Evropa roku 1918 prožívala agónii první světové války. Čtyři roky bojů zničily staré monarchie a překreslily mapu kontinentu. Rakousko-Uhersko, kdysi mocná říše Habsburků vládnoucích od roku 1526, se rozpadalo před očima. V této atmosféře rozpadu a nejistoty se 28. října 1918 zrodil nový stát. Podzimní mlha se pomalu zvedala nad pražskými střechami, když do ulic vyšly davy lidí. Na Václavském náměstí vlály červenobílé prapory, z oken visely vlajky a všude zněly národní písňe. Po třech stoletích pod vládou Habsburků získali Češi a Slováci vlastní republiku. Cesta k tomuto okamžiku však nebyla snadná ani přímočará. Vedla přes bojiště světové války, diplomatické salony Paříže a Washingtonu až k odvážné měnové reformě, která položila ekonomické základy nového státu. Příběh vzniku Československa je příběhem vizionářských politiků, statečných legionářů a především odhodlání národa vzít osud do vlastních rukou.
Cesta k samostatnosti: Masaryk, Beneš a Štefánik
Myšlenka československé samostatnosti se nezrodila ze dne na den. Její kořeny sahají hluboko do 19. století, k národnímu obrození a postupnému uvědomování si české identity v rámci habsburské monarchie. Tomáš Garrigue Masaryk, profesor filozofie na Karlově univerzitě, patřil mezi první, kdo pochopil, že světová válka představuje jedinečnou příležitost pro osamostatnění českého národa. Jeho přesvědčení, že Rakousko-Uhersko je odsouzeno k zániku, se ukázalo jako prozíravé.
Po vypuknutí války v létě 1914 Masaryk postupně dospěl k přesvědčení, že pasivní rezistence nestačí. V prosinci téhož roku odjel do Janova a zahájil svou exilovou misi, která trvala téměř čtyři roky. Z Curychu, kam se přesunul v roce 1915, řídil první fázi zahraničního odboje. Založil zde Český komitét zahraniční, který se stal zárodkem pozdější exilové vlády. Jeho cesta vedla dále do Londýna, kde v roce 1915 zahájil přednáškovou kampaň na britských univerzitách. Masarykova akademická pověst mu otevírala dveře k nejvyšším politickým kruhům.
Edvard Beneš, Masarykův mladý spolupracovník a pozdější druhý prezident republiky, převzal organizaci zahraničního odboje v Paříži. Jeho diplomatický talent a neúnavná práce vytvořily síť kontaktů napříč celou Evropou. Beneš dokázal přesvědčit francouzské politiky, že silné Československo bude důležitým spojencem proti německé expanzi. V únoru 1916 vznikla oficiální Československá národní rada, která se postupně stala uznávaným reprezentantem českého a slovenského národa v zahraničí.
Milan Rastislav Štefánik, slovenský astronom a francouzský generál, doplňoval tuto trojici o vojenskou a leteckou expertizu. Jeho kontakty ve francouzské armádě a vládě byly neocenitelné. Štefánik především organizoval československé legie a zajišťoval jejich uznání jako spojenecké armády. Jeho tragická smrt při leteckém neštěstí 4. května 1919 připravila mladou republiku o jednoho z nejvýznamnějších státníků.
Klíčovým momentem diplomatického úsilí se stala Washingtonská deklarace z 18. října 1918. V ní Masaryk jménem prozatímní československé vlády vyhlásil nezávislost československého národa na Rakousko-Uhersku. Deklarace obsahovala demokratické principy budoucího státu včetně rovnoprávnosti žen, svobody tisku a oddělení církve od státu. Tento dokument se stal základem pro mezinárodní uznání Československa ještě před faktickým převzetím moci v Praze.
Československé legie – armáda bez vlasti
Československé legie představovaly unikátní fenomén první světové války. Desetitisíce českých a slovenských vojáků, kteří původně sloužili v rakousko-uherské armádě, se rozhodly bojovat za nezávislost své vlasti po boku Dohody. Jejich příběh je příběhem odvahy, odhodlání a často i tragických obětí.
