Konvenční měna

Konvenční měna představuje významný měnový systém, který byl zaveden v habsburské monarchii v roce 1750 za vlády Marie Terezie. Tento systém, založený na přesně definovaném poměru ražby z kolínské hřivny stříbra, přinesl tolik potřebnou stabilizaci měnových poměrů po období inflace během válek o rakouské dědictví. Konvenční měna se stala základem hospodářského rozvoje střední Evropy v druhé polovině 18. století a přetrvala s určitými modifikacemi až do poloviny 19. století.

Historie

Konvenční měna byla zavedena na základě mincovní konvence, uzavřené 21. září 1750 mezi habsburskou monarchií a Bavorskem, ke které později přistoupily i další německé státy. Tato reforma reagovala na chaotické měnové poměry způsobené předchozími válkami a různými měnovými systémy v jednotlivých zemích monarchie. Základem systému bylo stanovení přesného množství mincí ražených z jedné kolínské hřivny stříbra (233,855 g). Podle konvence se z této jednotky razilo 10 tolarů (20 zlatých) nebo 120 dvacetníků. Tím byl vytvořen stabilní základ pro obchodní vztahy v celé střední Evropě. Významnými obdobími konvenční měny byly vláda Marie Terezie a Josefa II., kdy dosáhla největší stability. Během napoleonských válek došlo k inflaci kvůli vydávání nekrytých bankocetle (bankovek), což vedlo k státnímu bankrotu v roce 1811 a následné devalvaci. Konvenční měna byla později modifikována vídeňskou mincovní smlouvou v roce 1857, která zavedla tzv. rakouskou měnu, a definitivně zanikla s měnovou reformou v roce 1892.

Základní jednotkou konvenční měny byl zlatý (florin, gulden), který se dělil na 60 krejcarů. Dva zlaté odpovídaly jednomu konvenčnímu tolaru. Z hlediska fyzických mincí zahrnoval systém jak stříbrné, tak zlaté ražby. Stříbrné mince byly raženy v hodnotách od 1 krejcaru až po tolar, přičemž nejběžnějšími nominály byly dvacetník (20 krejcarů), sedmík (7 krejcarů) a groš (3 krejcary). Zlaté mince byly zastoupeny především dukáty a jejich násobky, které však stály mimo hlavní měnový systém a jejich hodnota vůči stříbrným mincím se pohybovala podle aktuálního poměru cen zlata a stříbra. Konvenční měna byla postavena na bimetalismu – současném oběhu zlatých a stříbrných mincí, avšak s dominancí stříbra jako hlavního měnového kovu. V roce 1762 byly zavedeny první papírové peníze (bankocetle), které postupně získávaly na významu.

Význam pro investory a sběratele

Mince konvenční měny patří mezi vyhledávané sběratelské objekty s dobrým investičním potenciálem. Zvláště ceněné jsou kompletní řady nominálů z jednotlivých mincoven a ročníků, které dokumentují vývoj tohoto měnového systému. Mimořádnou hodnotu mají zkušební ražby a mince v nadprůměrné zachovalosti. Pro investory jsou zajímavé především vyšší nominály jako tolary a zlaté mince, jejichž hodnota dlouhodobě roste díky historickému významu, umělecké hodnotě a rostoucímu zájmu sběratelů z celého světa.

Příklady

Mezi nejvýznamnější mince konvenční měny patří:

• Konvenční tolar Marie Terezie (po roce 1750)
• Slavný levantský tolar s letopočtem 1780 (ražený dodnes)
• Dvacetník (20 krejcarů) - oblíbená běžná mince střední hodnoty
• Souveraindor - zlatá mince v hodnotě 3 dukátů zavedená za Josefa II.
• Čtvrttolar (půlzlatý) - praktická mince pro běžný obchod

Zajímavosti

• Pojem "konvenční měna" (Conventionsmünze) odkazuje na mezistátní konvenci (dohodu), která tuto měnu zavedla, což byl jeden z prvních pokusů o mezinárodní měnovou integraci v Evropě.
• Mince konvenční měny jsou zajímavé různorodostí mincoven - razily se v Praze, Vídni, Kremnici, Miláně, Günzburgu a mnoha dalších městech habsburské monarchie, přičemž každá mincovna používala své charakteristické značky.
• Z konvenční měny pochází označení "zlatka" pro základní peněžní jednotku, které se v českých zemích udrželo v lidové mluvě ještě dlouho po zániku měnového systému.