Markrabě

Markrabě (latinsky marchio, comes marchae) byl šlechtický titul vládce nebo správce příhraničního území zvaného marka, který se v českých zemích nejvýznamněji uplatnil na Moravě, jež byla od roku 1182 markrabstvím. Tento titul, udělený císařem Fridrichem Barbarossou, učinil z Moravy specifické území v rámci Českého království s vlastním správním systémem a markraběcími mincemi označovanými zkratkami M MOR, MA MO nebo MA MOR.

Historie

Instituce markraběte vznikla v karolínské říši 8.-9. století jako reakce na potřebu efektivní správy a obrany příhraničních území. Karel Veliký ustanovoval markgrávie (marky) na hranicích říše - například Východní marku (pozdější Rakousko), Srbskou marku nebo Bretaňskou marku. Markrabě disponoval rozsáhlejšími pravomocemi než běžný hrabě, včetně vojenského velení a soudní moci, což bylo nezbytné pro obranu před vnějšími nepřáteli.

Pro české země byl klíčový rok 1182, kdy císař Fridrich I. Barbarossa povýšil Moravu na markrabství. Toto rozhodnutí bylo součástí císařovy politiky získat přímou kontrolu nad strategicky významnou Moravou, ležící na křižovatce obchodních cest mezi západní Evropou a Uhrami či Polskem. Markrabě moravský se stal jedním z nejvýznamnějších titulů ve střední Evropě, srovnatelný s markrabími braniborským nebo míšeňským.

Přemyslovci rychle adaptovali nový titul do své vládní struktury. Od konce 12. století se stalo tradicí, že Moravu spravoval jako markrabě mladší člen panovnické rodiny - obvykle králův syn nebo bratr. Tento systém vytvářel určitou autonomii Moravy v rámci Českého království, ale současně zajišťoval dynastickou jednotu. První významní moravští markrabata z rodu Přemyslovců byli Vladislav Jindřich (1192-1222) a Přemysl (1228-1239), pozdější král Přemysl Otakar II.

Za vlády posledních Přemyslovců získal titul markraběte moravského mimořádnou prestiž. Přemysl Otakar II. jako moravský markrabě (1247-1253) vybudoval silnou mocenskou základnu, kterou využil k získání české koruny. Jeho syn Václav II. ustanovil na Moravě tři markraběcí úděly - brněnský, olomoucký a znojemský, čímž vytvořil složitý systém správy reflektující rostoucí význam moravských měst.

Lucemburkové pokračovali v tradici udělování titulu markraběte členům dynastie. Jan Lucemburský jmenoval markrabím svého bratra Jana Jindřicha (1322-1335), což vedlo k vážným konfliktům o moc. Karel IV. jako moravský markrabě (1334-1349) využil titul k budování vlastní moci před nástupem na český trůn. Jeho bratr Jan Jindřich (1349-1375) vládl jako "patriarcha" moravský s téměř samostatným postavením.

Významnou kapitolu představuje vláda Lucemburků na přelomu 14. a 15. století. Jošt Moravský (1375-1411), synovec Karla IV., využil titul markraběte k vytvoření fakticky nezávislého státu. V letech 1410-1411 byl dokonce zvolen římským králem, čímž moravské markrabství dosáhlo vrcholu mezinárodního významu. Jeho bratranec Prokop Moravský (1375-1405) vládl západní části markrabství a oba razili vlastní mince s markraběcím titulem.

Za husitských válek ztratil titul markraběte reálný význam. Moravská šlechta získala rozhodující vliv a markrabství existovalo spíše formálně. Zikmund Lucemburský a jeho nástupci sice titul používali, ale skutečnou moc vykonával moravský zemský hejtman a stavovské instituce. Albrecht Habsburský (1437-1439) byl posledním panovníkem, který titul aktivně používal ve správě.

Habsburkové zachovali titul markraběte moravského jako součást panovnické titulatury, ale od 16. století jej již neudělovali členům dynastie. Ferdinand I., Maxmilián II. a jejich nástupci se titulovali "markrabě moravský", ale Morava byla spravována prostřednictvím královských úřadů. Titul se stal pouhou formalitou, která přetrvala až do zániku monarchie v roce 1918.

Markraběcí mincovnictví

Mincovní právo moravských markrabat představovalo významný atribut jejich moci. Od 13. století razili moravští markrabata vlastní mince, které se lišily od českých královských ražeb. Typické byly brakteáty s markraběcím lvem, odlišným od českého královského lva. Na mincích se objevovaly zkratky M MOR (Marchio Moraviae), MA MO nebo MA MOR, které jednoznačně identifikovaly moravské ražby.

Nejkvalitnější markraběcí mince razil Jan Jindřich Lucemburský (1349-1375), který provozoval mincovny v Brně, Olomouci a Jihlavě. Jeho groše s titulem markraběte patří k nejkrásnějším moravským ražbám. Jošt Moravský razil dokonce zlaté dukáty s markraběcím titulem, což bylo výjimečné privilegium. Po husitských válkách markraběcí mincovnictví zaniklo a Morava používala české královské mince.

Markraběcí symboly přetrvaly v moravské heraldice. Moravská orlice se zlatočerveným šachováním, původně znak markrabat, se stala zemským znakem Moravy. Tento symbol dodnes používá Moravskoslezský a Jihomoravský kraj. Markraběcí koruna jako heraldický prvek odlišuje moravskou orlici od jiných orlických erbů.

Zajímavosti

• Titul markrabě moravský byl jediným markraběcím titulem v Českém království
• Jošt Moravský byl jediným moravským markrabětem zvoleným římským králem (1410-1411)
• Markraběcí mince z doby Jošta jsou dnes ceněny až statisíce korun
• Napoleon v roce 1805 nocoval v Brně v bývalém markraběcím paláci před bitvou u Slavkova
• Poslední člověk skutečně vládnoucí jako moravský markrabě byl Prokop (†1405)
• Moravské markrabství bylo formálně zrušeno až vznikem Československa v roce 1918