První legionářské jednotky vznikaly již od podzimu 1914 v Rusku z řad českých krajanů a zajatců. Česká družina, jak se první formace nazývala, čítala zpočátku pouhých několik set mužů. Po bitvě u Zborova 2. července 1917, kde československé jednotky prokázaly výjimečnou bojeschopnost, začalo masové přihlašování zajatých Čechů a Slováků do legií. Do konce roku 1917 měl československý armádní sbor v Rusku přes 40 000 mužů.
Situace legií se dramaticky změnila po bolševické revoluci. Sovětské Rusko uzavřelo separátní mír s Centrálními mocnostmi a legie se ocitly v pasti. Začala později proslulá sibiřská anabáze – pochod přes celou Sibiř k Tichému oceánu. Legionáři ovládli Transsibiřskou magistrálu v délce přes 9000 kilometrů a stali se významnou silou v ruské občanské válce. Bitvy u Bachmače, Penzy a Čeljabinsku ukázaly jejich vojenské schopnosti a získaly jim respekt spojenců.
Ve Francii vznikaly legie od prosince 1917, kdy byla podepsána dohoda o vytvoření československé armády. Do jejich řad vstupovali především krajané z USA a zajatci z italské fronty. Francouzské legie se zúčastnily těžkých bojů na západní frontě v závěru války. Jejich nasazení u Terronu v říjnu 1918, kde bojoval 21. střelecký pluk, bylo posledním bojovým vystoupením československých jednotek před koncem války.
Italské legie, ačkoli nejmenší, sehrály důležitou propagandistickou roli. Jejich existence dokazovala, že Češi a Slováci jsou ochotni bojovat proti Rakousko-Uhersku na všech frontách. Celkově prošlo československými legiemi přes 100 000 mužů. Jejich existence byla jedním z důležitých argumentů pro uznání Československa jako spojeneckého státu.
Symbolika legionářství přesáhla vojenský význam. Legionáři se stali ztělesněním národní hrdosti a obětavosti. Po návratu do vlasti tvořili elitu nové armády a mnoho z nich zastávalo významné funkce ve státní správě. Legionářská tradice formovala československou vojenskou doktrínu po celé meziválečné období.
28. říjen 1918 – zrod státu
Ráno 28. října 1918 se Praha probudila do všedního podzimního dne. Málo lidí tušilo, že během několika hodin se změní mapa Evropy. Kolem deváté hodiny se začaly šířit zprávy o rakousko-uherské nótě prezidentu Woodrowu Wilsonovi, v níž monarchie fakticky kapitulovala a přijímala podmínky míru.
Antonín Švehla z agrární strany a František Soukup za sociální demokracii převzali jménem Národního výboru správu Obilního ústavu na Příkopech. Tento nenápadný administrativní akt znamenal faktické převzetí moci. Během dopoledne obsadili zástupci Národního výboru další klíčové instituce včetně místodržitelství a vojenského velitelství. Rakouské úřady kladly minimální odpor – většina úředníků pochopila, že starý režim je u konce.
Odpoledne vyšel první zákon nového státu, podepsaný Aloisem Rašínem, Švehlou, Soukupem, Jiřím Stříbrným a Vavro Šrobárem. Text začínal historickými slovy: „Samostatný stát československý vstoupil v život." Na Václavském náměstí se shromáždily desetitisíce lidí, orchestry hrály Kde domov můj a atmosféra připomínala spíše lidovou slavnost než revoluci.
První prozatímní vláda v čele s Karlem Kramářem začala okamžitě řešit praktické otázky nového státu. Bylo třeba zajistit zásobování, převzít správu železnic, pošt a telegrafů, organizovat armádu. Alois Rašín jako ministr financí čelil nejtěžšímu úkolu – stabilizovat hospodářství a vytvořit fungující měnový systém.
Zahraniční reakce byly převážně pozitivní. Francie a Velká Británie již uznaly československou exilovou vládu, takže převzetí moci v Praze jen potvrdilo existující stav. Rakousko-Uhersko, rozpadající se na kusy, nemělo sílu ani vůli zasáhnout. Německé oblasti Čech však vyhlásily vlastní provincie a odmítaly uznat československou suverenitu – konflikt, který přetrval až do mnichovské krize.
