Milán

Milán byl po staletí jedním z nejvýznamnějších center mincovnictví v severní Itálii a domovem prestižní mincovny lombardských vévodů, která od 8. století až do roku 1859 razila jedny z nejkvalitnějších a nejvlivnějších mincí Evropy. Milánské zlaté dukáty, stříbrné testony a grošové ražby cirkulovaly po celém kontinentu a ustanovily standardy, které napodobovaly desítky dalších mincoven od Alp po Pyreneje.

Historie

Mincovní tradice Milána sahá do římské éry, kdy jako Mediolanum sloužil jako jedna ze čtyř hlavních mincoven západní říše. Za Diocletiana (284-305) zde fungovala císařská mincovna označená značkou MD, produkující zlaté aurey a stříbrné antoniniany. Po pádu Západořímské říše mincovna krátce pokračovala pod Odoakrem a Ostrogóty, než byla kolem roku 540 uzavřena byzantským dobytím.

Langobardi obnovili milánskou mincovnu v 7. století. Král Rothari (636-652) razil první lombardské tremisses - třetinové solidy s charakteristickým bustovým portrétem a křížem. Tyto rané středověké ražby, často s komolenou latinou a schematickými motivy, dokumentují přechod od antiky ke středověku. Liutprand (712-744) zavedl stříbrné denáry, které se staly vzorem pro karolínskou měnovou reformu.

Karolínská éra přinesla systematizaci mincovnictví. Karel Veliký ustanovil Milán jako jednu z osmi říšských mincoven s právem razit denáry podle jednotného standardu - 1,7 g stříbra s monogramem KAROLVS. Po rozpadu karolínské říše získali milánští arcibiskupové mincovní regál. Arcibiskup Anselm II. (882-896) razil denáry s nápisem MEDIOLANVM a obrazem sv. Ambrože, patrona města.

Komunální období 12.-13. století znamenalo rozkvět milánského mincovnictví. Republika zavedla v roce 1162 ambrosino d'oro - zlatou minci o váze 3,5 g konkurující florentskému florinu. Stříbrný grosso da 6 denari (1195) s obrazem sv. Ambrože a nápisem MEDIOLANVM se stal nejrozšířenější mincí severní Itálie. Mincovna na Via Moneta zaměstnávala přes 200 pracovníků.

Nástup Viscontiů (1277) transformoval milánské mincovnictví v dvorský podnik. Matteo I. Visconti zavedl milánský dukát (1280) - zlatou minci o váze 3,5 g s vyobrazením vládce a hadem požírajícím dítě (biscione), erbem Viscontiů. Gian Galeazzo (1385-1402) jako první italský vládce umístil svůj realistický portrét na mince, čímž zahájil renesanční portrétní numismatiku.

Sforzové (1450-1535) povýšili milánskou mincovnu na uměleckou instituci. Francesco Sforza angažoval Pisanella a další mistry medailérství. Ludovico il Moro (1494-1499) razil testone - velkou stříbrnou minci s detailním portrétem, která dala název všem podobným ražbám ("testa" = hlava). Jeho zlatý ducatone (dvojdukát) s idealizovaným portrétem patří k vrcholům renesanční numismatiky.

Španělská nadvláda (1535-1714) přinesla masovou produkci ale pokles umělecké kvality. Karel V. zavedl scudo d'oro podle španělského vzoru. Filip II. centralizoval výrobu a standardizoval nominály podle kastilského systému. Mincovna razila obrovské množství filippo (stříbrný tolar) pro financování španělských válek. Tyto mince s burgundským křížem cirkulovaly po celé Evropě a staly se mezinárodně uznávaným platidlem.

