Představte si že se po prudké bouřce nacházíte u podmáčeného břehu potoka zlaté mince. Ne jednu či dvě, ale stovky kusů čistého zlata. Přesně to se stalo 12. června 1771 v malé vesničce Podmokly na Rokycansku. Co následovalo, byl příběh plný náhlého bohatství, krutosti mocných a nenávratné ztráty jednoho z nejcennějších archeologických pokladů evropské historie. Podmokelský poklad, obsahující původně 5000 až 7000 keltských zlatých mincí o váze 30 až 50 kilogramů, se stal symbolem lidské chamtivosti i fascinujícím dokladem o bohatství našich keltských předků z 1. století před naším letopočtem.
Deštivý červen a zlaté knoflíky u potoka
Červen roku 1771 přinesl do českých zemí vydatné deště. V Podmoklech, malé vesničce na křivoklátském panství, se rozvodnil místní potok a voda podmáčela jeho břehy. Když se 12. června konečně vyčasilo, vydal se nádeník Jan Koch, přezdívaný Janota, z chalupy číslo 7 obhlédnout škody. Poblíž samoty zvané Vystrčilka si všiml sesunuté hlíny v levém břehu potoka. V bahně se něco podivně lesklo.
Koch přistoupil blíže a uviděl zvláštní kovové plíšky s nezřetelnými obrazci. Chudý nádeník, který v životě zlato neviděl, považoval nálezy za mosazné knoflíky. Nabral jich několik do kapsy a odnesl domů dětem na hraní. Jeho děti si s těmito podivnými "knoflíky" cvrnkaly na návsi, když kolem šel židovský podomní obchodník. Ten okamžitě poznal, že děti si hrají se zlatem. Za směšnou cenu - krejcar za kus - začal od dětí tyto "knoflíky" vykupovat.
Zpráva o tom, že kovové plíšky jsou ze vzácného kovu, se vesnicí rozšířila jako požár v suchém lese. Podmokelští se začali hrnout k potoku. V podmáčené hlíně nacházeli další a další kusy - ne desítky, ale stovky zlatých mincí. Lidé se brodili bahnem, prohrabávali hlínu holýma rukama, někteří pracovali i v noci při světle loučí. Vesnice, která ještě před několika dny trpěla hladem způsobeným neúrodou a drahotou, najednou oplývala zlatem.
Zlatá horečka v každé chalupě
V následujících dnech se Podmokly proměnily k nepoznání. V místní hospodě, kde ještě nedávno nebylo k dostání ani kus chleba, se najednou objevilo jídlo a pivo v hojnosti. Platilo se zlatem. Vesničané, kteří celý život neviděli víc než pár krejcarů pohromadě, najednou vlastnili majetek v podobě keltských duhovek.
Někteří obyvatelé se snažili svůj podíl utajit, jiní se naopak chlubili. Docházelo k hádkám, závisti, dokonce i k potyčkám o to, kdo má právo sbírat mince na určitém místě. Legenda praví, že někteří vesničané v opojení náhlým bohatstvím věřili, že jde o dar od Boha za jejich utrpení během hladomoru. Jiní se báli, že se jedná o prokleté zlato pohanských bohů.
Mezitím pokračovaly nálezy. Sesunutá hlína odhalovala stále nové vrstvy s mincemi. Vrcholem bylo objevení rozbitého bronzového kotle, který byl zlatými mincemi doslova přeplněný. Vedle kotle se našel i zlatý nákrčník - symbol moci a bohatství keltské aristokracie. Celková váha nalezeného zlata se odhaduje na 30 až 50 kilogramů, což představovalo nepředstavitelné bohatství.
Nečekaný obrat - kolik zlata skrývala země?
Podle dobových svědectví a pozdějších odhadů obsahoval podmokelský poklad původně mezi 5000 až 7000 zlatými mincemi. Šlo o keltské statéry, lidově zvané duhovky, které dostaly své jméno podle pověry, že je lze najít na místech, kde se duha dotýká země. Průměrná hmotnost jedné mince byla přibližně 7,2 gramu téměř ryzího zlata.
