadní moment nastal v roce 1469, kdy Jiří z Poděbrad oficiálně uznal míšeňské groše jako zákonné platidlo v Čechách v poměru 1 pražský groš = 2 míšeňské groše. Toto rozhodnutí legalizovalo faktický stav - saské groše tvořily až 40% oběživa v pohraničních oblastech Čech. Uznání však také umožnilo kontrolu kurzu a omezení spekulací.

Typologie míšeňských grošů rozlišuje tři hlavní varianty podle reversního motivu. Křížové groše (Kreuzgroschen) s jednoduchým křížem byly nejstarší a nejběžnější. Mečové groše (Schwertgroschen) s překříženými meči symbolizovaly kurfiřtskou hodnost. Štítové groše (Schildgroschen) s heraldickými štíty různých saských území představovaly nejpozději typ.

V jihozápadním Německu byly míšeňské groše často kontramarkovány - opatřeny dodatečným razítkem místních autorit. Tyto kontramarky garantovaly hodnotu a umožňovaly lokální cirkulaci. Nejčastější byly kontramarky říšských měst - Augsburg, Norimberk, Ulm. Kontramarkované exempláře jsou dnes numismaticky cennější než běžné ražby.

Konec éry míšeňských grošů přišel s grošovou reformou Alberta Saského (1486) a zavedením nové saské měny. Poslední míšeňské groše byly raženy kolem roku 1500. V Čechách vyšly z oběhu po jagellonských mincovních reformách. Jejich masová cirkulace však trvale ovlivnila měnové poměry střední Evropy a připravila půdu pro pozdější tolarový systém.

Ekonomický význam

Míšeňské groše představovaly první skutečnou měnovou konkurenci pražskému groši. Jejich masové rozšíření dokumentuje vzestup saské ekonomiky založené na těžbě stříbra a dálkovém obchodu. Lipský trh se stal díky míšeňským grošům konkurencí Prahy. Obchodníci preferovali lehčí saské groše pro menší transakce, těžší pražské pro velkoobchod.

Dvojí měnový systém v Čechách (pražské a míšeňské groše) vytvářel prostor pro spekulace. Měníči skupovali podhodnocené míšeňské groše a vyměňovali je v příznivém kurzu. Tento arbitrážní obchod vedl k odlivu kvalitních pražských grošů ze země. Greshamův zákon - špatné peníze vytlačují dobré - se projevil v plné síle.

Degradace míšeňských grošů představuje učebnicový příklad měnové inflace. Snižování váhy a ryzosti přinášelo krátkodobý zisk emitentům, ale dlouhodobě poškozovalo ekonomiku. Cenová hladina v Sasku vzrostla mezi lety 1340-1450 o 300%. Nedůvěra v měnu vedla k návratu k naturální směně v některých oblastech.

Numismatické aspekty

Míšeňské groše patří k nejčastějším nálezům středověkých mincí v Čechách. Depot z Čáslavi (1960) obsahoval přes 3000 míšeňských grošů vedle 1500 pražských. Nález v Soběslavi (1985) zahrnoval 89% míšeňských grošů. Tato proporce dokládá skutečnou strukturu oběživa v 15. století.

Variantnost míšeňských grošů je enormní - katalogy registrují přes 500 typů. Rozdíly v průměru (26-29 mm), váze (2,5-3,9 g), opisech, značkách mincmistrů. Nejcennější jsou rané emise Fridricha II. s plnou váhou. Kontramarkované exempláře dosahují trojnásobku ceny běžných kusů. Falza jsou častá - zejména novodobé turistické napodobeniny.

Zajímavosti

• Název "groš" pochází z latinského "grossus" (tlustý) - míšeňské groše byly ironicky často tenčí než pražské
• Fridrich II. Ukousnutý získal přízvisko podle deformace čelisti - jeho portréty na groších tuto vadu maskovaly
• Husité odmítali přijímat míšeňské groše s křížem jako "kacířské peníze"
• Alchymista Johann Böttger objevil při pokusu vyrobit zlato z míšeňských grošů evropský porcelán (1708)
• Největší depot míšeňských grošů - 12 000 kusů - byl nalezen v roce 1953 při stavbě metra v Drážďanech
• Martin Luther platil za překlad Bible míšeňskými groši - zachovaly se účty s přesnými částkami