Kostel

Kostel je křesťanská sakrální stavba určená pro bohoslužby a společné modlitby věřících. V numismatickém kontextu byly kostely místem uchovávání církevních pokladů včetně vzácných mincí, objevují se na mnoha historických ražbách jako architektonické dominanty a jejich stavba či vysvěcení bylo často připomínáno pamětními mincemi a medailemi.

Historie

První křesťané se scházeli k bohoslužbám v soukromých domech, takzvaných domus ecclesiae. Během pronásledování využívali římské katakomby, které sloužily jako pohřebiště i místa tajných shromáždění. Po Konstantinově ediktu milánském v roce 313 mohli křesťané svobodně vyznávat svou víru a začali stavět první veřejné kostely. Nejstarší dochovanou křesťanskou stavbou je kostel Narození Páně v Betlémě, jehož základy položil císař Konstantin Veliký kolem roku 330.

Raně křesťanské kostely přejaly architektonickou formu římské baziliky – podélné síňové stavby s hlavní lodí a bočními loděmi. Bazilika svatého Petra v Římě, postavená Konstantinem nad hrobem apoštola, se stala vzorem pro tisíce kostelů po celé Evropě. Byzantská říše vyvinula vlastní styl s centrální kupolí, jehož vrcholem je chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli, postavený císařem Justiniánem I. v letech 532-537. Byzantské kostely byly bohatě zdobeny mozaikami se zlatým pozadím, které symbolizovalo nebeské království.

V západní Evropě se během stěhování národů mnoho antických bazilik přeměnilo na křesťanské kostely. Frankové, Vizigóti a Langobardi stavěli kostely jako symboly christianizace a královské moci. Chlodvík I., král Franků, nechal po svém křtu v roce 496 postavit kostel svatých apoštolů v Paříži, kde byl později pohřben. Merovejští a karolinští panovníci zakládali kostely jako centra správy a šíření víry mezi pohanskými kmeny.

Románské kostely 10. až 12. století se vyznačovaly masivními zdmi, malými okny a mohutnými věžemi. Stavěly se podle plánu latinského kříže s transeptem křížícím hlavní loď. Významné poutní kostely jako Santiago de Compostela, Saint-Sernin v Toulouse nebo Maria Laach v Německu měly ambulatorium umožňující průchod poutníků kolem hlavního oltáře. Románské kostely byly často opevněné a sloužily jako útočiště obyvatel při válečném nebezpečí. Jejich portály a hlavice sloupů byly bohatě zdobeny sochařskou výzdobou s biblickými a apokalyptickými náměty.

Gotická revoluce 12. století přinesla zcela nový způsob stavby kostelů. Lomený oblouk, křížová žebrová klenba a opěrný systém umožnily stavět vysoké, světlé prostory s velkými okny. Opatský kostel Saint-Denis u Paříže, přestavěný opatem Sugerem kolem roku 1140, se stal prvním gotickým kostelem. Notre-Dame v Paříži, katedrály v Chartres, Remeši a Amiens představují vrchol francouzské gotiky. V Čechách vznikly gotické skvosty jako chrám svatého Víta, kostel svaté Barbory v Kutné Hoře nebo kostel svatého Jakuba v Brně.

České země přijaly křesťanství v 9. století. První kostely zakládali Bořivoj I. a svatá Ludmila na hradištích v Levém Hradci a na Pražském hradě. Kostel Panny Marie na Pražském hradě, postavený kolem roku 882, byl prvním kamenným kostelem v Čechách. Za vlády Boleslava II. a biskupa svatého Vojtěcha vznikla síť farních kostelů po celých Čechách. Břetislav I. založil kolegiátní kapituly se slavnými kostely ve Staré Boleslavi a na Vyšehradě.

Husitské války zásadně poznamenaly vývoj kostelní architektury v Čechách. Husité odmítali přepych katolických kostelů a zavedli prostou bohoslužbu v českém jazyce. Mnoho gotických kostelů bylo poškozeno nebo přestavěno pro potřeby utrakvistické liturgie. Vznikl specifický typ husitského kostela s důrazem na kazatelnu a prostornost pro shromáždění obce. Betlémská kaple v Praze, kde kázal Jan Hus, se stala symbolem reformačního hnutí.

Renesance přinesla do Čech italské architekty, kteří stavěli kostely s kupolemi a antikizujícími prvky. Kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze, postavený Italy pro jezuity, představuje první čistě renesanční kostel v Čechách. Rudolfínská Praha viděla stavbu luteránského kostela Nejsvětější Trojice a řady menších kostelů různých konfesí, což odráželo náboženskou toleranci za vlády Rudolfa II.