Poklad nebyl uložen náhodně. Nacházel se v bronzovém kotli společně se zlatým nákrčníkem, což naznačuje rituální nebo votivní charakter depotu. Archeologové se domnívají, že poklad byl zakopán kolem poloviny 1. století před naším letopočtem, pravděpodobně v souvislosti s ohrožením keltského obyvatelstva germánskými kmeny nebo jako obětní dar bohům.
Místo nálezu se nachází asi 700 metrů severovýchodně od vesnice, v blízkosti soutoku Podmokelského potoka s Berounkou. Tato lokalita nebyla vybrána náhodou - nacházela se v blízkosti významného keltského oppida Stradonice, jednoho z největších center keltské civilizace ve střední Evropě.
Vstupuje kníže Karl Egon z Fürstenberka
Zpráva o nečekaném bohatství podmokelských sedláků se brzy donesla na hrad Křivoklát. Kníže Karel Egon I. z Fürstenberka, majitel panství a zároveň nejvyšší purkrabí Českého království, okamžitě pochopil význam nálezu. Jako majitel pozemků si činil nárok na veškeré nalezené zlato.
Fürstenberk nebyl obyčejný šlechtic. Zastával úřad královského místodržícího v Praze a patřil k nejmocnějším mužům v zemi. Rozhodl se jednat rychle a nekompromisně. Pro zajištění pokladu vyslal do Podmokel aktuára Kašpara Růžičku s družinou drábů. Růžička byl znám svou neústupností a schopností dosáhnout výsledků za každou cenu.
Když Růžička 15. června 1771 dorazil do Podmokel, vesnice ještě slavila své nečekané štěstí. To však mělo brzy skončit. Fürstenberkův vyslanec přijel s jasným úkolem: zajistit veškeré nalezené zlato pro svého pána. A byl připraven použít jakékoli prostředky k dosažení tohoto cíle.
Výslechy, násilí a zabavení
Metody Kašpara Růžičky byly brutální a účinné. Nejprve vyzval vesničany, aby dobrovolně odevzdali všechny nalezené mince. Když se ukázalo, že mnozí svůj podíl tají, přistoupil k tvrdším metodám. Podle podmokelské kroniky začali křivoklátští drábové přivazovat muže jednoho po druhém na lavici a mrskat je karabáčem.
Růžičkovi pomocníci prováděli důkladné domovní prohlídky. Vytrhávali podlahy, vylamovali truhly, párali slamníky. Ti, kteří i přes mučení odmítali vydat svůj podíl, byli naloženi na vůz a odvezeni na Křivoklát, kde je čekala hladomorna - vězení, kde byli vězni drženi o hladu a žízni, dokud nepromluvili.
Paradoxně, i ti, kteří mince odevzdali dobrovolně, byli často biti, aby se ujistilo, že neskrývají další zlato. Mezi těmi, kdo přišli o svůj podíl, se našli udavači ochotní prozradit sousedy. Růžička také nařídil vesničanům pod dohledem stráží prokopat celou stráň u potoka. Při této akci byl objeven téměř neporušený bronzový kotel přeplněný dalšími mincemi.
Celkem Růžička během června a července 1771 zajistil 4211 kusů zlatých mincí o váze 28 kilogramů. Traduje se, že část mincí si ponechal pro sebe a obdarovával jimi své milenky. Dvěma duhovkami dokonce podplatil žida z Prašného Újezdu, aby špehoval mezi svými souvěrci, zda se k nim nedostaly nějaké podmokelské mince.
Z keltských duhovek se stávají knížecí dukáty
Osud zajištěného pokladu byl zpečetěn. Podle tehdejšího práva měla být kořist rozdělena na tři části: třetina státu (císařovně Marii Terezii), třetina majiteli pozemku (knížeti Fürstenberkovi) a třetina nálezcům. Marie Terezie se však svého podílu vzdala ve prospěch knížete, vesničané nedostali nic kromě ran a vězení.
Fürstenberk nechal mince odvézt do pražské mincovny. První várka byla roztavena již v létě 1771. Z 1680 kusů duhovek o hmotnosti 10 kilogramů vzniklo 3054 dukátů s portrétem Marie Terezie a letopočtem 1771. Z druhé várky 1200 kusů bylo vyraženo 3917 dalších tereziánských dukátů. Celkově vzniklo 7374 tereziánských dukátů.
