Málokterý rod dokázal ve své době vyvolat tolik vášní, nenávisti i obdivu jako Borgiové. Jejich jméno se stalo synonymem pro intriky, jedy a bezuzdnou touhu po moci. Skutečnost byla ovšem mnohem složitější než legendy, které po sobě zanechali. Rod Borgiů dal katolické církvi dva papeže, ovlivnil italskou renesanční politiku na desetiletí a zanechal stopu nejen v dějinách diplomacie, ale i v numismatice. Mince ražené za jejich pontifikátů dnes patří mezi vyhledávané sběratelské kousky, které v sobě nesou příběh jedné z nejkontroverznějších rodin evropských dějin.
Valencie: kolébka ambiciózního rodu
Příběh Borgiů nezačíná v Římě, ale na Pyrenejském poloostrově. Rod pocházel z městečka Borja v aragonském království, odkud se odvozuje i jejich původní příjmení. Valencie patnáctého století představovala fascinující křižovatku kultur. Na jejím území se po staletí prolínaly tradice křesťanské, islámské i židovské, což vytvářelo jedinečné prostředí pro vznik vzdělaných a ambiciózních jedinců. Aragonská koruna v té době expandovala do Středomoří, ovládala Sicílii a Sardinii a budovala námořní obchodní impérium. V tomto prostředí se formovali budoucí papežové a kardinálové, kteří měli změnit tvář renesančního Říma.
První členové rodu působící v církevních strukturách si postupně budovali pozice v kurii. Jejich právnické vzdělání a diplomatické schopnosti jim otevíraly dveře k nejvyšším úřadům. Španělský původ jim přinášel jak výhody v podobě vazeb na aragonský dvůr, tak nevýhody v podobě určité nedůvěry ze strany italských rodů, které považovaly papežský stolec za své výsostné území.
Kalixt III.: První papež z rodu Borgiů
Cesta Alfonse de Borji k tiáře
Alfons de Borja se narodil 31. prosince 1378 v La Torretě nedaleko Valencie. Jeho rodina patřila k drobné šlechtě bez významnějšího majetku, ale měla dostatek prostředků na kvalitní vzdělání nadaného syna. Alfons studoval právo na univerzitě v Léridě, kde získal doktorát z kanonického i civilního práva. Jeho kariéra začala jako profesora práva, ale brzy se projevil jeho talent pro diplomacii.
Klíčovým momentem jeho vzestupu bylo zprostředkování smíru mezi aragonským králem Alfonsem V. a papežem Martinem V. Tato diplomatická mise mu vynesla biskupský stolec ve Valencii a pozornost nejvyšších církevních kruhů. V roce 1444 jej papež Evžen IV. povýšil do kardinálského kolegia. Alfons de Borja se stal jedním z nejrespektovanějších členů římské kurie, známým svým asketickým životem a charitativní činností.
Pontifikát ve stínu pádu Konstantinopole
Konkláve roku 1455 proběhlo ve stínu jedné z největších katastrof křesťanského světa. Pouhé dva roky předtím padla Konstantinopol do rukou Osmanů a celá Evropa se obávala další expanze islámu. Kardinálové byli hluboce rozděleni mezi dvěma kandidáty, a tak jako kompromisní volba zvítězil sedmasedmdesátiletý Alfons de Borja, který přijal jméno Kalixt III.
Nový papež zasvětil svůj pontifikát jedinému cíli: organizaci křížové výpravy proti Turkům. Veškeré prostředky, které jeho předchůdce Mikuláš V. věnoval umělcům a humanistům na zkrášlování Říma, přesměroval na válečné účely. Prodával církevní cennosti, najímal vojáky a budoval flotilu. Jeho úsilí přineslo alespoň dílčí úspěch v bitvě u Bělehradu roku 1456, kde křesťanská vojska pod vedením uherského regenta Jana Hunyadiho a františkánského kazatele Jana Kapistrána odrazila osmanský útok.