Po přechodu Milána pod rakouskou vládu (1714) vstoupila mincovna do nové éry modernizace. Karel VI. (1711-1740) zachoval tradiční italské nominály - soldo, scudo, lira, filippo, zecchino a sovrano - ale zavedl přísnější kontrolu kvality. Za Marie Terezie (1740-1780) a jejího manžela Františka I. Štěpána Lotrinského (1740-1765) došlo k technické revoluci. V roce 1750 byly instalovány parní stroje a šroubové lisy, které dramaticky zvýšily produktivitu.

Josef II. (1765-1790) provedl zásadní reorganizaci milánské mincovny. Přesunul ji z historického centra do moderního komplexu u Porta Venezia a zavedl konvenční měnu podle vídeňské konvence z roku 1753. Kromě tradičních italských nominálů začala mincovna razit také křížové tolary s mincovní značkou M, které cirkulovaly po celé habsburské monarchii. Roční produkce za jeho vlády dosahovala 2 milionů kusů.

Leopold II. (1790-1792) pokračoval v modernizaci, ale jeho krátká vláda nepřinesla významné změny. František II. (1796-1835) musel čelit napoleonským válkám. Mincovna krátce fungovala pod Cisalpinskou republikou (1797-1802) a Italským královstvím (1805-1814), kdy razila republikánské scuda a napoleonské liry. Po návratu rakouské správy v roce 1814 obnovila produkci rakousko-lombardských mincí.

Ferdinand V. (1835-1848) a František Josef I. (1848-1916) byli posledními rakouskými panovníky, pro které milánská mincovna pracovala. Revoluce 1848 přinesla krátkou epizodu provizorní vlády s vlastními ražbami - 5 lir s alegorií Italia. Po porážce revoluce mincovna pokračovala v omezené produkci především měděných centesimi a stříbrných lir. Ztráta Lombardie po bitvě u Solferina v roce 1859 znamenala definitivní konec milánské mincovny pod rakouskou správou. Po připojení k Sardinskému království byla mincovna krátce obnovena, ale sjednocení Itálie v roce 1861 vedlo k její definitivní uzavření ve prospěch centrální římské mincovny.

Technické aspekty a významné emise rakouského období

Rakouská správa přinesla standardizaci a technické inovace. Mincovna jako první v Itálii zavedla systematickou kontrolu ryzosti pomocí prubířské jehly a chemické analýzy. Od roku 1750 používala mechanické počítačky mincí a automatické balicí stroje. Razidla se vyráběla podle vídeňských standardů, ale s respektem k italské umělecké tradici.

Konvenční měna zavedená Marií Terezií vytvořila duální systém - vedle tradičních italských nominálů cirkulovaly říšské mince. Milánské křížové tolary s mincovní značkou M byly oblíbené pro svou kvalitu. Obsahovaly 23,39 g čistého stříbra a jejich kurz byl 1 tolar = 6 lir milanesi. Tyto tolary se staly důležitým obchodním platidlem v severní Itálii.

Mezi nejvýznamnější rakouské ražby patří: zlatý sovrano (sovrana) Karla VI. s habsburským orlem, stříbrný scudo Marie Terezie s jejím portrétem, konvenční tolar Josefa II., 40 lir František Josef I. z roku 1848 s mladistvým portrétem císaře. Tyto mince dokumentují postupný přechod od barokního k neoklasicistnímu stylu.

Zajímavosti

• Milánská mincovní značka M na křížových tolarech je dnes nejvyhledávanější mezi sběrateli rakouských mincí
• Marie Terezie osobně schvalovala všechny portréty na milánských mincích - odmítla 12 návrhů než byla spokojena
• Mincovna vlastnila největší sbírku razidel v Itálii - přes 20 000 kusů včetně kompletní série habsburských panovníků
• Napoleon při obsazení Milána 1796 zabavil 40 tun stříbra připraveného na ražbu - hodnota 2 miliony franků
• Poslední rakouská ražba - měděný centesimo z roku 1859 - je paradoxně nejcennější rakousko-lombardskou mincí
• František Josef nikdy nenavštívil milánskou mincovnu, přestože vládl 11 let jako lombardsko-benátský král