Vrcholem knížecí pýchy bylo získání zvláštního povolení od císařovny vyrazit vlastní mince. V roce 1772 bylo z dalších zajištěných duhovek vyraženo 5000 dukátů s Fürstenberkovým poprsím a erbem. Tyto mince s letopočtem 1772 jsou dnes paradoxně mnohem vzácnější než původní keltské duhovky a dosahují na aukcích cen přes milion korun za kus. V roce 2021 se jeden takový dukát prodal za neuvěřitelných 2,5 milionu korun.
Kolik mincí se zachovalo a o jaké typy šlo?
Z původního podmokelského pokladu se do dnešních dnů dochovalo pouhých několik desítek kusů. Asi dvacet mincí vlastní Národní muzeum v Praze, několik kusů je v křivoklátské hradní sbírce, další jsou rozptýleny v evropských a amerických muzeích. Zachoval se také okraj bronzového kotle s obloukovitým držadlem zakončeným kachními hlavičkami.
Mince z podmokelského pokladu byly různých typů keltských statérů. Nejčastěji se jednalo o takzvané mušlovité statéry s charakteristickým vypouklým tvarem připomínajícím lasturu a další typy typické pro keltské mincovnictví 1. století před naším letopočtem.
Všechny mince byly vyrobeny z velmi kvalitního zlata o vysoké ryzosti. Jejich ikonografie zahrnovala různé abstraktní motivy typické pro keltské umění - stylizované hlavy, koně, geometrické vzory a symboly. Každá mince byla unikátním dílem tehdejších mincmistrů z oppida Stradonice, kde se nacházela jedna ze dvou keltských mincoven v Čechách.
Archeologický a historický význam nálezu
Podmokelský poklad pochází z období kolem roku 50 před naším letopočtem, z takzvané mladší doby laténské. V této době byly české země osídleny keltským kmenem Bójů, kteří zde vybudovali vyspělou civilizaci s opevněnými centry - oppidy.
Nejbližší takové centrum bylo oppidum Stradonice, rozkládající se na 90 hektarech mezi Berounkou a Habrovým potokem. Toto oppidum bylo jedním z nejvýznamnějších keltských sídlišť ve střední Evropě, centrem dálkového obchodu a řemeslné výroby. Právě zde se pravděpodobně razily mince, které později skončily v podmokelském pokladu.
Uložení pokladu souviselo pravděpodobně s dramatickými událostmi poloviny 1. století před naším letopočtem. V této době čelili Keltové rostoucímu tlaku germánských kmenů ze severu. Kolem roku 50 před naším letopočtem oppidum Stradonice zaniklo, pravděpodobně bylo dobyto a zničeno. Někdo z obyvatel - možná kněz, obchodník nebo příslušník keltské aristokracie - ukryl své bohatství v naději, že se pro něj jednou vrátí. K tomu už nikdy nedošlo.
Poklad nebyl jen prostým úkrytem majetku. Přítomnost bronzového kotle a zlatého nákrčníku naznačuje rituální rozměr. Mohlo jít o chrámový poklad nebo votivní dar bohům v době nebezpečí. Keltové věřili, že cenné předměty uložené do země se stanou obětí podsvětním božstvům, která za to poskytnou ochranu.
Podmokelský poklad a rozvoj české numismatiky
Přestože byl poklad z velké části zničen, jeho objev měl nečekaný pozitivní dopad na rozvoj vědy. Již v roce 1771 se podmokelským nálezem zabýval mnich Mikuláš Adauct Voigt, zakladatel české kritické numismatiky. Jeho spis "Schreiben an einen Freund von den bey Podmokl einen in der Hochfürstl Fürstenbergischen Herrschaft Pürgliß gelegen Dorfe in Böhmen gefundenen Goldmünzen" představoval první vědecké zpracování nálezu keltských mincí v Čechách.
Voigtova práce položila základy systematického studia keltského mincovnictví ve střední Evropě. Inspirovala generace badatelů a přispěla k pochopení ekonomických a kulturních vztahů v předřímské Evropě. Rytina zobrazující podmokelský poklad z Voigtovy publikace se stala ikonickým vyobrazením v numismatické literatuře.