Kalixt III. zanechal trvalou stopu i v jiných oblastech. Nařídil revizi procesu s Johankou z Arku a posmrtně ji rehabilitoval. Roku 1456 zavedl svátek Proměnění Páně jako poděkování za vítězství u Bělehradu a stanovil jej na 6. srpna. Shodou okolností právě 6. srpna 1458 Kalixt III. zemřel, což pozdější generace vnímaly jako symbolickou souhru. Kanonizoval svatého Vincenta Ferrera, dominikánského kazatele, který mu kdysi předpověděl, že dosáhne nejvyšší církevní hodnosti.
Nepotismus jako základ budoucí moci
Kalixt III. však položil základy i k budoucí slávě a kontroverzím svého rodu. Bez skrupulí prosazoval své příbuzné do klíčových pozic. Dva synovce jmenoval kardinály, třetímu svěřil velení papežských vojsk. Mezi těmito synovci vynikal především Rodrigo de Borja, kterého strýc jmenoval kardinálem ve věku pouhých pětadvaceti let a svěřil mu úřad vicekancléře římské církve, jeden z nejmocnějších a nejlukrativnějších postů v kurii.
Římané nepřijímali španělské příbuzné papeže s nadšením. Po Kalixtově smrti vypukly v městě nepokoje namířené proti Kataláncům, jak Římané souhrnně označovali všechny Španěly. Rodrigo de Borja musel dočasně uprchnout, ale brzy se vrátil a díky svému postavení vicekancléře zůstal jednou z nejvlivnějších osobností kurie po dalších pětatřicet let, než sám dosáhl papežského stolce.
Rodrigo Borgia: Vzestup budoucího Alexandra VI.
Mladý kardinál v centru moci
Rodrigo Borgia se narodil 1. ledna 1431 v Xàtivě u Valencie. Na rozdíl od svého strýce nebyl asketou. Studoval právo v Bologni, ale jeho skutečnou školou se stala papežská kurie, kam přišel ve čtrnácti letech pod ochranou Kalixta III. Rychle se naučil orientovat v složitém světě církevní politiky a prokázal mimořádný talent pro administrativu i diplomacii.
Jako vicekancléř spravoval rozsáhlou agendu a nashromáždil značné bohatství. Zastával tento úřad za pontifikátu pěti papežů a stal se nepostradatelným. Jeho způsob života však vyvolával pohoršení. Otevřeně udržoval vztahy s několika ženami a zplodil minimálně sedm dětí, které uznával. Nejvýznamnější potomky měl s římskou šlechtičnou Vannozzou dei Cattanei: Cesara, Juana, Lucrezii a Jofréa.
Papež Pius II. mu roku 1460 adresoval ostrou výtku za účast na jakési zahradní slavnosti v Sieně, kde se údajně děly nemravnosti. Rodrigo se pokorně omluvil, ale své chování příliš nezměnil. Jeho schopnosti však byly natolik nepostradatelné, že žádný papež se neodvážil jej zbavit úřadu.
Konkláve roku 1492
Smrt papeže Inocence VIII. v červenci 1492 otevřela cestu k nejvyššímu úřadu. Rodrigo Borgia vstupoval do konkláve jako jeden z nejmocnějších kandidátů. Disponoval obrovským bohatstvím, rozsáhlou sítí spojenců a třicetiletými zkušenostmi z centra církevní moci. Jeho soupeři, především kardinálové Giuliano della Rovere a Ascanio Sforza, představovali vážnou konkurenci.
O průběhu konkláve kolují různé verze. Podle některých pramenů Rodrigo získal hlasy prostřednictvím rozsáhlého uplácení, včetně slibu lukrativních úřadů a čtyř mul naložených stříbrem pro kardinála Sforzu. Jiní historici upozorňují, že podobné praktiky byly v renesančních konkláve běžné a že Rodrigova volba měla racionální důvody: byl zkušeným administrátorem v době, kdy církev potřebovala stabilitu.
Jedenáctého srpna 1492 byl Rodrigo Borgia zvolen papežem a přijal jméno Alexander VI. Téhož roku Kryštof Kolumbus, podporovaný španělskými katolickými králi, objevil Ameriku. Tyto dvě události symbolicky zahájily novou epochu světových dějin.
Rod Borgiů na vrcholu moci: Pontifikát Alexandra VI.
