Říše, která přežila pád Říma o více než tisíc let. Říše, jejíž zlaté mince byly po staletí měřítkem hodnoty od Londýna po Bagdád. Byzantská říše nebyla jen politickým útvarem – byla mostem mezi antikou a středověkem, mezi Východem a Západem. A právě její mince nám dnes vypráví ten nejzajímavější příběh o civilizaci, která dokázala přečkat barbary, Araby i křižáky.
Vznik Byzantské říše
Když roku 285 římský císař Dioklecián zavedl systém čtyř spoluvládců (tetrarchii), položil základy pro pozdější rozdělení obrovské říše. Východní římská říše, kterou dnes nazýváme Byzantskou, se definitivně oddělila od západu až postupně během 4. a 5. století. Stala se dědičkou nejen území, ale i římských tradic, práva a – což je pro nás klíčové – mincovního systému.
Zlomovým momentem se stal rok 330, kdy císař Konstantin Veliký založil Konstantinopol na místě staré řecké kolonie Byzantion. Nové město se mělo stát "Novým Římem" a skutečně se jím stalo – na více než tisíc let. Důvody přesunu centra moci na východ byly pragmatické: kontrola nad lukrativními obchodními cestami mezi Evropou a Asií, blízkost k nejbohatším provinciím říše a strategická poloha mezi dvěma kontinenty.
Kulturní rozdíly mezi východem a západem se projevovaly už v té době. Zatímco západ hovořil latinsky a držel se římských tradic, východ byl silně ovlivněn řeckou kulturou a postupně přecházel k řečtině jako úřednímu jazyku. Tyto rozdíly se odrazily i v mincovnictví.
První byzantské mince ještě silně navazovaly na římskou tradici. Zlaté solidy císaře Konstantina I. se od západních římských mincí lišily pouze nepatrnými detaily v ikonografii. Objevovaly se na nich tradiční císařské portréty, římské symboly moci a latinské nápisy. Postupně se však začaly objevovat prvky, které později charakterizovaly byzantské mincovnictví: křesťanské symboly, řecké nápisy a specifická ikonografie kombinující císařskou moc s náboženstvím.
Zlatý věk Byzance
Šesté století znamenalo pro Byzantskou říši období největší slávy. Na trůně seděl Justinián I. (527–565), císař, který se pokusil obnovit slávu starého Říma. Justiniánovy reformy, kodifikace římského práva a monumentální stavby jako Hagia Sofia z něj učinily jednoho z nejvýznamnějších panovníků historie.
Z numismatického hlediska bylo Justiniánovo období významným mezníkem. Jeho solidy se staly měnovým standardem nejen Byzantské říše, ale celé tehdejší Evropy a Středomoří. Obsahovaly 4,5 gramu ryzího zlata a jejich ryzost byla tak spolehlivá, že je přijímali obchodníci od Britských ostrovů po Indii. Ryzost se pohybovala mezi 90-95%, což bylo tehdy výjimečné.
Justiniánovy mince se vyznačovaly tradičními císařskými portréty a latinskými nápisy, které postupně ustupovaly řečtině. Teprve pozdější panovníci zavedli křesťanskou ikonografii – první vyobrazení Krista na mincích se objevilo až za Justiniána II. o století později.
Hospodářská síla Byzance v tomto období byla ohromující. Kontrola nad obchodními cestami přinášela říši obrovské bohatství. Konstantinopol se stal největším obchodním centrem světa, kde se setkávaly karavany ze Střední Asie s loděmi ze Středomoří. Byzantské zlato proudilo do celého známého světa – archeologové nacházejí byzantské solidy od Skandinávie po Etiopii.
Stabilita byzantského solidu byla tak velká, že se stal vzorem pro množství pozdějších ražeb jiných států. Tento "zlatý standard" fungoval podobně jako později britská libra nebo americký dolar – byl to způsob, jak uchovat hodnotu napříč kontinenty a kulturami.
Krize a transformace
Sedmé a osmé století přineslo Byzantské říši sérii existenčních výzev. Arabské výboje odebraly říši bohaté provincie Sýrii, Palestinu a Egypt. Současně tlačili ze severu Bulhaři a z jihu pokračovali v expanzi Arabové. Ztráta daňových příjmů z nejbohatších provincií se dramaticky projevila na kvalitě a množství ražených exemplářů.