V 19. století se podmokelský poklad stal symbolem počátků české archeologie. Když v roce 1877 došlo k nálezu dalšího keltského pokladu na stradonickém oppidu, rozpoutala se skutečná zlatá horečka. Stovky lidí denně překopávaly hradiště ve snaze najít další poklady. Tato událost vedla k prvním snahám o památkovou ochranu archeologických lokalit.
Místo nálezu dnes - památka na ztracený poklad
Místo nálezu podmokelského pokladu je dnes označeno skromným pomníkem s vytesaným letopočtem 1771. Nachází se asi 700 metrů severovýchodně od Podmokel, nedaleko břehu Podmokelského potoka. Okolní krajina se za 250 let příliš nezměnila - stále tu teče stejný potok, který kdysi vyplavil největší zlatý poklad českých zemí.
V samotných Podmoklech, dnes součásti obce Podmokly nad Berounkou, žije asi 240 obyvatel. Obec je součástí CHKO Křivoklátsko a památkové rezervace. Připomínkou slavné minulosti je nejen pomníček u místa nálezu, ale i povědomí místních obyvatel, kteří příběh pokladu předávají z generace na generaci.
Dodnes kolují mezi místními legendy, že část pokladu stále čeká na svého nálezce. Geologické průzkumy naznačují, že v okolí místa nálezu mohly existovat další depoty. Moderní archeologické metody by teoreticky mohly odhalit dosud neobjevené části pokladu. Lokalita je však přísně chráněna a jakékoli nepovolené hledání je trestné.
Ceny podmokelských mincí v současných aukcích
Paradoxem dějin je, že fürstenberské dukáty vyražené ze zničených keltských mincí jsou dnes vzácnější než původní duhovky. Zatímco běžná keltská mince typu nalezeného v Podmoklech se na aukcích prodává za 50 000 až 100 000 korun, fürstenberský dukát z roku 1772 dosahuje cen přesahujících milion korun.
V říjnu 2021 se v pražské aukci prodával fürstenberský dukát s vyvolávací cenou 250 000 korun. Finální cena dosáhla neuvěřitelných 2,5 milionu korun (99 000 EUR). Kupec získal nejen 3,5 gramu zlata, ale především kus historie - minci vyraženou z největšího zlatého pokladu nalezeného v českých zemích.
Tereziánské dukáty z roku 1771 ražené z podmokelského zlata jsou o něco dostupnější, jejich ceny se pohybují mezi 200 000 až 500 000 korunami podle zachovalosti. Pro srovnání - kdyby se dochoval celý původní poklad 7000 keltských mincí, jeho hodnota by dnes přesahovala 350 milionů korun. Jeho vědecká a kulturní hodnota by však byla nevyčíslitelná.
Na světovém numismatickém trhu se občas objeví mince s prokázanou proveniencí z podmokelského pokladu. Tyto kusy, obvykle pocházející ze starých šlechtických nebo muzejních sbírek, dosahují premiových cen.
Zlaté mince z našeho e-shopu
Příběh, který varuje i fascinuje po staletích
Podmokelský poklad zůstává největším nálezem zlatých keltských mincí v českých zemích. Jeho příběh je varováním před lidskou chamtivostí a krátkozrakostí, ale také fascinujícím dokladem o bohatství a vyspělosti keltské civilizace.
Z původních 5000 až 7000 zlatých mincí o váze až 50 kilogramů se dochovalo pouhých několik desítek kusů. Zbytek byl nenávratně zničen přetavením na dukáty. Co mohlo být jednou z nejvýznamnějších archeologických sbírek světa, skončilo jako běžné platidlo 18. století.
Přesto Podmokelský poklad zanechal trvalou stopu v české historii. Inspiroval vznik numismatiky jako vědeckého oboru, přispěl k poznání keltské civilizace a stal se legendou, která dodnes fascinuje odborníky i laickou veřejnost. Místo nálezu s prostým pomníčkem je němým svědkem jednoho z nejdramatičtějších příběhů v dějinách českého sběratelství a archeologie. A možná, jen možná, někde v okolí stále čeká další část pokladu na své objevení - tentokrát snad v rukou archeologů, kteří by věděli, jak s takovým dědictvím naložit.
Miroslav Uďan