Proměna papežského dvora
Alexander VI. proměnil Vatikán v centrum politické moci a renesanční nádhery. Najal malíře Pinturicchia, aby vyzdobil jeho soukromé komnaty, známé dnes jako Appartamento Borgia. Fresky zobrazující alegorie a výjevy z antické mytologie patří k vrcholům renesančního umění. Papež však nepůsobil pouze jako mecenáš. Především využíval svou moc k prosazování zájmů vlastní rodiny s bezprecedentní otevřeností.
Své děti legitimizoval a zahrnul je do politických plánů. Syna Cesara jmenoval kardinálem, ačkoli ten neměl o duchovní kariéru zájem. Dceru Lucrezii provdal za členy italských vládnoucích rodů podle momentálních politických potřeb. Syna Juana ustanovil velitelem papežských vojsk a udělil mu titul vévody z Gandíe.
Lucreziiny sňatky jako nástroj diplomacie
Lucrezia Borgia se narodila 18. dubna 1480 a stala se nejznámější ženou svého rodu, byť její pověst byla po staletí systematicky zkreslována. Její tři manželství ilustrují proměny papežské politiky. První sňatek s Giovannim Sforzou, pánem Pesara, měl zpečetit spojenectví s milánským vévodstvím. Když se politická situace změnila, Alexander VI. prosadil anulaci manželství na základě údajné neschopnosti manžela.
Druhý sňatek s Alfonsem Aragonským, vévodou z Bisceglie, měl posílit vazby na Neapolské království. Alfonso byl však roku 1500 zavražděn za dosud neobjasněných okolností. Současníci podezřívali Cesara Borgiu kvůli politickým motivům, neboť ten mezitím přeorientoval papežskou politiku na spojenectví s Francií, ale přímé důkazy chybí. Lucrezia, zdrcená smrtí manžela, kterého upřímně milovala, se musela podřídit dalším plánům své rodiny.
Třetí a poslední sňatek s Alfonsem I. d'Este, dědicem ferrarského vévodství, se ukázal jako nejšťastnější. Lucrezia opustila Řím a jeho intriky a ve Ferraře nalezla klid. Stala se respektovanou vévodkyní, mecenáškou umění a literatury. Mezi její přátele patřili básníci Pietro Bembo a Ludovico Ariosto. Ferrarský lid ji miloval a nazýval ji la buona duchessa, dobrá vévodkyně. Zemřela 24. června 1519 po komplikacích při porodu, daleko od skandálů, které provázely její mládí.
Střet s Savonarolou
Jedním z nejdramatičtějších konfliktů pontifikátu Alexandra VI. byl střet s florentským dominikánským kazatelem Girolamo Savonarolou. Tento asketický mnich, původem z Ferrary, se stal po vyhnání Medicejských roku 1494 faktickým vládcem Florencie. Kázal proti zkaženosti církve a papežského dvora s intenzitou, která přitahovala davy, ale vyvolávala znepokojení v Římě.
Savonarola organizoval takzvané falò delle vanità, hranice marností, na nichž Florenťané pálili luxusní předměty, umělecká díla, knihy a vše, co kazatel považoval za projevy světské zkaženosti. Prohlašoval se za Božího proroka a předpovídal příchod francouzského krále Karla VIII. jako nástroje Boží spravedlnosti. Alexandr VI. se jej nejprve pokoušel umlčet nabídkou kardinálského klobouku, kterou Savonarola odmítl.
V květnu 1497 papež kazatele exkomunikoval. Savonarola pokračoval v kázáních a veřejně zpochybňoval legitimitu papežovy autority. Situace se vyhrotila v dubnu 1498, kdy soupeřící františkánský kazatel vyzval Savonarolu k ordálu ohněm, prvnímu ve Florencii za více než čtyři sta let. Zkouška se nakonec neuskutečnila kvůli dešti a zásahu městských úřadů, ale Savonarola ztratil podporu lidu. Dvaadvacátého května 1498 byl společně se dvěma stoupenci oběšen a upálen na florentském náměstí Piazza della Signoria.