Byzantský zlatý solidus však zůstal po více než tisíc let mezinárodní rezervní měnou známého světa. Od Londýna po Cejlon, od Skandinávie po Núbii - všude se s touto mincí obchodovalo a byla přijímána bez váhání. Arabové ji nazývali "besant" a razili podle jejího vzoru vlastní dináry. Vikingové ji nosili až do svých skandinávských domovů. Dokonce i barbaři, kteří Byzanc napadali, často falšovali solidus.
Hospodářské reformy císaře Basileia I. (867–886) a makedonské dynastie obnovily sílu říše. Makedonští císaři postupně zavedli nové typy mincí, zejména histamenony. Revoluční mince s konkávním tvarem se objevily až za Basileiových následníků v 11. století. Tyto "miskovité" mince měly zabránit padělání a současně snížit množství potřebného kovu při zachování stejné hodnoty.
Změnila se také ikonografie. Vedle tradičních císařských portrétů se objevovaly složitější kompozice – císař přijímající moc od Krista, Panna Maria žehnající panovníkovi, světci ochraňující říši. Tyto ražby se staly malými uměleckými díly, která odrážejí teologické a politické představy doby.
Pád a odkaz
Čtvrtá křižácká výprava roku 1204 znamenala dočasný konec Byzantské říše. Dobytí Konstantinopole křižáky bylo ironickým obratem – křesťané dobyli hlavní město křesťanské říše kvůli dluhům a politickým intrikám benátských obchodníků.
Ačkoli se říše roku 1261 obnovila pod dynastií Palaiologů, nikdy už nedosáhla své bývalé síly. Postupně ztrácela území díky osmanským Turkům, až se smrskla prakticky jen na Konstantinopol a jeho okolí. Poslední byzantské exempláře z 15. století jsou dojemným svědectvím slávy, která pomíjí – často obsahují méně zlata, jsou menší a jejich ikonografie působí téměř zoufalým dojmem.
29. května 1453 padl Konstantinopol do rukou sultána Mehmeda II. Posledního císaře Konstantina XI. našli mezi padlými obránci města. S ním skončila říše, která od založení Konstantinopole trvala 1123 let.
Odkaz Byzance však přežil v mnoha formách. Pravoslavné církve ve východní Evropě se považují za dědice byzantské tradice. Rusko přijalo titul "Třetí Řím". A v numismatických sbírkách po celém světě si byzantské kusy zachovávají své místo jako svědkové jedné z největších civilizací historie.
Tři největší byzantští císaři
Justinián I. (527–565) – císař legislativy a expanze
Justinián vešel do historie jako "Poslední Říman" – panovník, který se pokusil obnovit slávu původní římské říše. Jeho kodifikace práva, známá jako Corpus Iuris Civilis, ovlivnila evropské právní systémy dodnes. Ve své expanzivní politice dobyl zpět značnou část západního Středomoří, včetně Itálie, severní Afriky a části Španělska.
Z numismatického hlediska byl Justinián významným pokračovatelem římské tradice. Jeho solidy s tradičními císařskými portréty představovaly stabilitu a kontinuitu s minulostí. Na jedné straně mince se objevoval císařský portrét, na druhé Victoria s křížem. Teprve později se objevila křesťanská symbolika, kterou rozvinuli jeho následovníci.
Kvalita jeho solidů byla legendární – jejich váha byla standardizována natolik přesně, že se staly mezinárodní měnou. Archeologické nálezy dokládají, že Justiniánovy solidy putovaly až do Skandinávie, kde je Vikingové používali jako šperky a platidla současně.
Justiniánovy stříbrné miliarense a měděné follisy byly rovněž na vysoké technické úrovni. Jejich ikonografie kombinuje římskou tradici s novými křesťanskými prvky způsobem, který byl pro svou dobu průlomový.
