Pagament

Pagament byl již jednou zpracovaný drahý kov dodávaný do mincovny k přetavení a nové ražbě, zahrnující stažené mince z oběhu, poškozené exempláře, šperky a další předměty z drahých kovů. Tento systém recyklace kovů představoval důležitý zdroj materiálu pro mincovní výrobu, zejména v obdobích nedostatku vytěženého kovu. Pagament tvořil významnou součást mincovního koloběhu od středověku až do zavedení papírových peněz.

Historie

Systém pagamentu se vyvinul již v antickém Římě, kde bylo běžnou praxí stahovat opotřebované nebo znehodnocené mince a přerazit je na nové nominály. Římské mincovny systematicky shromažďovaly staré republikánské denáry a přetavovaly je na císařské aureí a sestercie. Tento proces umožňoval nejen obnovení oběživa, ale také propagandu prostřednictvím nových motivů na mincích.

Ve středověké Evropě se pagament stal nezbytnou součástí mincovního systému. Během obnovování mincí v českých zemích 11.-13. století byli poddaní povinni odevzdat všechny staré denáry, které pak tvořily pagament pro ražbu nových emisí. Panovník tak získával nejen kov, ale především zisk z ražebného, když vyměňoval staré mince za nové v nevýhodném kurzu.

Významnou roli hrál pagament během grošové reformy Václava II. v roce 1300. Pro ražbu prvních pražských grošů bylo nutné shromáždit obrovské množství stříbra. Kromě produkce kutnohorských dolů tvořily důležitý zdroj právě staré brakteáty a denáry stažené z oběhu. Odhaduje se, že pagament představoval až třetinu kovu použitého pro první emise grošů.

V období husitských válek nabyl pagament mimořádného významu. Když byly přerušeny dodávky stříbra z dolů, staly se zabavené církevní poklady, rekvírované šperky a cizí mince jediným zdrojem kovu pro ražbu. Jan Žižka nařizoval systematické shromažďování všech stříbrných předmětů včetně liturgického náčiní pro potřeby mincoven v Táboře a Hradci Králové.

Za vlády Albrechta z Valdštejna během třicetileté války dosáhl systém pagamentu perverzních rozměrů. Valdštejnovo mincovní konsorcium skupovalo kvalitní staré mince za zlomek jejich hodnoty a přerazovalo je na znehodnocené kiprové mince. Tento organizovaný pagament vedl k jedné z největších měnových katastrof v českých dějinách.

V 18. století zavedla Marie Terezie přísná pravidla pro pagament. Nařízení z roku 1750 stanovilo povinnost mincoven vykupovat staré a poškozené mince za přesně určenou cenu podle obsahu drahého kovu. Současně bylo zakázáno tavit platné mince pro jiné účely než mincovní. Porušení se trestalo konfiskací majetku a vězením.

Významnou kategorii pagamentu tvořily konfiskáty z celnic a hranic. Pašované cizí mince, nelegálně vyvážené domácí ražby a padělky byly pravidelně dodávány do mincoven k přetavení. Například v roce 1780 tvořil tento druh pagamentu přes 20 procent veškerého stříbra zpracovaného v pražské mincovně.

S nástupem papírových peněz v 19. století význam pagamentu postupně klesal. Přesto ještě během první světové války probíhaly masivní rekvizice kovů včetně mincí pro válečné účely. V Rakousku-Uhersku byly vyměňovány zlaté a stříbrné mince za papírové peníze, shromážděný pagament pak sloužil k financování válečných výdajů.

Poslední velká vlna pagamentu proběhla v Československu během měnové reformy 1953, kdy byly staženy všechny staré mince a nahrazeny novými nominály. Několik tisíc tun stříbrných a niklových mincí bylo přetaveno, část kovu byla exportována pro získání deviz.

Druhy pagamentu a jeho zpracování

Pagament se dělil na dvě základní kategorie. Pagament mincovní (peněžní) zahrnoval všechny druhy mincí - stažené z oběhu po ukončení platnosti, neplatné cizí ražby, poškozené a opotřebované exempláře. Tento materiál bylo nejsnazší zpracovat, protože ryzost kovu byla známá a ověřená.

Pagament klenotní (nemincovní) tvořily šperky, části šperků, stolní stříbro, bohoslužebné náčiní a surové slitky drahých kovů. Tyto předměty musely být před tavením tříděny podle druhu kovu a testovány na ryzost. Často obsahovaly příměsi jiných kovů nebo pozlacení, což komplikovalo zpracování.

Proces zpracování pagamentu v mincovně probíhal v několika fázích. Nejprve bylo nutné roztřídit materiál podle kovu a ryzosti. Následovalo vážení a evidence, přičemž každá dodávka byla pečlivě zaznamenána v mincovních knihách. Poté došlo k mechanickému očištění od nečistot a přípravě k tavení.

Samotné tavení probíhalo ve speciálních kelímkových pecích, kde se pagament mísil s čerstvě vytěženým kovem v předepsaném poměru pro dosažení požadované ryzosti. Vzniklá slitina se odlévala do ingotů, které se následně válcovaly na plechy určené k ražbě.

Zajímavosti

• Největší jednorázový pagament v českých dějinách představovaly církevní poklady zkonfiskované Josefem II. - přes 3 tuny zlata a 40 tun stříbra
• V roce 1420 nařídil Jan Žižka roztavit relikviář sv. Víta z ryzího zlata pro ražbu husitských dukátů
• Valdštejn skupoval staré tolary za 70 krejcarů a přerazil je na nové v nominální hodnotě 120 krejcarů
• Během první světové války odevzdali Češi 52 tun zlatých mincí jako "zlatý poklad pro vlast"
• Nacisté roztavili ukradené židovské šperky a razili z nich říšské marky s falešným datem
• V trezorech České národní banky je dodnes uloženo několik tun historického pagamentu čekajícího na zpracování