Francouzské války a papežská diplomacie
Pontifikát Alexandra VI. probíhal v období, kdy Itálie přestávala být pouze vnitřní záležitostí italských států a stávala se bojištěm evropských mocností. Francouzský král Karel VIII. vtrhl do Itálie roku 1494 s nárokem na neapolskou korunu. Alexander VI. nejprve lavíroval, poté organizoval Svatou ligu proti Francii a nakonec se smířil s francouzským vlivem, když jeho syn Cesare získal od nového francouzského krále Ludvíka XII. vévodský titul a vojenskou podporu.
Papež využíval politickou situaci k teritoriální expanzi Církevního státu. Prohlásil vikáře ovládající města v Romagni za tyrany a zbavil je moci. Jeho syn Cesare pak tato území systematicky dobýval a připojoval k papežskému panství. Alexandr VI. tak paradoxně významně posílil světskou moc papežství, ačkoli jeho prostředky byly více než pochybné.
Cesare Borgia: Válečník a inspirace Machiavelliho
Od kardinálského purpuru k vojenské zbroji
Cesare Borgia se narodil 13. září 1475 jako druhý syn Rodriga Borgii a Vannozy dei Cattanei. Otec jej určil pro církevní kariéru a roku 1493 jej jmenoval kardinálem, ačkoli Cesarovi bylo teprve osmnáct let. Mladý kardinál však neměl o duchovní život nejmenší zájem. Toužil po vojenské slávě a politické moci.
Příležitost přišla roku 1498, kdy záhadně zemřel jeho starší bratr Juan, vévoda z Gandíe. Jeho tělo bylo nalezeno v Tiberu s devíti bodnými ranami. Vražda nebyla nikdy objasněna, ale mnozí současníci podezřívali samotného Cesara. Ať už to byla pravda nebo pomluva, Cesarovi uvolnila cestu. S papežovým souhlasem odložil kardinálské roucho a stal se prvním kardinálem v dějinách, který dobrovolně opustil svůj úřad.
Dobytí Romagny a Machiavelliho obdiv
Cesare Borgia se roku 1499 oženil s Charlottou d'Albret, sestrou navarrského krále a příbuznou francouzského panovníka. Ludvík XII. jej jmenoval vévodou z Valentinois, odkud pochází jeho přezdívka Il Valentino. S francouzskou vojenskou podporou zahájil systematické dobývání Romagny.
V letech 1499 až 1503 ovládl Imolu, Forlì, Rimini, Pesaro, Fano, Faenzu, Urbino, Camerino a další města. Jeho metody byly tvrdé, ale účinné. Když se Romagna zmítala v anarchii pod vládou místních tyránů, Cesare pověřil správou dobytých území Ramira de Lorca, krutého Španěla, který železnou rukou obnovil pořádek. Jakmile de Lorco splnil svůj úkol a vyvolal všeobecnou nenávist, Cesare jej dal popravit. Jeho zohavené tělo bylo podle Machiavelliho zprávy nalezeno na náměstí v Ceseně, rozpůlené a položené vedle popravčího špalku a zakrváceného nože. Tím Cesare odvrátil hněv lidu od sebe a získal pověst spravedlivého vládce.
Právě tyto metody fascinovaly florentského diplomata Niccolò Machiavelliho, který strávil na Cesarově dvoře několik měsíců jako vyslanec Florentské republiky. Machiavelli pečlivě sledoval vévodovy taktiky a později jej učinil předobrazem ideálního vládce ve svém díle Vladař. Cesare podle něj ukázal, jak má nový vládce postupovat: být lstivý jako liška a silný jako lev, nevázat se morálními skrupulemi, ale vždy sledovat efektivitu svého jednání.
Spolupráce s Leonardem da Vinci
Cesare Borgia krátce zaměstnával jako vojenského architekta a inženýra samotného Leonarda da Vinci. V letech 1502 a 1503 Leonardo cestoval po Cesarových teritoriích, mapoval pevnosti, navrhoval opevnění a pracoval na hydraulických projektech. Vytvořil mimo jiné kanál z Ceseny do Porto Cesenatico. Cesare mu poskytl neomezený pas umožňující inspekci všech staveb v jeho panství, což svědčí o značné důvěře.