Konstantin VII. Porfyrogennétos (913–959) – učený císař
Konstantin VII. si získal přezdívku "Porfyrogennétos" ("narozený v purpuru"), protože se narodil jako syn vládnoucího císaře. Byl však více učencem než vojevůdcem – napsal desítky knih o historii, diplomatii a správě říše. Jeho dílo "O správě říše" je dodnes cenným pramenem pro historiky.
Konstantinovy mince se vyznačují mimořádně bohatou ikonografií. Tato platidla jsou vlastně malými teologickými traktáty vyraženými do kovu.
Za Konstantinovy vlády dosáhlo byzantské zlatnictví technické dokonalosti. Solidy z jeho období patří mezi nejpreciznější kdy vyražené – váha se pohybuje v toleranci několika setin gramu, což svědčí o vyspělé organizaci mincoven. Ryzost zlata byla standardně 90-95%, což bylo lepší než většina soudobých západoevropských mincí.
Konstantin také experimentoval s novými typy mincí. Zavedl speciální pamětní ražby k významným událostem a svátkům. Jeho mince často obsahují dlouhé nápisy v řečtině, které představují malé básně oslavující císařskou moc a božské požehnání. Pro sběratele jsou Konstantinovy mince obzvláště cenné kvůli své umělecké hodnotě a historickému kontextu.
Basil II. (976–1025) – "Bulharobijec"
Basil II. vládl v době druhého zlatého věku Byzance. Přezdívka "Bulharobijce" mu zůstala po vítězství nad bulharským carem Samuelem, kdy nechal oslepit šest tisíc bulharských zajatců. Jeho 49leté panování znamenalo vrchol byzantské moci – říše se rozkládala od jižní Itálie po Kavkaz.
Basil II. také reformoval měnový systém – zavedl nový typ stříbrných mincí a standardizoval váhu měděných. Jeho mince se vyznačují precizním provedením a bohatou ikonografií, která odrážela sebevědomí říše na vrcholu moci. Mnoho jeho solidů obsahuje nápis "Basileios a Konstantin, věrní císaři Římanů v Kristu", což vyjadřuje spojení politické a náboženské moci.
Mincovnictví v Byzantské říši
Byzantský měnový systém představoval jednu z nejsofistikovanějších peněžních soustav středověku. Založený na zlatém standardu, přečkal více než tisíc let a ovlivnil mincovnictví v širokém okolí.
Hlavní typy byzantských ražeb
Solidus byl páteří byzantského měnového systému. Obsahoval 4,5 gramu ryzího zlata a jeho standardizovaná váha a ryzost z něj učinila mezinárodní měnu. Solidus se razil od 4. do 10. století, kdy byl postupně nahrazen histamenem. Kvalitní solidy z Justiniánovy nebo Basilovy doby jsou dnes mezi sběrateli velmi ceněné.
Histamenon (řecky "standard") se objevil v 10. století jako nástupce solidu. Obsahoval stejné množství zlata, ale měl větší průměr a menší tloušťku. Od 11. století se začaly razit v konkávním tvaru, což byl typický byzantský rys.
Miliaresion byla hlavní stříbrná ražba říše. Vážila kolem 2,3 gramu a byla používána zejména pro středně velké transakce. Objevovala se na ní často složitá křesťanská ikonografie – kříže, Kristovy monogramy, náboženské nápisy.
Follis představoval měděnou denominaci pro každodenní obchod. Jeho velikost a váha se v průběhu století měnily podle hospodářské situace říše. V období prosperity byly follisy větší a kvalitnější, v dobách krize se zmenšovaly a obsahovaly méně mědi.
Tetarteron byla zlatá ražba zavedená v 11. století s obsahem zlata o třetinu menším než histamenon. Tento krok odrážel ekonomické problémy říše, ale současně umožnil zachovat zlatý standard pro menší transakce.
Materiály a technologie
Byzantské mincovnictví dosáhlo mimořádné technické úrovně i díky bohatým zdrojům drahých kovů.
Zlato pocházelo z dolů v Anatolii, z obchodu s Afrikou a možná také z oblasti dnešního Bulharska či Kavkazu.
Stříbro bylo vzácnější a jeho použití kolísalo podle dostupnosti. V obdobích, kdy říše kontrolovala stříbrné doly v Anatolii, byly stříbrné ražby časté a kvalitní. V dobách krize se stříbrné mince omezovaly nebo úplně mizely.