Alois Rašín a ekonomické základy republiky
Alois Rašín patřil k nejschopnějším ekonomickým myslitelům mezi českými politiky první republiky. Jako jediný měl jasnou a konsistentní ekonomickou vizi a odvahu ji prosadit. Jeho nekompromisní přístup k měnové politice položil základy hospodářské stability mladého státu.
Rašín vystudoval práva, ale jeho skutečnou vášní byla ekonomie. Již před válkou patřil k předním kritikům rakousko-uherské měnové politiky. Jako poslanec říšské rady varoval před nadměrným zadlužováním monarchie a inflační politikou vídeňské vlády. Jeho ekonomické názory byly silně ovlivněny klasickou liberální školou – věřil v zlatý standard, vyrovnaný rozpočet a minimální státní intervence.
Po převzetí ministerstva financí 14. listopadu 1918 čelil Rašín kritické situaci. V celém bývalém Rakousko-Uhersku obíhalo přes 35 miliard korun, většina bez jakéhokoli krytí. Na území Československa se nacházelo přibližně 7-8 miliard korun této znehodnocené měny. Válečné půjčky, nekryté emise peněz a hospodářský rozvrat způsobily, že kupní síla koruny klesla na pouhou desetinu předválečné hodnoty. Nový stát zdědil chaos, inflaci a nedůvěru obyvatel v papírové peníze.
Rašínova strategie byla odvážná a radikální. Odmítl populistická řešení typu odpuštění dluhů nebo další emise peněz. Místo toho prosadil tvrdou deflační politiku zaměřenou na stabilizaci měny. Jeho cílem bylo vytvořit československou korunu jako silnou, mezinárodně uznávanou měnu. Věděl, že bez stabilní měny nemůže mladý stát získat důvěru investorů ani vlastních občanů.
První krok představovalo oddělení československého měnového oběhu od rakouského. Rašín prosadil okamžité uzavření hranic pro pohyb hotovosti a přípravu vlastní měnové reformy. Během několika týdnů připravil komplexní plán, který zahrnoval kolkování bankovek, stažení části oběživa a vytvoření nové emisní banky.
Měnová reforma 1919 – „Rašínova stabilizace"
Československá měnová reforma z března 1919 patří k nejodvážnějším hospodářským experimentům tehdejší Evropy. Během jediného týdne dokázal mladý stát provést operaci, kterou ostatní nástupnické státy monarchie odkládaly měsíce či roky. Úspěch reformy zajistil Československu ekonomickou stabilitu na celé meziválečné období.
Přípravy začaly v hlubokém utajení již v lednu 1919. Tiskovou přípravu kolků zajišťovaly soukromé tiskárny včetně firmy A. Haase a České grafické unie. Celkem bylo vytištěno přes 130 milionů kolků v hodnotě 1% a 50% nominální hodnoty bankovky. Během kolkování bylo označeno přes 1,3 miliardy bankovek o celkové váze 450 tun papíru. Ministerstvo financí mezitím připravovalo logistiku celé akce – bylo třeba zajistit distribuci kolků do všech okresů, vyškolit tisíce úředníků a zajistit bezpečnost celé operace.
Dne 25. února 1919 vyhlásila vláda nečekaně všeobecnou bankovní dovolenou. Od 3. do 9. března byly uzavřeny všechny peněžní ústavy a zastavena železniční doprava. Občané měli povinnost odevzdat veškeré bankovky k okolkování. Z každé rodiny směl jen jeden člen odnést hotovost na kolkovací místo. Úředníci pracovali ve dvanáctihodinových směnách, aby stihli okolkovat miliony bankovek.
Reforma nebyla jen technickou operací. Rašín využil příležitosti k radikálnímu snížení množství oběživa. Každá osoba směla okolkovat maximálně určitou částku, zbytek byl zadržen jako nucená půjčka státu. Z původních 7-8 miliard korun v oběhu na území Československa zůstaly po reformě pouze necelé 4 miliardy. Toto drastické snížení peněžní zásoby způsobilo krátkodobou recesi, ale zastavilo inflaci.
