• Svatá říše římská

Svatá říše římská byla středověký a raněnovověký státní útvar v střední Evropě existující od 10. století do roku 1806, jehož složitá struktura s množstvím samostatných mincovních práv vytvořila nejrozmanitější mincovní systém evropských dějin. Oficiální název Sacrum Romanum Imperium Nationis Germanicae vyjadřoval nárok na dědictví antického Říma a univerzální křesťanskou vládu.

Historie

Kořeny Svaté říše římské sahají ke korunovaci Karla Velikého římským císařem papežem Lvem III. na Boží hod roku 800. Po rozpadu karolinské říše vznikla východofranská říše, jejíž král Ota I. Veliký byl 2. února 962 korunován císařem, čímž založil kontinuální linii Svaté říše římské. Ota obnovil ideu univerzální křesťanské říše spojující německé a italské země pod císařskou vládou s centrem v Německu.

Struktura říše byla unikátní - nebyla centralizovaným státem, ale volným svazkem stovek územních celků. Císař byl volen sedmi kurfiřty: arcibiskupy mohučským, trevírským a kolínským, českým králem, falckým kurfiřtem, saským vévodou a braniborským markrabětem. Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 kodifikovala volební proceduru a práva kurfiřtů včetně mincovního regálu. Každý kurfiřt razil vlastní mince, což vytvářelo monetární chaos.

Říšský sněm ve Wormsu 1495 za Maxmiliána I. pokusil reformovat říši zavedením říšského komorního soudu a všeobecného zemského míru. Současně byl vydán první říšský mincovní řád, který standardizoval hlavní nominály. Gulden měl obsahovat 2,48 gramu zlata, guldengroschen (později tolar) 29,23 gramu stříbra. Přesto si jednotlivá knížectví zachovala vlastní mincovní systémy.

Reformace 16. století rozdělila říši nábožensky a posílila partikularismus. Augsburský náboženský mír 1555 zakotvil zásadu "cuius regio, eius religio" - čí země, toho náboženství. Karel V. abdikoval a říše se rozdělila na španělskou a rakouskou větev Habsburků. Mincovní rozmanitost vzrostla - existovalo přes 300 mincovních práv. Lipská mincovní konvence 1690 sjednotila alespoň severoněmecký prostor na standard říšského tolaru.

Třicetiletá válka (1618-1648) zdecimovala říši. Vestfálský mír potvrdil suverenitu jednotlivých států, císařská moc se stala téměř ceremoniální. Mincovní chaos vrcholil během kiprování 1619-1623, kdy konsorcium podnikatelů včetně Albrechta z Valdštejna znehodnotilo mince snížením obsahu stříbra. Ferdinand II. musel provést měnovou reformu, ale jednotný systém se nepodařilo prosadit.

Za Leopolda I. říše čelila tureckému nebezpečí a válkám s Francií. Vítězství u Vídně 1683 a následné osvobození Uher posílilo prestiž Habsburků, ale ne centrální moc. Každé knížectví, svobodné město i biskupství razilo vlastní mince. Augsburský mincovní řád 1689 stanovil alespoň základní pravidla - z kolínské hřivny stříbra (233,855 g) se mělo razit 9 říšských tolarů.

Války o dědictví španělské, rakouské a bavorské v první polovině 18. století oslabily říši. Marie Terezie, ačkoli jako žena nemohla být císařovnou, vládla dědičným zemím a její manžel František I. Štěpán byl zvolen císařem. Konvenční měna zavedená 1750 platila pouze v habsburských zemích. Prusko pod Fridrichem II. Velikým razilo vlastní tolary nižší kvality, což vedlo k měnovým válkám.

Francouzská revoluce a napoleonské války znamenaly konec říše. Po porážkách u Slavkova 1805 a u Wagramu 1809 musel František II. odstoupit území. Rýnský spolek 1806 sdružil německé státy pod francouzskou protekcí. František II. 6. srpna 1806 složil římskou korunu a prohlásil Svatou říši římskou za zaniklou. Tím skončila tisíciletá historie nejsložitějšího státního útvaru evropských dějin.

Mincovnictví a numismatický význam

Mincovnictví Svaté říše římské představovalo nejkomplikovanější systém v dějinách. Mincovní právo (ius cudendae monetae) bylo udělováno císařem jako léno. Drželi ho kurfiřti, knížata, hrabata, biskupové, opatové i svobodná říšská města. V 17. století existovalo přes 600 subjektů s právem ražby. Každý razil podle vlastního systému, což komplikovalo obchod.

Základními nominály byly: zlatý dukát a gulden, stříbrný tolar a jeho díly, drobné mince krejcar, groš, fenig. Poměry se lišily - v jižním Německu platilo 60 krejcarů = 1 gulden, v severním 24 grošů = 1 tolar. Města jako Norimberk, Augsburg nebo Frankfurt razila vlastní dukáty uznávané pro vysokou kvalitu. Naopak malá knížectví často znehodnocovala mince.

Císařské mince měly nejvyšší prestiž. Císařský dukát s dvouhlavým orlem a portrétem panovníka byl akceptován všude. Víceducáty až po desetidukáty sloužily jako reprezentativní dary. Říšské tolary s bohatou ikonografií - alegoriemi, erby všech držav, biblickými výjevy - patří k vrcholům barokního medailérství.

Technologický pokrok se projevil zavedením šroubových lisů v 16. století a valcování ve století 18. Mincovny v Augsburgu, Norimberku, Halle vynikaly kvalitou. Hall v Tyrolsku razil stříbrné guldinery, předchůdce tolarů. Joachimsthal (Jáchymov) dal jméno tolarům razícím se zde od 1519.

Zajímavosti

• Nejmenší mincovní území mělo opatství Corvey - pouze 275 km², přesto razilo vlastní tolary
• Město Štrasburk razilo mince s kohoutkem místo orlice jako symbol galské identity
• Poslední říšský tolar byl ražen v roce 1806 ve Frankfurtu jen týdny před zánikem říše
• Augsburské umělecké tolary s motivy planet a znamení zvěrokruhu patří k nejkrásnějším barokním mincím
• Vratislavský biskup razil dukáty s hebrejským nápisem pro židovské obchodníky
• V říši platilo přes 80 různých měnových systémů současně