Pád a smrt
Cesarova moc závisela na podpoře otce. Když Alexander VI. 18. srpna 1503 nečekaně zemřel, pravděpodobně na malárii, Cesare se ocitl ve smrtelném nebezpečí. Sám těžce onemocněl a nemohl se účastnit konkláve. Novým papežem se stal Pius III., který Cesara podpořil, ale zemřel po pouhých šestadvaceti dnech pontifikátu.
Následující konkláve přineslo katastrofu. Novým papežem se stal Julius II., vlastním jménem Giuliano della Rovere, úhlavní nepřítel Borgiů. Cesare se pokusil získat jeho přízeň výměnou za sliby podpory, ale Julius jej záhy zradil. Zbavil ho všech titulů, uvěznil a nakonec vydal Španělům.
Cesare strávil dva roky ve španělském vězení, odkud se mu podařilo uprchnout ke svému švagrovi, navarrskému králi. Padl 12. března 1507 při obléhání hradu Viana ve službách Navarry, ve věku jednatřiceti let. Jeho ambiciózní plán na vytvoření vlastního italského státu ztroskotal, ale jeho metody inspirovaly politické myslitele na staletí.
Legenda o borgiovských jedech
Cantarella: mýtus nebo skutečnost?
Žádný aspekt borgiovské pověsti není tak fascinující a zároveň tak sporný jako údajné používání jedů. Jméno cantarella se stalo synonymem pro smrtící nástroj v rukou Borgiů. Podle legend šlo o bílý prášek příjemné chuti, který bylo možné vmísit do jídla nebo vína a který zabíjel pomalu, takže oběť podléhala zdánlivě přirozené nemoci.
Skutečná povaha cantarelly zůstává záhadou. Dobové prameny poskytují protichůdné informace. Některé teorie ji spojují s arsenem, tehdy běžně používaným jedem, jehož výhodou byla absence chuti a zápachu. Jiné hypotézy naznačují přítomnost cantharidin, jedovaté látky získávané z puchýřníků, brouků známých jako španělské mušky. Další verze popisují složitou přípravu zahrnující podávání arsenu praseti a následné zpracování jeho jedovatých sekretů.
Italský lékař Nicolas Garelli, osobní medik císaře Karla VI., se v osmnáctém století pokoušel rekonstruovat složení cantarelly a došel k závěru, že šlo o kombinaci arsenu s alkaloidy vznikajícími při rozkladu organické hmoty. Jeho teorie však vycházela z nepřímých pramenů, nikoli z autentických receptur.
Kritický pohled historiografie
Moderní historici přistupují k legendám o borgiovských jedech skepticky. Žádný soudobý pramen neposkytuje přímý důkaz o existenci či používání cantarelly. Obvinění z travičství pocházela především od politických nepřátel Borgiů a kronikářů jako Francesco Guicciardini, kteří měli důvod rod démonizovat.
Smrt Alexandra VI. bývala tradičně vysvětlována jako důsledek vypití vína určeného k otrávení kardinála. Podle této verze si papež s Cesarem omylem vypili jed připravený pro oběť a Alexander podlehl, zatímco Cesare přežil díky mládí a síle. Moderní historici považují tuto verzi za nepravděpodobnou. Oba pravděpodobně onemocněli malárií, která v římském létě kosila bez rozdílu.
Přesto legenda o borgiovských jedech přetrvává. Renesanční Itálie skutečně byla prostředím, kde se otravy vyskytovaly, a Borgiové měli nepochybně mnoho nepřátel, z nichž někteří zemřeli za podezřelých okolností. Zda za jejich smrtí stál jed nebo jiné příčiny, zůstane asi navždy nejasné.
Numismatické dědictví rodu Borgiů
Papežská mincovna v období renesance
Mince ražené za pontifikátů borgiovských papežů představují fascinující svědectví o jejich době. Papežská mincovna v Římě, umístěná v patnáctém století poblíž banky Santo Spirito, produkovala zlaté a stříbrné nominály určené jak pro běžný oběh, tak pro reprezentativní účely. Vedle Říma razily mince i další města Církevního státu, včetně Ankony, Bologne, Perugie a Maceraty.
Základními nominály období byly zlatý dukát (nebo ducato), odvozený od benátského vzoru o hmotnosti přibližně 3,5 gramu téměř čistého zlata, a stříbrný grosso o hmotnosti kolem 2,5 až 3 gramů. Existovaly i jejich násobky, jako doppio ducato nebo fiorino di camera, používané především pro velké transakce.