Měď pro bronzové a měděné kusy pocházela z kyperských dolů, které byly pod byzantskou kontrolou po většinu existence říše. Kvalita měděných ražeb byla spolehlivým indikátorem hospodářského zdraví státu.
Vliv na evropské mincovnictví
Byzantské mince ovlivnily mincovnictví celé Evropy a Středomoří. Arabské dináry přejaly od byzantských solidů nejen váhu a ryzost, ale původně i křesťanskou symboliku, kterou teprve postupně nahradili islámskými nápisy.
Benátské dukáty byly přímými nástupci byzantské tradice. Benátky, které měly s Byzancí intenzivní obchodní vztahy, převzaly nejen zlatý standard, ale i ikonografii svatého patrona města.
V slovanských zemích se byzantské mince staly vzorem pro první místní ražby, kdy keltové často na svých zlatých mincích kopírovali byzantské vzory.
První ražby s vyobrazením Krista
Kolem roku 692 nechal císař Justinián II. vyrazit první exempláře s realistickým vyobrazením Krista. Na zlatých solidech se objevil Kristův obličej s kudrnatými vlasy a vousy, doplněný nápisem "Ježíš Kristus, král králů". Tato ikonografie vyvolala skandál u muslimských obchodních partnerů, kteří odmítali takové kusy přijímat. Justinián II. však na své vizi trval a tyto platidla se staly vzorem pro středověké evropské mincovnictví.
Zajímavostí je, že Kristův portrét na těchto mincích odpovídá tradičnímu vyobrazení známému z ikon. Historici předpokládají, že se císař pokusil vytvořit "oficiální" podobu Krista, která by byla závazná pro celou říši. Tyto mince jsou dnes mezi nejcennějšími byzantskými numismatickými památkami.
Byzantské mince z období válek a hospodářských krizí poskytují fascinující pohled na úpadek impéria. Mince z doby arabských nájezdů (7.-8. století) obsahují postupně méně zlata a jejich průměr se zmenšuje. Solidy císaře Fokase jsou tak malé, že těžko nesou císařský portrét.
Archeologické nálezy dokládají, že byzantské mince putovaly i do českých zemí. Největší koncentrace nálezů pochází z 10.-11. století. To odpovídá době největší obchodní aktivity mezi Byzancí a střední Evropou.
Sběratelský pohled
Byzantské mince patří mezi dostupnější antické numismatické položky, což je paradoxní vzhledem k jejich historickému významu. Důvodem je velké množství mincí, které se během tisíciletého trvání říše vyrazilo. Zejména měděné follisy z 6.-11. století se dají získat za relativně dostupné ceny.
Naopak největší vzácnost představují mince z nejranějšího období (4.-5. století), exempláře z doby obrazoborectví a pozdní zlaté mince dynastie Palaiologů. Solidy Konstantina Velikého nebo Justiniána II. s vyobrazením Krista patří mezi ty dosahující na aukcích mnohem vyšší ceny.
Střední vzácnost mají kvalitní exempláře z 6.-10. století. Kvalitní solidus Justiniána I. nebo Basila II. lze získat i za tisíc eur, což je přiměřené jejich historickému významu a umělecké hodnotě.
Východiska a perspektivy
Byzantská numismatika zažívá v posledních desetiletích renesanci zájmu. Důvodů je několik: rostoucí povědomí o významu Východořímské říše v evropských dějinách, zlepšující se dostupnost literatury a katalogů, a také politické změny na Balkáně a ve východní Evropě, které obnovily zájem o byzantské dědictví.
Ať už jste začínající sběratel nebo zkušený numismatik, byzantské mince vám nabízejí cestu do světa, kde se politika snoubila s náboženstvím, kde umění sloužilo moci a kde každá mince byla zároveň platidlem, uměleckým dílem a politickým manifestem. V jejich zlatě, stříbře a mědi žije tisíciletý příběh civilizace, která dokázala spojit antickou tradici s křesťanskou vírou a předat své dědictví budoucím generacím.
Miroslav Uďan