Konvenční měna

Konvenční měna je mincovní systém sjednaný mezi dvěma či více státy na základě mincovní dohody, aby měly jejich mince jednotnější hmotnost a ryzost. V českých zemích se nejčastěji spojuje s dohodou Rakouska a Bavorska z roku 1753, která stanovila pevný standard pro tolary a zlatníky.

Historie

Konvenční měna vznikla jako praktická odpověď na problém, který byl ve střední Evropě 18. století velmi častý: v oběhu se mísily mince mnoha zemí a měst, lišily se kvalitou kovu a jejich kurz se měnil podle důvěry a momentálního nedostatku drobného i velkého oběživa. Pro obchodníky i státní finance to znamenalo vysoké transakční náklady, spory o přepočty a také prostor pro znehodnocování mincí. Proto se některé státy a svobodná (říšská) města snažily dohodnout na společném „měřítku“, které by určilo, kolik mincí se smí vyrazit z dané hmotnosti ryzího kovu.

Pro naše prostředí je určující dohoda uzavřená 21. září 1753 mezi Rakouskem a Bavorskem, která dala vzniknout tzv. konvenční minci (často označované zkratkou C. M., z něm. Conventions-Münze). Konvence stanovila, že z jedné kolínské hřivny ryzího stříbra (233,8555 g) se má razit buď 10 konvenčních tolarů, nebo 20 zlatníků (konvenčních zlatých). Odtud pochází i časté označení „dvacetizlatková měna“. Standard měl zajistit, že velké stříbrné mince budou mít srovnatelnou hodnotu a budou snáze přijímány i mimo území svého vydavatele.

Konvenční měna se v praxi neomezila jen na dvojici signatářů. Podobné standardy postupně přebírala i další území, protože společné parametry mincí usnadňovaly obchod a výběr daní. Pro běžného člověka byl důležitý zejména stabilnější vztah mezi nominály: tolarové a zlatníkové hodnoty se daly lépe přepočítávat a „lepší“ velká mince se snáze prosazovala v širším oběhu. Současně to však neznamenalo, že by zmizely všechny rozdíly – drobné nominály se často razily v regionálních variantách a v praxi se i nadále řešily kursy a dostupnost kovu.

Konvenční ražby bývají v literatuře poznatelné i díky tomu, že pro odlišení od starších emisí se u letopočtu objevuje malé znamení (často uváděné jako křížek). Samotný konvenční systém byl na našem území zrušen 27. dubna 1858 v souvislosti s přechodem k nově upravenému rakouskému měnovému režimu. Pro přepočet byla stanovena relace, že 1 zlatník konvenční měny odpovídal 1 zlatému 5 krejcarům rakouské měny, což mělo usnadnit přechod bez zbytečného chaosu v účtech i v oběhu.

Standard, nominály a použití v praxi

Podstatou konvenční měny je přesně daný mincovní standard: určuje se, kolik mincí se vyrazí z pevně stanovené hmotnosti ryzího stříbra. V konvenčním systému tak získal konvenční tolar (konventionstaler) jasně definovaný kovový základ a zlatník byl vůči němu postaven do pevného poměru. To bylo důležité nejen pro velké platby, ale i pro státní finance, protože daně, platy a větší obchodní transakce se ve velké míře opíraly o stabilní „velkou“ minci.

V numismatice se s konvenční měnou setkáte především u habsburských a jihoněmeckých ražeb druhé poloviny 18. a první poloviny 19. století. Typické jsou stříbrné tolary (a jejich díly) a zlatníkové nominály včetně hodnot, které nesou označení C. M. nebo jiné prvky signalizující příslušnost ke konvenčnímu standardu. Pro určování konkrétní mince je pak klíčové sledovat ročník, mincovní značku a také to, zda odpovídá hmotnostně a ryzostně konvenčnímu předpisu. Právě díky této standardizaci jsou konvenční ražby dobře srovnatelné napříč zeměmi a představují důležitý článek vývoje středoevropských měnových systémů.