Mezinárodní reakce byly zpočátku skeptické. Finanční kruhy v Londýně a Paříži považovaly Rašínův experiment za příliš riskantní. Když se však ukázalo, že československá koruna je stabilní a dokonce posiluje vůči ostatním středoevropským měnám, změnil se postoj na obdiv. Zahraniční tisk psal s uznáním o československé stabilizaci. Československo se stalo vzorem pro ostatní nové státy.
Dopad na obyvatelstvo byl smíšený. Střední vrstvy a drobní střadatelé přišli o část úspor, zato jejich zbývající peníze měly stabilní hodnotu. Dělníci a rolníci, kteří drželi málo hotovosti, reformu pocítili méně. Nejvíce postiženi byli velkostatkáři a spekulanti, kteří nashromáždili hotovost během války. Sociální aspekt reformy tak odpovídal demokratickému duchu nové republiky. Koruna patřila mezi stabilní středoevropské měny a režim se postupně přibližoval gold-exchange standardu, který byl právně zakotven až koncem 20. let měnovými zákony z roku 1929.
Vznik československé měny a mincovní symboliky
Vytvoření vlastní měny bylo pro nový stát zásadním krokem. Nešlo jen o ekonomickou nezbytnost, ale o viditelný projev státní suverenity a národní identity. Ministerstvo financí proto již v průběhu roku 1919 zahájilo práce na nových československých mincích a státovkách. Cílem bylo rychle nahradit provizorní oběh okolkovaných rakousko-uherských bankovek kvalitní národní měnou.
Uměleckou soutěž na nové mince vyhrál sochař a medailér Otakar Španiel (1881–1955), který se později stal klíčovou osobností československého mincovnictví. Jeho práce se vyznačovala kvalitním výtvarným zpracováním a důrazem na symboliku charakteristickou pro nový stát.
Na averzech haléřových mincí se objevuje československý státní znak v podobě heraldického dvouocasého lva. Na reverzech se zpravidla uplatnily lipové ratolesti, motiv úzce spjatý se slovanskou vzájemností a odkazující na domácí tradici. Kompozice byla moderní, ale zároveň respektovala tradiční heraldické zásady.
Návrhy prvních státovek byly svěřeny předním českým výtvarníkům. Nejvýznamnější roli sehrál Jaroslav Benda (1882–1970). Jeho návrh státovky 5 Kč datované 28. 9. 1921 nese na líci portrét Jana Amose Komenského, učitele národů, a na rubu ornamentální motivy v historizujícím stylu. Benda dokázal skloubit tradici s moderním grafickým výrazem a stanovil vizuální standard pro další státovky.
Do přípravy státovek byli přizváni také další významní umělci, například Alfons Mucha, jehož některé alegorické návrhy však byly realizovány jen částečně či později, a Max Švabinský, který se do tvorby bankovek zapojil v následujících letech.
Československá mincovna v Kremnici plynule navázala na provoz bývalé císařské mincovny. Disponovala technologií i zkušeným personálem, což umožnilo rychlé zahájení výroby nových platidel. První československé haléře razila již v roce 1921. Tato institucionální kontinuita byla jedním z důvodů, proč se nová měna mohla ujmout bez zbytečných odkladů.
Symbolika nových platidel byla navržena tak, aby jasně vyjádřila identitu demokratického státu. Zcela zmizely motivy spojené s monarchií. Místo panovníků se na mincích a státovkách objevily národní symboly, portréty významných osobností a alegorie práce, vzdělanosti a moderní společnosti.
Vícejazyčnost se uplatnila především na státovkách vyšších nominálů, kde se používaly jazykové mutace odpovídající národnostní skladbě republiky. U mincí převládala čeština a slovenština dle nominálů a období.
První léta republiky: budování, naděje a krize
První roky československé samostatnosti byly obdobím intenzivního budování státních institucí, ale také řešení nahromaděných problémů. Mladá republika musela současně konsolidovat území, vybudovat armádu, vytvořit fungující správu a řešit sociální napětí zděděné po monarchii.