Mince Kalixta III.
Mince ražené za Kalixta III. patří k vzácnějším papežským ražbám patnáctého století. Na líci zlatých dukátů se objevuje erb rodu Borja s červeným býkem na zlatém poli, korunovaný papežskou tiárou a zkříženými klíči. Na rubu je zobrazen svatý Petr ve člunu, lovící ryby, s nápisem MODICE FIDEI QUARE DUBITASTI, citátem z Matoušova evangelia připomínajícím Petrovu malověrnost při chůzi po vodě.
Ikonografie Kalixtových mincí odráží jeho priority. Symbolika rybáře Petra připomínala apoštolskou misi církve, zatímco borgiovský erb zdůrazňoval rodovou hrdost. Tyto mince jsou dnes velmi vzácné, neboť krátký pontifikát a zaměření zdrojů na křížovou výpravu omezily jejich ražbu.
Alexandr VI. na mincích
Alexander VI. zanechal bohatší numismatické dědictví. Jeho mince byly raženy v několika mincovnách Církevního státu a vyznačují se kvalitním provedením odpovídajícím renesančnímu vkusu. Zlaté dukáty nesou na líci borgiovský erb s býkem, papežskou tiárou a klíči, s opisem ALEXANDER VI PONT MAX. Na rubu je zpravidla zobrazen svatý Petr, někdy ve člunu lovící ryby podle vzoru Kalixtových mincí.
Stříbrné grossi Alexandra VI. zobrazují na líci papežský erb a na rubu postavy svatých Petra a Pavla stojících vedle sebe. Tyto mince byly raženy v Římě, Ankoně i dalších městech. Exemplář ražený v ankonské mincovně nese na rubu nápis S PAVLVS S PETRVS a značku mincovny MARCI.
Vedle běžných oběžných mincí existují i reprezentativní ražby vyšší hodnoty, jako doppio fiorino di camera, který zobrazuje na rubu svatého Petra lovícího ryby s nápisem SANCTVS PETRVS ALMA ROMA. Tyto mince patří k vyhledávaným sběratelským kusům, jejichž cena na aukcích dosahuje tisíců eur.
Ferrarské mince doby Lucrezie Borgia
Ačkoli Lucrezia sama mince nerazila, její manžel Alfonso I. d'Este vytvořil jednu z nejpůsobivějších italských mincovních produkcí raného šestnáctého století. Ferrarské testony, velké stříbrné mince o hmotnosti kolem 9 až 10 gramů, patří k vrcholům renesančního mincovního umění.
Na líci ferrarských testonů je zobrazen portrét vévody Alfonsa s nápisem ALFONSVS DVX FER III. Na rubu se objevují alegorické výjevy, například Samson držící lví hlavu, z níž vylétají včely, s nápisem DE FORTI DVLCEDO, odkazem na biblický příběh. Tyto mince byly připisovány rytci Francescu Raibolinimu, zvanému Il Francia, a představují spojení vysoké umělecké kvality s politickou propagandou.
Ferrarský dvůr, kde Lucrezia strávila závěr života, byl jedním z kulturních center renesanční Itálie. Mince ražené za vlády rodu d'Este odrážejí tuto kultivovanost a jsou dnes ceněny nejen pro svou numismatickou hodnotu, ale i jako umělecká díla.
Proč jsou mince doby Borgiů vyhledávané
Sběratelský zájem o mince spojené s rodem Borgiů pramení z několika faktorů. Předně jde o jejich historickou atraktivitu. Rod, jehož jméno se stalo synonymem pro intriky a moc, přitahuje pozornost a mince představují hmotné svědky této epochy. Dále jde o relativní vzácnost, neboť papežské ražby patnáctého a raného šestnáctého století se nedochovaly v masových počtech. A konečně jde o uměleckou kvalitu, neboť renesanční rytci vytvářeli díla vysoké úrovně.
