Státní bankrot

Státní bankrot představuje situaci, kdy vláda nebo jiná státní autorita oficiálně oznámí neschopnost splácet své finanční závazky, ať už vůči domácím nebo zahraničním věřitelům. Tento závažný ekonomický jev má obvykle podobu odmítnutí splácet státní dluh, jednostranné změny podmínek splatnosti, měnové reformy nebo radikální devalvace měny. Státní bankroty provázejí lidskou historii již od starověku a jejich důsledky často zásadně ovlivňují nejen hospodářskou situaci, ale i politický a společenský vývoj zasažených zemí.

Historie

Fenomén státního bankrotu se v dějinách objevuje již od dob starověkého Řecka a Říma, kdy městské státy nedokázaly dostát svým finančním závazkům. V evropském kontextu získal státní bankrot na významu především v období raného novověku, kdy rostoucí vojenské výdaje panovníků vedly k chronickým deficitům. Mezi první dobře zdokumentované případy patří bankroty španělské koruny za Filipa II. v 16. století. V habsburské monarchii došlo k prvnímu významnému státnímu bankrotu v roce 1811, kdy vláda devalvovala měnu na jednu pětinu původní hodnoty v důsledku napoleonských válek. V českých zemích následoval další státní bankrot v roce 1873 při krachu na vídeňské burze. V moderních dějinách představovaly formu státního bankrotu měnové reformy v letech 1919, 1945 a 1953, kdy docházelo k znehodnocení úspor a měnovým odlůčením. Ve světovém měřítku patří k významným případům státního bankrotu velká deprese ve 30. letech 20. století, kdy řada zemí opustila zlatý standard, latinskoamerické dluhové krize v 80. letech 20. století či ruský bankrot v roce 1998. Nové typy státních bankrotů přinesla evropská dluhová krize po roce 2010, kdy země jako Řecko musely přistoupit k restrukturalizaci svých dluhů.

Státní bankroty mají různé technické podoby, přičemž zřídka dochází k absolutnímu odmítnutí všech závazků. Nejčastějšími formami jsou: devalvace měny, kdy stát sníží hodnotu své měny vůči zahraničním měnám nebo drahým kovům; měnová reforma, při níž je stará měna nahrazena novou v nevýhodném poměru; restrukturalizace dluhu, kdy jsou jednostranně změněny podmínky splácení včetně prodloužení splatnosti nebo snížení úrokových sazeb; nebo konverze dluhu, při níž jsou věřitelům nabídnuty jiné formy kompenzace místo původně slíbených plateb. V historických případech býval státní bankrot často spojen s konfiskací majetku určitých společenských skupin, znehodnocením měny snížením obsahu drahých kovů v mincích nebo zavedením nucených půjček. V moderní době bývá státní bankrot předmětem složitých jednání s mezinárodními věřiteli, často za asistence Mezinárodního měnového fondu, a vede k zavedení úsporných opatření a strukturálních reforem. Klíčovou roli hraje také rozlišení mezi domácími a zahraničními věřiteli, kdy státy často upřednostňují splácení domácích závazků, aby minimalizovaly sociální dopady.

Význam pro investory a sběratele

Pro investory a sběratele představují období státních bankrotů specifickou investiční příležitost, ale i významné riziko. Z numismatického hlediska jsou cenné především platidla z období měnových reforem – okolkované bankovky, přechodné emise mincí nebo nouzová platidla. Tyto předměty dokumentují dramatické ekonomické změny a mají často značnou sběratelskou hodnotu. Pro investory do státních dluhopisů znamená riziko státního bankrotu nutnost pečlivě vyhodnocovat kreditní riziko zemí a diverzifikovat portfolio. Zkušenosti ukazují, že hodnota fyzického zlata a stříbra během státních bankrotů zpravidla roste, neboť drahé kovy slouží jako bezpečný přístav v dobách měnové nestability. Historicky nejvýnosnější strategií bylo nakupovat aktiva zasažených zemí na samém dně krize, kdy jsou extrémně podhodnocena, a držet je do následného zotavení ekonomiky.

Příklady

Mezi nejvýznamnější státní bankroty, které ovlivnily české země, patří:

• Státní bankrot 1811 – devalvace rakouských bankocetle na jednu pětinu hodnoty
• Vídeňský krach 1873 – burzovní kolaps a následná hospodářská krize v habsburské monarchii
• Rašínova měnová reforma 1919 – částečná konfiskace oběživa při vzniku československé měny
• Měnová reforma 1945 – poválečná měnová reforma a zavedení vázaných vkladů
• Měnová reforma 1953 – komunistická měnová reforma s drastickým znehodnocením úspor obyvatelstva

Zajímavosti

• Jedno z prvních systematických řešení státního bankrotu provedla Marie Terezie, která po válkách o rakouské dědictví zavedla konvenční měnu a nový daňový systém namísto prosté devalvace měny.
• Pro státní bankroty je typické, že jim často předchází oficiální popírání problémů ze strany vlády – například před měnovou reformou v roce 1953 prezident Zápotocký ještě dva dny před jejím vyhlášením veřejně prohlásil, že žádná reforma nebude.
• Přestože státní bankroty bývají vnímány jako katastrofy, z dlouhodobého ekonomického hlediska mohou mít i očistný efekt, neboť umožňují "reset" předluženého systému a nový hospodářský začátek – příkladem je poválečné Německo po odpisu válečných dluhů.