Baroko po bitvě na Bílé hoře znamenalo masivní výstavbu katolických kostelů jako symbolu protireformace. Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác vytvořili specifický styl českého baroka s dynamickými průčelími a složitými klenbami. Kostel svatého Mikuláše na Malé Straně, kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře a lorety představují vrcholy barokního stavitelství. Barokní kostely byly koncipovány jako theatrum sacrum – posvátné divadlo působící na všechny smysly věřících.

Josefinské reformy přinesly rušení nadbytečných kostelů a jejich přeměnu na skladiště, kasárna nebo manufaktury. Josef II. nařídil, aby v každé farnosti byl pouze jeden kostel dostupný hodinu cesty. Zrušeno bylo přes 2000 kostelů a kaplí v habsburské monarchii. Tolerance vůči protestantům vedla ke stavbě evangelických modliteben, které nesměly mít věže ani zvony a vchod musel být z boční strany.

Devatenácté století přineslo historizující slohy a národní obrození v kostelní architektuře. Novogotické kostely jako svatý Ludvík v Mnichově nebo Votivkirche ve Vídni napodobovaly středověké vzory. V Čechách Josef Mocker restauroval a dogotizoval desítky středověkých kostelů včetně katedrály svatého Víta. Novorenesanční a novobarokní kostely vznikaly v rychle rostoucích průmyslových městech. Secesní kostely jako svatý Václav na Smíchově představovaly pokus o moderní sakrální architekturu.

Dvacáté století přineslo experimenty s novými materiály a formami. Železobetonové kostely jako Notre-Dame v Le Raincy nebo kostel Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech představují moderní pojetí sakrálního prostoru. Druhý vatikánský koncil změnil liturgii a uspořádání kostelů – oltář se otočil k věřícím, důraz se přesunul na společenství obce. Totalitní režimy 20. století omezovaly stavbu nových kostelů, mnoho jich bylo zbořeno nebo přeměněno na světské účely.

Po roce 1989 došlo v Československu k restitucím církevního majetku a obnově mnoha zanedbaných kostelů. Vznikají také nové kostely reflektující současnou architekturu – kostel Božího milosrdenství v Kylešovicích nebo kaple v Trmicích představují moderní přístup k sakrální architektuře využívající sklo, beton a minimalistické formy.

Kostely v numismatice

Vyobrazení kostelů patří k nejčastějším architektonickým motivům na mincích a medailích. Již středověké městské ražby zobrazovaly místní kostely jako symbol městské identity – například řezenské feniky s katedrálou svatého Petra nebo kolínské groše s chrámem Tří králů. Papežské mince tradičně zobrazují baziliku svatého Petra jako symbol papežské autority.

Jubilejní ražby připomínají výročí postavení nebo vysvěcení významných kostelů. Stříbrné tolary byly raženy při dokončení katedrály svatého Štěpána ve Vídni, chrámu svatého Pavla v Londýně nebo Frauenkirche v Drážďanech. Česká mincovna vydala pamětní mince k 650. výročí založení chrámu svatého Víta nebo k dokončení jeho neogotické dostavby. Zlaté dukáty s vyobrazením mariánských poutních kostelů razily Čenstochová, Mariazell i Svatá Hora u Příbrami.

Církevní poklady uchovávané v kostelech často obsahovaly vzácné numismatické památky. Poklad katedrály v Cáchách vlastní kolekci karolinských denárů, Svatovítský poklad zahrnuje byzantské zlaté solidy. Mnohé kostely vlastnily relikvie zdobené antickými mincemi nebo votivní dary v podobě zlatých a stříbrných mincí. Sbírkové fondy kapitulních kostelů dokumentují dějiny mincovnictví od antiky po současnost.

Zajímavosti

• Největší kostel světa je bazilika svatého Petra ve Vatikánu s rozlohou 15 160 m² a kapacitou 60 000 věřících.
• Sagrada Família v Barceloně se staví již od roku 1882 a její dokončení se plánuje na rok 2026, kdy uplyne 100 let od smrti architekta Antonia Gaudího.
• Dřevěné artikulární kostely na Slovensku, postavené bez jediného hřebíku, jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.
• V kostele svatého Jiří v Loukově visí od stropu 30 sádrových postav duchů, které vytvořil student umění jako způsob záchrany chátrajícího kostela.