Na současném numismatickém trhu se zlaté dukáty Alexandra VI. v dobrém stavu prodávají za částky přesahující deset tisíc eur. Stříbrné grossi jsou dostupnější, ale i ony dosahují cen v řádu stovek až tisíců eur podle zachovalosti a provenience. Pro sběratele papežských mincí představují borgiovské ražby nezbytnou součást každé významnější sbírky.
Historické mince z našeho e-shopu
Pád rodu a proměna pověsti
Rozpad moci po smrti Alexandra VI.
Smrt Alexandra VI. v srpnu 1503 znamenala konec borgiovské éry. Cesare, oslabený nemocí, nedokázal udržet svá dobytá území. Julius II., nový papež a zarytý nepřítel Borgiů, systematicky likvidoval jejich vliv. Města Romagny se vracela pod kontrolu předchozích vládců nebo byla připojena přímo k papežskému státu. Cesarova smrt roku 1507 definitivně ukončila borgiovské politické ambice.
Lucrezia ve Ferraře zůstala jedinou představitelkou rodu v prominentním postavení. Její děti s Alfonsem d'Este pokračovaly v estovské dynastii, ale jméno Borgia postupně mizelo z italské politické scény. Mladší členové rodu se vrátili do Španělska, kde vedli méně nápadný život.
Zrození černé legendy
Paradoxně právě po zániku borgiovské moci začala vznikat legenda, která jejich jméno učinila nesmrtelným. Nepřátelé rodu, především příslušníci římských šlechtických rodin Orsini a Colonna a konkurenti z rodu della Rovere, šířili příběhy o vraždách, jedech, incestu a orgíích. Kronikáři jako Guicciardini a historici následujících generací tyto příběhy přebírali a rozvíjeli.
Literární tradice devatenáctého století dovršila démonizaci. Victor Hugo napsal roku 1833 drama Lucrezia Borgia, v němž z vévodkyně učinil monstrum otrávivší vlastní syny. Gaetano Donizetti téhož roku zhudebnil toto drama jako operu. Lucrezia se stala archetypem renesanční travičky, ačkoli žádný seriózní historický pramen její účast na vraždách neprokázal.
Moderní rehabilitace
Historici dvacátého a jednadvacátého století přistupují k Borgiům vyváženěji. Uznávají jejich bezohlednost, ale zasazují ji do kontextu doby, kdy morální standardy v politice byly odlišné. Alexander VI. byl nepochybně nepotista a zhýralec, ale také schopný administrátor, který posílil papežský stát. Cesare byl krutý, ale jeho metody nebyly výjimečné a jeho státnické schopnosti obdivoval i Machiavelli. Lucrezia byla spíše obětí než strůjcem rodinných intrik.
Zároveň nelze Borgie rehabilitovat úplně. Jejich metody, byť dobově běžné, zahrnovaly vraždy, zradu a korupci. Jejich příklad ukazuje, jak tenká byla v renesanční Itálii hranice mezi politickou genialitou a morální zpustlostí.
Odkaz Borgiů v kulturním a numismatickém kontextu
Rod Borgiů zanechal trvalou stopu v evropských dějinách. Jejich příběh fascinuje i po více než pěti stech letech, jak dokazuje množství románů, filmů a televizních seriálů, které se jejich osudy zabývají. Mince z období jejich vlády představují hmatatelné svědectví epochy, kdy se na papežském stolci střetávala duchovní autorita s nejhrubší světskou mocí.
Pro sběratele představují borgiovské ražby jedinečnou příležitost vlastnit kousek dějin. Každý dukát Alexandra VI. nebo grosso z ankonské mincovny v sobě nese příběh doby, kdy Itálie byla kolébkou renesance a zároveň bojištěm nemilosrdných mocenských her. Symboly na těchto mincích, borgiovský býk vedle papežských klíčů, připomínají, jak snadno se v rukou ambiciózních jednotlivců prolínala moc duchovní a světská.
Rod Borgiů zůstává připomínkou toho, že dějiny zřídkakdy nabízejí jednoznačné hrdiny a padouchy. Byli to lidé své doby, formovaní prostředím renesanční Itálie, kde ctižádost neznala mezí a moc byla nejvyšší hodnotou. Jejich mince, dochované v muzeích a soukromých sbírkách po celém světě, jsou němými svědky této bouřlivé epochy.
Miroslav Uďan