Marka

Marka byla původně váhová jednotka pro drahé kovy, která se postupně vyvinula v měnovou jednotku používanou především v německých zemích od středověku do současnosti. Název pochází ze starogermánského slova označujícího znamení nebo značku na kovu potvrzující jeho váhu a ryzost.

Historie

Počátky marky sahají do karolinské doby 8. století, kdy označovala váhovou jednotku přibližně 230 gramů stříbra. Karel Veliký stanovil, že z jedné váhové marky se má razit 240 denárů, čímž položil základ středověkého měnového systému. Tato karolinská marka se stala základem pro pozdější regionální varianty. Ve 12. století se ustálila kolínská marka o váze 233,856 gramu, která se stala nejdůležitějším standardem pro střední Evropu.

Ve středověku marka fungovala především jako početní jednotka, nikoli skutečná mince. Rovnala se 160 denárům nebo později 13 šilinkům a 4 fenigům v severoněmeckém systému. První skutečné mincovní marky začaly razit hansovní města ve 14. století. Lübecká marka z roku 1340 se stala vzorem pro celý baltský region. Hamburk, Brémy a další města následovaly s vlastními variantami, které si udržovaly podobnou váhu kolem 16 gramů stříbra.

Významný mezník představovalo 16. století, kdy císař Karel V. pokusil sjednotit německý měnový systém. Jeho říšský mincovní řád z roku 1524 stanovil ražbu guldengroschů podle kolínské marky. Ačkoli reforma nebyla plně úspěšná, položila základy pro pozdější standardizaci. V českých zemích se marka používala jako početní jednotka - pražská hřivna odpovídala přibližně polovině kolínské marky.

Třicetiletá válka přinesla měnový chaos, kdy různé státy Svaté říše římské razily vlastní marky s rozdílným obsahem stříbra. Vestfálský mír 1648 potvrdil mincovní práva jednotlivých knížectví, což vedlo k existenci stovek různých markových systémů. Teprve lipská mincovní konvence z roku 1690 částečně sjednotila severoněmecké marky na standard 18 guldenů z kolínské marky stříbra.

Pruské království pod vládou Fridricha II. Velikého zavedlo v roce 1750 vlastní systém založený na říšském tolaru děleném na 24 grošů. Pruská marka se stala dominantní měnou severního Německa. Fridrich Vilém III. provedl v roce 1821 důležitou reformu, kdy zavedl novou pruskou marku dělenou na 360 feniků. Tato reforma ovlivnila pozdější vývoj německé měny.

Sjednocení Německa v roce 1871 pod císařem Vilémem I. vyžadovalo vytvoření jednotné měny. Zákonem z prosince 1871 byla zavedena zlatá marka jako říšská měna. Nová marka byla definována obsahem 0,358423 gramu čistého zlata a dělila se na 100 feniků. Staré stříbrné a zlaté mince jednotlivých států byly postupně stahovány a přeraženy. Říšská marka se rychle prosadila jako stabilní mezinárodní měna.

První světová válka znamenala konec zlatého standardu. Německo financovalo válku tiskem nekrytých bankovek, což vedlo k inflaci. Po válce následovala hyperinflace vrcholící v roce 1923, kdy za jeden americký dolar bylo třeba zaplatit 4,2 bilionu marek. Vláda vydávala bankovky v nominálních hodnotách až 100 bilionů marek. Stabilizaci přinesla až měnová reforma z listopadu 1923, která zavedla rentovou marku krytou pozemkovým majetkem.

V roce 1924 byla zavedena říšská marka navázaná na zlato v poměru bilion starých marek za jednu novou. Tato měna fungovala až do konce druhé světové války, přičemž od roku 1933 podléhala přísné devizové kontrole nacistického režimu. Adolf Hitler používal řízenou ekonomiku a pracovní poukázky místo volně směnitelné měny.

Po druhé světové válce bylo Německo rozděleno a každá zóna měla vlastní měnu. V západních zónách byla v červnu 1948 zavedena německá marka (Deutsche Mark), která nahradila říšskou marku v poměru 10:1. Měnová reforma Ludwiga Erharda položila základ německého hospodářského zázraku. V sovětské zóně byla zavedena východoněmecká marka, která nebyla volně směnitelná a měla výrazně nižší kupní sílu.

Německá marka se stala symbolem západoněmecké prosperity a druhou nejdůležitější rezervní měnou světa po americkém dolaru. Bundesbanka udržovala stabilní kurz a nízkou inflaci. Po sjednocení Německa v roce 1990 byla východoněmecká marka vyměněna za německou marku v kurzu 2:1 pro běžné částky. Německá marka zůstala národní měnou až do zavedení eura 1. ledna 2002, kdy skončila více než tisíciletá historie marky jako samostatné měny.

Typy marek a technické parametry

Kolínská marka jako váhová jednotka vážila 233,856 gramu a stala se základem pro většinu německých měnových systémů. Z jedné kolínské marky se razilo určité množství mincí podle kvality - například 10 tolarů z čistého stříbra nebo 14 tolarů z konvenčního stříbra. Tento systém umožňoval snadný přepočet mezi různými nominály a kontrolu kvality ražby.

Říšská zlatá marka zavedená 1871 měla přesně definované parametry. Zlaté mince existovaly v nominálech 5, 10 a 20 marek. Dvacetimarková zlatá mince vážila 7,965 gramu při ryzosti 900/1000, což odpovídalo 7,168 gramu čistého zlata. Stříbrné mince v hodnotách 1, 2, 3 a 5 marek obsahovaly 5 až 25 gramů stříbra ryzosti 900/1000.

Německá marka po roce 1948 byla primárně papírová měna s kovovými mincemi pro drobné. Mince existovaly v nominálech 1, 2, 5, 10 a 50 feniků a 1, 2 a 5 marek. Pětimarkové mince byly raženy ze stříbra do roku 1975, poté z měděného niklu. Bankovky měly nominály 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500 a 1000 marek s pokročilými ochrannými prvky.

Východoněmecká marka měla podobnou strukturu nominálů, ale nižší kvalitu tisku a jednodušší ochranné prvky. Charakteristické byly portréty komunistických osobností a socialistické symboly. Hliníkové mince měly výrazně nižší hodnotu než západoněmecké ekvivalenty.

Zajímavosti

• Během hyperinflace 1923 byly vydávány nouzové peníze zvané notgeldy s fantastickými motivy, dnes jsou ceněnými sběratelskými předměty
• Německá marka byla neoficiální měnou v mnoha zemích bývalé Jugoslávie během válek v devadesátých letech
• Poslední německé marky lze dodnes vyměnit v Bundesbance za eura v pevném kurzu 1,95583 marky za 1 euro
• Název marka přežívá ve finské měně markka, která existovala do zavedení eura
• V roce 1923 stál v Berlíně bochník chleba 200 miliard marek, což vyžadovalo kolečko bankovek na zaplacení