Územní konsolidace představovala první velkou výzvu. Slovensko bylo do ledna 1919 částečně obsazeno maďarskou armádou. Teprve vojenská intervence československých legií zajistila kontrolu nad celým územím. Podkarpatská Rus byla připojena 10. září 1919 na základě saintgermainské mírové smlouvy. Německé pohraničí, kde místní Němci vyhlásili autonomní provincie, muselo být obsazeno vojensky. Konflikt s Polskem o Těšínsko proběhl 23.-30. ledna 1919 a zanechal trvalé napětí mezi oběma státy.
Pozemková reforma patřila k nejradikálnějším sociálním změnám. Zákon o záborovém řádu z dubna 1919 umožnil vyvlastnění velkostatkářské půdy nad 150 hektarů zemědělské nebo 250 hektarů celkové půdy. Celkem bylo rozparcelováno přes 1,3 milionu hektarů půdy a vzniklo 650 000 nových hospodářství. Reforma změnila sociální strukturu venkova a vytvořila loajální vrstvu drobných zemědělců.
Budování státní správy probíhalo překvapivě hladce. Většina českých úředníků z rakouské éry přešla do služeb republiky. Problém představoval nedostatek slovenských úředníků, protože Slováci měli v Uhersku minimální zastoupení ve státní správě. Na Slovensko proto odcházely tisíce českých učitelů, četníků a úředníků – proces, který vyvolával napětí a obviňování z čechizace.
Hospodářská situace se po Rašínově reformě stabilizovala, ale strukturální problémy přetrvávaly. Československo zdědilo 70 % průmyslové kapacity bývalé monarchie, ale pouze 25 % zemědělské produkce. Tato disproporce vyžadovala import potravin a hledání exportních trhů pro průmyslové výrobky. Škodovy závody, ČKD a Baťa se staly vlajkovými loděmi československého exportu.
Kulturní rozmach první republiky byl významný. Praha se stala centrem evropské avantgardy, Karel Čapek psal svá nejslavnější díla, funkcionalistická architektura měnila tvář měst. Vznik Masarykovy univerzity v Brně a Komenského univerzity v Bratislavě posiloval vzdělanostní základnu státu. Československý film, divadlo a hudba získávaly mezinárodní uznání.
Masaryk jako symbol a zakladatel
Tomáš Garrigue Masaryk se stal víc než prvním prezidentem – stal se symbolem a morální autoritou nové republiky. Jeho osobnost formovala charakter československé demokracie a jeho filozofické myšlení ovlivnilo celou generaci. Masarykův prezidentský úřad nebyl jen ceremoniální funkcí, ale aktivním centrem politického a kulturního života.
Když se Masaryk 21. prosince 1918 vrátil z exilu, uvítaly ho na Wilsonově nádraží statisíce lidí. Cesta z nádraží na Hrad se proměnila v triumfální průvod. Lid spontánně zpíval národní písně a volal „Ať žije tatíček Masaryk!" Tento přídomek, který prezident původně odmítal, se stal výrazem skutečné úcty národa ke svému osvoboditeli.
Masarykova filozofie humanity prostupovala všemi aspekty státní politiky. Věřil, že demokracie není jen formou vlády, ale především mravním závazkem. Jeho slavný výrok „Nebát se a nekrást" shrnoval etické požadavky na občany republiky. Demokracie podle Masaryka vyžadovala vzdělané, morálně vyspělé občany schopné kritického myšlení.
Jako prezident Masaryk aktivně zasahoval do politického života. Jeho Hradní pětka – neformální uskupení pěti hlavních politických stran v meziválečném Československu – ovlivňovala klíčová politická rozhodnutí. Masaryk prosazoval sociální reformy, podporoval vzdělání a kulturu, zasazoval se o práva menšin. Jeho autorita často překlenovala stranické spory a udržovala stabilitu mladé demokracie.
Masarykův vztah k národnostním menšinám byl pokrokový, i když ne vždy úspěšný v praxi. Prosazoval koncept politického národa, kde by všichni občané bez ohledu na etnickou příslušnost byli rovnoprávnými členy státu. Realita mezietnických vztahů však byla složitější, než předpokládala Masarykova humanistická vize. Masarykův důraz na morální odpovědnost a stabilitu se odrazil i v měnové politice první republiky.
Československá koruna jako symbol národní identity
Československá koruna se během prvních let republiky stala nejen platidlem, ale skutečným symbolem národní hrdosti a ekonomické samostatnosti. Její stabilita kontrastovala s hyperinflací v sousedním Německu a Rakousku. Když v roce 1923 potřebovali Němci miliardy marek na nákup chleba, československá koruna si udržovala svou hodnotu.
Úspěch koruny nebyl jen ekonomickým fenoménem. Pro obyčejné lidi představovala hmatatelný důkaz, že mladá republika fungovala lépe než bývalá monarchie. Spořitelny zaznamenaly nebývalý nárůst vkladů. Lidé důvěřovali své měně a byli ochotni v ní spořit. Tento psychologický faktor byl možná důležitější než všechny Rašínovy ekonomické teorie.
Numismatická kvalita československých mincí získala mezinárodní uznání. Sběratelé po celém světě obdivovali uměleckou úroveň československých platidel. Paradoxně se tak mince mladého státu staly vyhledávanějšími než ražby států s dlouhou mincovní tradicí.
Symbolika mincí a bankovek vytvářela vizuální narativ národní identity. Alegorie průmyslu a zemědělství vyjadřovaly ekonomickou vizi státu. Každé platidlo bylo malým uměleckým dílem nesoucím poselství o hodnotách republiky.
Československé bankovky z našeho e-shopu
Odkaz první republiky v kontextu dnešní doby
Historie vzniku Československa nabízí cenné poučení i pro současnost. Odvaha zakladatelů republiky postavit se mocným říším, jejich schopnost spojit národní ideály s praktickou politikou a víra v demokratické hodnoty zůstávají inspirativní. Ekonomický úspěch první republiky dokládá důležitost fiskální odpovědnosti. Rašínova nekompromisní měnová politika, třebaže krátkodobě bolestivá, vytvořila základy dlouhodobé prosperity. V době, kdy mnoho států řeší dluhové krize tištěním peněz, je Rašínův důraz na tvrdou měnu a vyrovnaný rozpočet stále aktuální.
Masarykův humanistický ideál státu založeného na vzdělání a mravnosti představuje protiváhu současnému cynismu a populismu. Jeho heslo „nebát se a nekrást" zůstává nejstručnějším vyjádřením občanských ctností. Masarykova víra v sílu pravdy a morálky v politice může znít naivně, ale právě tato naivita vytvořila jeden z nejúspěšnějších států meziválečné Evropy.
Tradice 28. října jako státního svátku připomíná, že svoboda není samozřejmost. Generace, která vytvořila Československo, za ni zaplatila vysokou cenu. Legionáři v sibiřských mrazech, diplomaté v exilu, političtí vězni rakouských žalářů – všichni riskovali pro vizi samostatného státu. Jejich oběť zavazuje současnou generaci k ochraně demokratických hodnot.
První republika nebyla dokonalá. Národnostní problémy, sociální nerovnosti a nakonec neschopnost ubránit se vnější agresi vedly k jejímu zániku. Přesto dvacet let její existence představuje nejsvětlejší období českých a slovenských dějin 20. století. Hospodářská prosperita, kulturní rozmach a demokratické svobody první republiky zůstávají měřítkem, k němuž se následující režimy musely vztahovat.
Z numismatického hlediska zanechala první republika cenné dědictví. Mince a bankovky této éry patří k nejkrásnějším v československé historii. Pro sběratele představují nejen numismatickou hodnotu, ale též svědectví o době, kdy mladý stát hledal svou identitu a nacházel ji v symbolech práce, vzdělání a humanity. Každá zachovaná mince s českým lvem nebo bankovka s alegorií republiky je hmotnou připomínkou éry československé státnosti.
Význam 28. října přesahuje pouhou historickou reminiscenci. Je připomínkou, že státnost není dána navěky, že je třeba o ni pečovat a chránit ji. Zkušenost první republiky ukazuje, že malý stát uprostřed Evropy může být úspěšný, pokud má jasnou vizi, schopné vedení a podporu občanů. Toto poselství zůstává aktuální i více než sto let po oném mlhavém podzimním dni, kdy se zrodilo Československo.
Miroslav Uďan